Když významný právník, politik a publicista Alois Rašín vyšel pátého ledna 1923 kolem deváté hodiny ráno ze svého bytu v Žitné ulici v Praze, ozvaly se dva rychlé výstřely. Zatímco legenda československé politiky se bezvládně skácela k zemi, lidé v ulicích se snažili zadržet prchajícího střelce. Právě scénou nechvalně známého atentátu začíná nový film Jiřího Svobody nazvaný prostě Rašín. První díl v titulní roli s Ondřejem Vetchým Česká televize uvedla v neděli večer.
Ondřej Vetchý jako Alois Rašín. Jeden z tvůrců republiky se stal obětí atentátu
Vyhlášení samostatného Československa bývá nejčastěji spojováno se jmény Tomáše Garrigua Masaryka nebo Edvarda Beneše. V jejich stínu však často zůstávají další hrdinové českého zápasu o nezávislost a vůdcové domácího odboje Alois Rašín nebo Karel Kramář. Ke stému výročí vzniku republiky proto Česká televize natočila dvoudílný snímek, který vypráví o konci monarchie a vzniku nového státu skrze jejich osudy.
Právníkem kvůli nemoci
Alois Rašín se narodil v roce 1867 jako devátý potomek Františky a Františka Rašínových do chalupy na okraji podkrkonošského městečka Nechanice poblíž Hradce Králové. Matka se starala o chod domova, ale pracovala také na poli, otec František byl tehdy rolník, pekař a prodejce mouky.
Malý Alois nejprve studoval tři roky na gymnáziu v Novém Bydžově, pak v Broumově a nakonec na vyšším gymnáziu v Hradci Králové, kde byl díky výbornému prospěchu osvobozen od školného. Už v té době se stal vítaným politickým diskutérem v místních hospodách a výrazným studentským vůdcem. Zároveň při návratech do Nechanic zažíval přímý střet s bídou mnoha sousedů, což hluboce prožíval.
Maturoval v roce 1886 a hned poté na něj v Praze čekala lékařská fakulta Univerzity Karlovy (tehdy Karlo-Ferdinandovy univerzity). Onemocněl však plicní chorobou, takže podepsal přestup na právnickou fakultu, kde nemusel pravidelně navštěvovat přednášky, a odjel se léčit na venkov.
Alois Rašín
Po dvou letech se vyléčen vrácí do Prahy a kromě studia se naplno pouští do politických aktivit. Mládež se tehdy čím dál ostřeji vymezovala proti konzervativním Staročechům, proti policii a samozřejmě proti rakouské monarchii. A jejich boj slavil úspěchy.
Národní strana svobodomyslná (neboli Mladočeši), kterou Rašín a studenti podporovali, nakonec roku 1889 vyhrála volby do českého sněmu a znovu pak uspěla v roce 1891 ve volbách do Říšské rady.
Protistátní živel
Ve stejném roce Rašín ukončil studia na právech a zároveň vydává tenký spisek nazvaný jednodušše České státní právo, který načrtává program obnovení českého státu v duchu demokracie a se zárukou práv národních menšin. Ihned se stal terčem rakouských úřadů. Brožura byla konfiskována a mladý právník policejně a soudně šikanován. Rašín přesto pokračoval v činnosti a přispíval do několik časopisů.
V mladé generaci sílil radikalismus. Policii sice chyběly podstatné důkazy, ale jelikož tlak shora sílil, bylo „odhaleno“ spiknutí tajného mládežnického spolku „Omladina“, a veškeré protistátní akce mu byly přičteny na vrub. V září roku 1893 byl vyhlášen výjimečný stav a začalo zatýkání.
GALERIE
rašín
Začátkem roku 1894 byl Rašín odsouzen na dva roky nepodmíněně a následně vězněn na Borech. I v kriminále tvrdě pracoval a přeložil z angličtiny několik knih ze sociálně-politické oblasti (například Osm hodin práce). Během arestování ho zároveň potěšila zpráva, že jeho otec František byl zvolen na Kolínsku Říšským poslancem. V listopadu 1895 byl amnestován a dostal zpět titul doktora práv.
Ihned po propuštění se vrátil k politické činnosti. Psal ostré protirakouské články a polemizoval s politikou svých souputníků, včetně Masaryka. V roce 1899 se pak oženil s Karlou Janskou ze Smíchova, dívkou z pražské vlastenecké rodiny (jedním z jejích bratrů byl Jan Janský, objevitel krevních skupin) a postupně se jim narodily tři děti.
- Rašínův nejstarší syn Ladislav byl rovněž právník. Po nacistické okupaci se zapojil do odboje, byl zatčen a v roce 1941 odsouzen k smrti. Po zmírnění trestu přežil až do roku 1945. Zemřel na tuberkulózu ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem, několik dní před příchodem americké armády. Vnuk Aloise Rašína, Peter Rasin, žil trvale v Londýně. Když přijel 11. července roku 1990 vlakem do Prahy, aby navštívil zemi svých předků, sedl si kvůli odpočinku v parku před nádražím na lavičku. Po chvíli se na něho vrhl prezidentem čerstvě amnestovaný několikanásobný recidivista Petr Kuřátko a ubil ho železnou trubkou. Přestože byl Peter Rasin okamžitě dopraven do nemocnice Na Františku, o tři dny později zemřel.
Kvůli rodině se Rašín na čas stáhl z aktivní politiky. Otevřel si advokátní kancelář, ale zároveň stále publikoval. Spolu s Karlem Kramářem získal vlivné Národní listy a věnoval se psaní o hospodářství i politice. Zároveň se do ní sám vrátil. Roku 1911 Mladočeši skončili ve volbách druzí za sociálními demokraty a Rašín také uspěl ve volbách do Říšské rady.
Odsouzenec k smrti
Krátce po vypuknutí první světové války se politické strany rozhodovaly, zda se přikloní k politice Vídně, nebo se vymezí, což s sebou neslo značné riziko. Rašín se pochopitelně postavil mezi zásadní odpůrce monarchie. Posléze vznikla dnes proslulá organizace nazvaná Maffie (patřili do ní mimo jiné Edvard Beneš, Karel Kramář, Václav Klofáč nebo Antonín Švehla). Rašín kromě jiného pomáhal financovat zahraniční odboj v čele s Masarykem.
Historie.cs: Dobrodružný život ministra (zdroj: ČT24)
Netrvalo dlouho a Rašín i další se octli v hledáčku policie. V červenci 1915 byl politik zatčen a uvržen do vazby ve Vídni pro obvinění z vlastizrady a špionáže. Proces trval od prosince 1915 do července 1916, přičemž Rašín stejně jako Kramář a další byl odsouzen k trestu smrti. Tvrdí se, že při vynesení rozsudku se Rašín soudci vysmál do očí.
Před popravou je zachránil nástup Karla I. na trůn. Trest byl nejprve zmírněn na deset let a v létě 1917 byl Rašín spolu s dalšími odsouzenými amnestován. V těžkém žaláři sdílel celu s Kramářem, a jak již bylo jeho zvykem, v kriminále opět nezahálel a sepsal zde dílo Národní hospodářství.
Tvůrce státu
Po návratu do civilu byl Rašín mnohými vnímán jako národní hrdina. V červenci 1918 se podílel na vzniku Národního výboru československého a 28. října spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavro Šrobárem vyhlásil samostatný stát. Právě Rašín se stal autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu.
obrázek
Prezidentem nové republiky se stal TGM a v čele první vlády stanul Karel Kramář. Ač se s Rašínem v této první vládě počítalo na post ministra vnitra, nakonec přijal jiný resort a stal se prvním československým ministrem financí; po válce byly státní finance v rozvratu a ničila je inflace.
Rašín se vrhl na svůj úkol s pověstnou urputností a heslem „pracovat a šetřit“. Pro jeho tvrdost, nekompromisnost a zarputilost se mu přezdívalo „tygr“. Sám žil dosti asketicky, například na jakoukoli zábavu, jako tanec či sport, prý pohlížel velmi nevraživě. Navíc jako nacionalista a hlavně konzervativní liberál byl nenáviděn levicí.
„Za službu vlasti se neplatí“
Na počátku roku 1919 se stal hlavním tvůrcem měnové odluky, když nechal zavřít státní hranice a okolkovat veškeré peníze, které se v Československu nacházely. Úspěšné provedení měnové reformy se stalo základem budoucí ekonomické prosperity. Podle kritků však reformy probíhaly na úkor sociálně nejslabších a nejchudších vrstev.
Ministrem financí byl Rašín pouze do července 1919, kdy obecní volby vyhrála levice, a byla jmenována vláda Vlastimila Tusara. Z Rašína se tak stal pouze jeden z poslanců.
V říjnu 1922 se stal znovu ministrem financí v první Švehlově vládě, když nahradil svého oponenta Karla Engliše. Znovu velmi tvrdě razil úsporná opatření a vystupoval proti všem možným sociálním výhodám. Kritizoval dokonce výsluhy pro legionáře, proti kterým vystoupil s projevem končícím výrokem, že „za službu vlasti se neplatí“.
Svými názory, morálními nároky a důrazem na potřebu šetřit si proti sobě postupně poštval široký lid a kvůli neschopnosti kompromisu v politice se od něj postupně odvraceli i kolegové. Na pohlednicích se objevovaly Rašínovy karikatury, vycházely letáky s posměšnými písněmi.
Atentát
Jeho pověst asociálního představitele velkokapitálu se mu nakonec stala osudnou. Pátého ledna 1923 ráno, když Rašín vycházel ze svého bydliště v Žitné ulici, byl střelen do boku a do zad. Útočníkem byl teprve dvacetiletý anarchokomunista Josef Šoupal.
Jelikož vrahovi nebylo ještě jednadvacet let, a nedosáhl tak tehdejší hranice plnoletosti, neodsoudili ho k smrti, nýbrž na 18 let těžkého žaláře do Kartouz, dnes Valdic na Jičínsku.
Rašín utrpěl těžké zranění, měl poraněnou míchu a ochrnul. S osudem se však typicky nesmířil, dokonce si poručil přinést doutníky a víno a nadále se zajímal o politické dění. Zemřel po měsíci a půl, 18. února 1923.
Lide československý, zachovej národní štít čistým. Ať veliká oběť Rašínova života pohne naším svědomím a svede nás všecky k součinnosti, směřující k uskutečnění našeho národního ideálu, a ten je republika a demokracie. Násilí na doktoru Rašínovi spáchané jest nelidské, nečeské.
Pohřeb Aloise Rašína patřil k největším ve dvacátých letech. Byl vypraven z panteonu Národního muzea a účastnila se ho celá řada tehdejších osobností v čele s prezidentem Masarykem. Ostatky byly zpopelněny v prvním pražském krematoriu na Olšanech. Nyní jsou uloženy v rodinné hrobce na šáreckém hřbitově.
- Alois Rašín nebyl jediným prvorepublikovým politikem, na něhož byl spáchán atentát. Počátkem ledna 1919 vystřelil levicově orientovaný Alois Šťastný na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Střela jej zasáhla do hrudi v místech, kde nosil peněženku a pouzdro na cvikr. Definitivně se zastavila ale až o kovovou přezku šlí, která tak Kramářovi zřejmě zachránila život.