Praha – Právě dnes si Češi a jistě mnozí Slováci připomínají výročí úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Stát, u jehož zrodu Masaryk v roce 1918 stál a jehož se stal symbolem, je dnes již dávnou minulostí, bratrství Čechů a Slováků se po 75 letech rozpadlo. Přesto Masaryk zůstává významným symbolem české státnosti a samostatnosti. Nejde však jen o symbol mrtvý. Jen málo se ví, že některé z Masarykových myšlenek se v dnešní době stávají realitou. Právě on ve svých spisech volal po svobodné integraci národů Evropy – tolik podobné dnešní Evropské unii.
Masaryk – symbol, vizionář a opravdový Čechoslovák
Od narození Čechoslovák
Kdyby se dalo říci, že něco daly sudičky Masarykovi do vínku, pak by to nejspíš bylo čechoslováctví. Masarykův původ totiž jasně odráží národností pestrost českých zemí té doby. Jeho matka Terezie Kropáčková pocházela z německého prostředí, otec Jozef Maszárik měl slovenskou národnost. I když se Tomáš podle matriky narodil v Hodoníně, dodnes se objevují spekulace, že jeho rodištěm ve skutečnosti mohly být slovenské Kopčany. Sám Masaryk se k otázce svého rodiště za svého života příliš nevyjadřoval, jeho kritici se totiž chytali všeho, čím mu mohli znepříjemnit život. A problémy měl i jinde. Například, když kandidoval na poslance, musel s sebou nosit rodný list, aby mohl prokázat, že je Čech.
Ať už to bylo s Masarykovým rodištěm jakkoliv, historici potvrzují, že on sám se cítil být Čechem i Slovákem. „Od mládí se považoval za Čecha, v době univerzitních studií dokonce připojoval ke svému křestnímu jménu vlastenecké jméno Vlastimil a jako Tomáš Vlastimil Masaryk publikoval i některé své práce. Po otci se cítil Slovákem, ale Slováky považoval za větev českého národa; podle rodiště Moravanem, avšak moravanství v nacionálně politickém smyslu odmítal,“ popsala doktorka Helena Kokešová z Masarykova ústavu Akademie věd ČR.
Masarykův život je takřka čítankovým příkladem toho, jak se člověk pocházející z chudých poměrů s rodiči bez valného vzdělání může dostat až do čela země jen díky vlastnímu úsilí. Syn chudého kočího a panské kuchařky musel dávat kondice, aby se udržel na studiích. Vystudoval a v roce 1879 získal docenturu z filozofie na univerzitě ve Vídni. Masaryk si samozřejmě význam vzdělání plně uvědomoval. Již od 80. let 19. století volal po vzniku druhé české univerzity. A skutečně se jí nakonec dočkal. V roce 1919 podepsal zákon, na základě kterého vznikla univerzita v Brně. Na počest svého zakladatele nese Masarykovo jméno dodnes.
Desintegrace a integrace Evropy
Masaryk byl už před rozpadem Rakouska-Uherska významným politikem. Stal se dokonce poslancem říšské rady, zvolen byl také do českého zemského sněmu. Prosazoval konstruktivní politiku, namísto pouhého bojkotu všeho rakouského. Je třeba také zdůraznit, že Masaryk v počátcích své politické kariéry nevolal po vzniku samostatného Československa. Požadoval jen autonomii v rámci Rakouska-Uherska. „Masarykovy názory se nijak nelišily od představ převážné většiny českých politiků před první světovou válkou, kteří spatřovali budoucnost českého národa v rámci rakousko-uherské monarchie. Masarykovým ideálem dlouho byla reformovaná, modernizovaná a národnostně spravedlivá podunajská říše,“ zdůrazňuje doktorka Kokešová.
Svůj názor začal Masaryk měnit až v letech před první světovou válkou. Podle Kokešové pozvolna nabýval dojmu, že monarchie nemá vnitřní potenciál a její představitelé zase dostatek vůle na provedení reforem. „Jeho rozchod s Rakousko-Uherskem byl završen v počátečním období světové války, charakteristickém tvrdým protičeským postupem rakousko-uherského vojenského velení a rostoucí perzekucí,“ dodala Kokešová. Masaryk odešel do exilu a na jaře 1915 zahájil zahraniční odboj, v rámci kterého lobboval u zahraničních státníků za vznik samostatného Československa.
- Masaryk s Karlem Čapkem zdroj: Wikipedia
- Tomáš Garrigue Masaryk se svými vnuky v červnu 1937 zdroj: ČT24
„Dne 6. července 1915 v Ženevě při oslavách Husova výročí veřejně vystoupil proti Rakousko-Uhersku. V listopadu téhož roku zveřejnil Manifest českého zahraničního výboru, počátkem roku 1916 byla z jeho iniciativy v Paříži ustavena Československá národní rada. Od roku 1917 se podílel na vytvoření československých legií v Rusku, Francii a Itálii,“ popsala Masarykovy exilové aktivity Kokešová.
Své klíčové myšlenky a vize, které měly podporovat boj za osamostatnění malých národů, Masaryk v průběhu války shrnul ve spise Nová Evropa. V něm obhajuje právo národů na sebeurčení, na rozhodování o své budoucnosti, avšak zároveň konstatuje, že svět spěje ke globální integraci. Už na počátku 20. století tak první československý prezident de facto hovoří o propojení Evropy podobném dnešní Evropské unii.
Tomáš Garrigue Masaryk: Nová Evropa
„Osamostatnění menších a malých národů neprotiví se tendenci vývoje, upevňujícího stále užší a užší spojení mezistátní a mezinárodní; je pravda, jednotlivci a národové mají přímo potřebu spojovat se s jinými a historie spěje k organizaci celého lidstva.“
„Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy. Program spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodní a osvobození národové organizují se podle potřeby ve větší celky a zorganizuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené z opravdové potřeby národů, nikoliv z cílů dynastických a imperialistických.“
GALERIE
videogallery_000195350
Masaryk reformátorem církve
Tomáš Guarrigue Masaryk proslul rovněž svým bojem proti antisemitismu. V roce 1899 se v tzv. hilsneriádě postavil na stranu Leopolda Hilsnera obviněného z vraždy Anežky Hrůzové. Vražda mladé dívky byla označována za rituální, obviněný byl žid. Masaryk tehdy označil rituální vraždu za pověru a prostředí procesu za antisemické. Za to si vysloužil nenávist veřejnosti. Soud nakonec shledal Hilsnera vinným, motiv jeho činu však podle verdiktu nebyl náboženský, nýbrž sexuální.
Avšak Masaryk nekritizoval pouze sílící antisemitismus, vystoupil také s kritikou celé katolické církve. Nezamlouval se mu její centralismus a dogmatismus, a proto požadoval zásadní reformu katolické církve. Opakovaně také volal po odluce církve od státu. Tady ovšem narazil na tvrdý odpor konzervativních katolických kruhů. Masaryka dokonce žalovalo 306 katechetů pro urážku na cti. Se svou snahou o odluku nakonec neuspěl ani po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného československého státu.
Tomáš Garrigue Masaryk naposledy vydechl 14. září 1937 ve 3:29 ráno. Bylo mu 87 let. U jeho lůžka tehdy stáli členové jeho rodiny i prezident Edvard Beneš. Pohřeb se konal o týden později a zúčastnilo se ho obrovské množství lidí. „Když se podíváme na záběry z Masarykova pohřbu, tak to byla skutečně celonárodní událost, celonárodní manifestace,“ popsal historik Michal Pehr.
Pro své současníky byl Masaryk osvoboditelem národa. První republika, u jejíhož zrodu stál, ho ovšem přežila jen o pouhý rok. Památka prvního prezidenta však žije dál, pošpinit se ji nepodařilo ani komunistickému režimu.