Ve světě přibývá konfliktů spojených s vodními zdroji. Napětí mezi zeměmi sdílejícími toky umocňují i změny klimatu. Gigantické přehrady budované Čínou, Etiopií či Tureckem představují možné riziko pro miliony lidí v sousedních státech. Nebezpečný precedens nyní podle expertů nastavila Indie, která jednostranně odstoupila od historické smlouvy o sdílení vody s Pákistánem.
Klíčová smlouva z roku 1960 se vztahuje na říční systém, na kterém závisí živobytí a přežití desítek milionů lidí. Dohoda přečkala všechny dosavadní války mezi regionálními rivaly, osudným se jí stal zřejmě až letošní konflikt. Indie jednostranně pozastavila platnost smlouvy v dubnu poté, co bylo v indické části Kašmíru zabito 26 lidí, což Nové Dillí označilo za teroristický čin podporovaný Pákistánem. Ten obvinění z účasti na útoku popírá.
Indický premiér Naréndra Módí v tomto týdnu zopakoval, že „krev a voda nemohou jít ruku v ruce“ a kritizoval uzavření dohody v minulosti jako „zradu indických farmářů“. „Módí (dříve) doslova prohlásil, že odkloní vodní zdroje, které tečou z indického Himálaje do Pákistánu, na indická políčka. To znamená, že nebudou využívány k zavlažování polí v Pákistánu, ale v Indii,“ podotkl hydrolog Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Indický ministr vnitra Amit Šáh v červnu oznámil, že jeho země smlouvu o sdílení vod už nikdy neobnoví. „Vodu, která tekla do Pákistánu, odvedeme do Rádžastánu vybudováním kanálu. Pákistán bude bez vody, kterou dosud neoprávněně dostává,“ dodal podle al-Džazíry s odkazem na severozápadní indický pouštní stát.
Indové si dlouhodobě stěžují na to, že ujednání je nespravedlivé, jelikož Pákistán, přestože se nachází po proudu, má de facto přístup ke čtyřem pětinám vody v systému. Smlouva navíc stanoví, že Dillí nemůže budovat infrastrukturu, která omezuje nebo přesměrovává tok ze západních řek, s výjimkou omezeného zemědělského využití a výroby vodní energie, píše magazín Time.
Pozastavení dohody představuje značné riziko pro pákistánskou ekonomiku. Zemědělství tvoří čtvrtinu hospodářství této asijské země a je jediným zdrojem příjmů pro 70 procent venkovského obyvatelstva. Web India Today podotýká, že Pákistán už nyní řeší nedostatek podzemní vody a města jako Karáčí jsou závislá na soukromých cisternách.
První kroky k odstavení Pákistánu
Podle expertů Indie nemá dostatečnou infrastrukturu na to, aby mohla v dohledné době plně kontrolovat tok řek. Už začátkem května nicméně spustila stavidla u přehrady Baglihar – údajně kvůli prohlubování nádrží, čímž podle serveru Hindustan Times snížila tok vody do Pákistánu přes řeku Čenáb až o devadesát procent.
Koncem května pak údajně zastavila přirozený tok vody do pákistánské řeky Nílum z přehrady Kišanganga, která je první velkou přehradou v severozápadním Himálaji v údolí Gurez. Podle policejního superintendanta v pákistánském Athmakamu klesl průtok řeky Nílum na osmi místech o čtyřicet procent, uvedl web Mettis Global Link, který informuje o pákistánské ekonomice.
Indie podle tohoto serveru rovněž zintenzivnila úsilí o kontroverzní projekt zaměřený na propojení řeky Čenáb s toky Beas a Ravi. Tento krok je vnímán jako součást širší strategie, jejímž cílem je připravit sousední stát o jeho podíl.
Ústředním bodem plánu je rozšíření Ranbirského kanálu ze současných šedesáti na 120 kilometrů, což by zvýšilo odvod vody ze 40 na 150 metrů krychlových za vteřinu. Kanál z 19. století prochází z Indie do pákistánského zemědělského srdce Paňdžábu.
Islámábád už dříve varoval, že jakýkoli pokus o zastavení toku vody z Indie bude považovat za válečný akt a bude na něj reagovat plnou silou. Předseda Pákistánské lidové strany Bilavál Bhutto-Zardárí v dubnu uvedl, že pokud bude zastaven přívod vody, „poteče krev v řekách“. Pákistánský ministr obrany Džavajá Ásif dokonce pohrozil, že země zaútočí na jakoukoli infrastrukturu postavenou na řece Indus „v rozporu se smlouvou o Indu“.
Ještě závažnější dopady ale může mít zatajování informací o hladině vody, průtoku řek a provozu přehrad ze strany Dillí. Bývalý indický komisař pro vodní hospodářství v oblasti Indu Pradeep Kumar Saxena v dubnu řekl tiskové agentuře Press Trust of India, že Indie může přestat sdílet data s Islámábádem, což by mohlo mít významné dopady zejména během monzunů.
„Ve vodním hospodářství se musí zacházet s povodím nikoliv v administrativních hranicích, v hranicích států, ale musíme hospodařit v celém povodí. To znamená, že jestliže Indové neinformují třeba o naměřených hodnotách průtoků, o tom, kdy nastane sucho, kdy se očekává příchod povodní, tak to může znamenat katastrofu pro střední a dolní tok,“ objasňuje Janský.
Načítání...
Střetů kvůli vodě přibývá
Vodní zdroje a infrastruktura se mohou proměnit ve zbraň jako v případě Indie a Pákistánu, ale mohou také fungovat jako spouštěče konfliktů nebo se stát i oběťmi válek.
Americký neziskový think tank Pacific Institute, který shromažďuje data na základě zpráv médií, výpovědí očitých svědků a dalších databází konfliktů, ve své zprávě z loňského srpna upozornil, že zatímco v roce 2022 zaznamenal 231 incidentů spojených s vodou, v roce 2023 už to bylo 347, tedy o padesát procent více. Až do roku 2017 se přitom číslo pohybovalo pod stovkou.
„Významný nárůst násilí spojený s vodními zdroji odráží pokračující spory o kontrolu vzácných vodních zdrojů a přístup k nim, význam vody pro moderní společnost, rostoucí tlak na vodu v důsledku populačního růstu a extrémní změny klimatu a pokračující útoky na vodní systémy tam, kde jsou války a násilí rozšířené, zejména na Blízkém východě a na Ukrajině,“ komentoval zprávu vedoucí pracovník a spoluzakladatel institutu Peter Gleick.
Úmluva OSN o vodních tocích uvádí, že více než 260 povodí ve světě sdílejí dva nebo i více států, což může vést k napětí. Stát ležící na horním toku řeky má vždy výhodu oproti tomu na dolním toku. Přestože by země měly v ideálním případě spolupracovat, v řadě případů se zvýhodněná země snaží uzurpovat zdroje na úkor ostatních, a to zejména v době, kdy je stále citelnější změna klimatu, píše web Geopolitical Monitor.
Do roku 2040 by téměř každé čtvrté dítě na světě mohlo žít v oblastech s velmi omezeným množstvím vody, což by zvýšilo riziko nemocí, vodní chudoby a konfliktů, varoval už před pár lety UNICEF. Podle Světové banky se v některých regionech očekává do roku 2050 šestiprocentní pokles hrubého domácího produktu v důsledku snížené dostupnosti nebo kvality sladké vody, což by mohlo přispět k přeshraniční migraci.
Mizející ledovce
„Změna klimatu hraje důležitou roli z toho důvodu, že vodní zdroje, které nejsou objemově stabilní, zejména v pramenných oblastech, postupně ubývají právě v souvislosti s oteplováním, se zvyšováním celkového výparu, táním ledovců a tak dále,“ řekl webu ČT24 Janský.
Ledovce jsou podle experta důležitá zdrojová oblast na všech kontinentech, jelikož řada světových veletoků pramení v oblastech velehor. „Řeky pak přivádějí vodu do dalších států a tam nastávají postupně konflikty z toho důvodu, že ledovce už prostě roztály,“ vysvětluje Janský.
Chronologie konfliktů souvisejících s vodou aktuálně obsahuje 1630 událostí, z nichž většina se odehrála po roce 2000. Spory se týkají celého světa, dominují ale Blízký východ, jižní Asie a subsaharská Afrika.
Předloni kupříkladu vypukla na íránsko-afghánské hranici roztržka kvůli vodě z řeky Hílmand, která přerostla v krvavé střety mezi silami obou zemí. V afrických zemích, včetně Nigérie, Somálska a Jižního Súdánu, bojovali farmáři a pastevci v témže roce o vodní zdroje a půdu. V Jižní Africe propukly protesty kvůli nedostatečnému přístupu k čisté vodě a nedostatek životodárné kapaliny vedl k násilnostem také v Indii nebo Íránu.
Spory o přehrady od Číny po Turecko
Spory se týkají i vodní infrastruktury. Aktuálně budí emoce čínský plán vybudovat na východním okraji tibetské náhorní plošiny největší hydroelektrárnu na světě za 170 miliard dolarů (3,6 bilionu korun). Rozsáhlé vodní dílo přehradí řeku Jarlung Cangpo (v Indii Brahmaputra) na jejím dolním toku, což může mít dopad na miliony lidí žijící níže po proudu v Indii a Bangladéši.
Pro Indii je Brahmaputra obzvláště důležitá pro zemědělský průmysl v pláních Asámu, kde je na ni závislých asi 27 milionů lidí. Čína na druhou stranu využila potenciál řeky pro výrobu elektřiny vybudováním řady vodních elektráren na Tibetské plošině.
Potenciál těchto projektů ke snížení toku Brahmaputry po proudu zůstává zdrojem geopolitického napětí mezi Pekingem a Dillí. V minulosti byly snahy o sdílení správy, zejména memorandum o porozumění z roku 2002, kterým Čína souhlasila se sdílením údajů o průtoku vody na svém území. Dohodu nicméně v roce 2017 pozastavila po střetech na sporné náhorní plošině Doklam, uvádí Geopolitical Monitor s tím, že memorandum bylo už celkem třikrát obnoveno, naposledy před sedmi lety, komplexní dohoda o správě ale chybí.
V Africe už roky zvyšuje napětí etiopská přehrada GERD na Modrém Nilu. Egypt a Súdán mají obavy, že největší vodní dílo na kontinentu bude narušovat tok životně důležitého Modrého Nilu.
V zákulisí se hovořilo dokonce i o tom, že by Káhira mohla na přehradu ležící na hranici se Súdánem provést letecký útok. Etiopie v reakci na to nakoupila systémy protivzdušné obrany Pancir z Ruska a Spyder z Izraele, které následně rozmístila v okolí vodního díla.
Pesimistické scénáře některých expertů, kteří varovali, že se Egypt ocitne na suchu, se zatím nenaplnily, pro obě země na dolním toku řeky nicméně přehrada zůstává hrozbou. Podle serveru Geopolitical Monitor má svár významné dopady na občanskou válku v Súdánu, protože Egypt hledá v Chartúmu partnera, který by udržel jednotnou frontu proti Etiopii.
Sporná zůstává i přehrada Ilisu budovaná Tureckem v povodí Tigridu a Eufratu. Irácký premiér Hajdar Abádí loni označil toto vodní dílo za jednu z příčin sucha. Podle předpovědi OSN se navíc tento konflikt nejspíš do budoucna vyostří. Organizace totiž řadí Irák mezi pět nejzranitelnějších zemí světa vůči změně klimatu a podle některých odhadů hrozí řece Eufrat úplné vyschnutí již v roce 2040.
„Turci otevřeně prohlašují, že vodu budou používat jako politický nástroj. Oba toky (Eufrat a Tigris) pramení ve východním Turecku, tam je celá kaskáda přehrad. A Turci si tam samozřejmě s vodou mohou dělat, co chtějí, a také to dělají,“ poznamenal Janský.
Kábul i Teherán na suchu
Pesimistické scénáře hrozí i dalším státům Blízkého východu. Experti varují, že afghánský Kábul by se mohl stát v horizontu příštích pěti let první moderní metropolí, která se ocitne na suchu. Írán zase uvažuje kvůli nedostatku vody o stěhování mnohamilionové metropole Teherán.
Šéf oddělení přírodních zdrojů v západoíránské provincii Ilám Jásem Chánmohammadian letos v květnu otevřeně vyzval ke kontrole přeshraničních říčních toků do Iráku s cílem upřednostnit domácí potřeby vody, což vyvolalo v Bagdádu bouřlivé reakce, píše web Kurdistan24. Teherán už dříve postavil řadu přehrad podél západní hranice, aby odvedl část vody z řek Eufrat a Tigris, na nichž je Irák závislý.
Bagdád dlouhodobě apeluje na Írán i Turecko, aby se zapojily do společných dialogů o vodohospodářství založených na mezinárodních úmluvách, zejména na Úmluvě OSN o právu neplavebního využívání mezinárodních vodních toků z roku 1997.
Vodní zdroje terčem Izraele
Jen mezi lety 2022 a 2023 zaznamenal Pacific Institute na Blízkém východě více než stovku konfliktů spojených s vodou, přičemž asi šedesát procent z nich mělo spojitost s izraelsko-palestinským konfliktem. Think tank zmiňuje případy z okupovaného Západního břehu, kdy izraelské síly ničily Palestincům studny a vodovodní systémy. Vodní nádrže a studně demolovali, případně zabírali také židovští osadníci.
Janský v této souvislosti poznamenal, že Izrael si už za šestidenní války v roce 1967 rozšířil své území v podstatě do povodí řeky Jordán, včetně Golanských výšin, kde se nachází pramenná oblast. „Pro Izraelce bylo důležité získat toto povodí. Voda hrála od vzniku izraelského státu zásadní roli,“ konstatoval hydrolog.
Současný konflikt mezi Izraelem a Hamásem pak zdevastoval Pásmo Gazy. Více než 85 procent vodovodních a kanalizačních zařízení v Gaze je nefunkčních – včetně vodáren, potrubí, studní a čistíren odpadních vod, zmiňuje al-Džazíra. Palestinci proto musí každý den čekat v dlouhých frontách s plastovými džbány v ruce. Voda v místních studních je navíc většinou kontaminovaná a způsobuje zdravotní potíže.
Nestabilní region má s ekocidou a hydroterorismem neblahé historické zkušenosti. Během války v Perském zálivu v roce 1991 nařídil Saddám Husajn úmyslný únik ropy v Perském zálivu, aby zabránil obojživelnému vylodění amerických vojáků, čímž způsobil značné škody na životním prostředí, připomíná web The New Arab.
Později diktátor nařídil výstavbu kanálů, které by odklonily řeky Tigris a Eufrat z iráckých bažin, jež sloužily jako základna pro tamní rebely, protože tanky a dělostřelectvo v bažinách nenašly využití. Tyto kroky vedly k zániku několika iráckých sladkovodních jezer a ke zvýšení slanosti půdy.
Načítání...
Hydroteror Islámského státu
Přímo s hydroterorismem je pak spojován Islámský stát, který v roce 2014 kontroloval několik iráckých přehrad a úmyslně v rámci obranné taktiky zaplavoval oblasti po proudu, aniž by rozlišoval mezi bojovníky a civilisty, podotýká New Arab s tím, že teroristé hospodařili s vodou tak, že ji odebírali nepřátelům a dodávali „svému“ obyvatelstvu.
Když Islámský stát v červnu 2014 dobyl Mosul, panovaly obavy, že by mohl zničit tamní přehradu, což by vedlo k několikametrové vlně, jež by se řítila na Bagdád a zabila odhadem půl milionu lidí. I díky leteckým úderům USA v okolí vodního díla ale už v srpnu 2014 získaly irácké síly oblast zpět pod kontrolu.
Za další konfliktní oblast považuje Janský postsovětskou střední Asii. „Už tam není ten jednotný pán, bývalý Sovětský svaz, který přikazoval, kdy se v období větších průtoků dodávala hydroenergie z horských států Tádžikistánu a Kyrgyzstánu do podhorských států Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán,“ poznamenal expert.
„Teď jsou to samostatné země, které by se měly mezi sebou domluvit, jak racionálně využívat vodní bohatství. Ale nejsou toho schopny. Po celá desetiletí od rozpadu (Sovětského svazu) tam došlo k mnoha konfliktům, dokonce ke střelbě na hranicích. Oběti byly mezi Uzbeky, Kyrgyzy, mezi Uzbeky, Tádžiky. Aralské moře v podstatě mizí pro Uzbeky. A horské státy, které mají vody dostatek, to využívají i k politickým cílům,“ konstatoval hydrolog.
Ekocida na Ukrajině
Incidenty spojené s vodou se však nevyhýbají ani Evropě. V červnu 2023 výbuch zničil Kachovskou přehradu na Ukrajině. Záplavová vlna si vyžádaly desítky lidských životů a zpustošila krajinu podél řeky Dněpr. Řada zemědělců v důsledku této ekocidy zůstala od vody odříznuta.
„Kachovka je učebnicový příklad naprostého totálního zneužití vody ve válečném konfliktu. Objemově byla padesátkrát větší než Lipno. Bahno pokrylo nejúrodnější ukrajinskou oblast, kde se dřív pěstovala zelenina, dokonce i Krym, který je (ilegálně) přisvojen Rusy, nemá vodní zdroj, protože hlavní vodovod šel z Kachovské přehrady, takže i tam s tím mají obří problém,“ sdělil Janský.
Kyjev a západní činitelé viní ze zničení Kachovské přehrady Moskvu, jejíž síly v té době vodní dílo okupovaly. Během rusko-ukrajinské války došlo k více útokům na vodní infrastrukturu včetně loňských opakovaných ruských úderů na Dněperskou vodní elektrárnu v Záporoží.
Už v roce 2022 ruské jednotky bombardovaly vodovodní systém v Chersonu a čerpací stanici v Černihivu a byly obviněny z úmyslného přerušení dodávek vody do města Mykolajiv.
Mnohé z těchto útoků nejspíš porušují Ženevské úmluvy a další mezinárodní smlouvy, které zakazují útoky na civilní vodní infrastrukturu během války, upozornil Gleick.
Potřeba spolupráce i sankcí
Globálně dochází k mnoha konfliktům vyvolaným vodou tam, kde jsou slabé instituce, s vodou se nakládá nehospodárně, právo na vodu je sporné nebo tam existují nespravedlivě vymáhané zákony. Gleick věří, že „stejně, jako je voda zdrojem konfliktů a násilí, může být zdrojem míru, spolupráce a udržitelného rozvoje“.
Janský v této souvislosti vyzdvihl Evropskou vodní chartu, která vznikla v roce 1968 ve Štrasburku a mimo jiné se v ní píše, že voda nesmí být zneužívána k dosažení politických cílů. „Poslední paragraf číslo dvanáct říká, že voda nezná hranic a jako společný zdroj vyžaduje mezinárodní spolupráci,“ upozornil expert. „Tím se řídí Evropa, Česká republika, můžeme být i příkladem celému světu v tom, jak dokážeme spolupracovat s našimi sousedy,“ prohlásil hydrolog.
Někteří odborníci apelují na mezinárodní společenství, aby uznalo zneužití vody jako zločin podle mezinárodního práva. „Manipulace s tímto zdrojem za účelem poškození civilního obyvatelstva nebo donucení národů musí mít skutečné důsledky, včetně sankcí, trestního stíhání a odškodnění,“ zdůraznil v komentáři pro magazín Foreign Policy Abdoulie Ceesay, člen parlamentu Gambie, který zastupoval zemi na Konferenci OSN o změně klimatu 2023 v Dubaji.
Svět podle Ceesaye potřebuje nové, silné a vymahatelné mezinárodní dohody o přeshraniční vodě, které zajistí spolupráci států i během konfliktu.
„Světový arbitr neexistuje, který by přišel a řekl, takhle to budete dělat a musíte dělat a my to budeme kontrolovat. Takže je to neustálé setkávání se, dohody, kolektivy vědců, které se musí setkávat přeshraničně, kolektivy vodohospodářů, inženýrů, politiků,“ popisuje Janský. „Jedině takhle to lze řešit a uzavírat mezinárodní dohody, jako jsme to udělali v Evropě. V podstatě mezinárodní povodí,“ dodává odborník.
