Slavnostní prezidentskou přísahou Borise Jelcina začalo 10. července roku 1991 v Kremlu zasedání Sjezdu lidových poslanců Ruské federace. Oficiálně se tak ujal funkce prvního ruského prezidenta – ještě v době existence Sovětského svazu. Jelcin hlásal demokracii, reformy i blahobyt. Pokusy o transformaci ale uvrhly velké počty Rusů do chudoby. Jeho kariéru poznamenal krvavý konflikt s parlamentem v roce 1993 nebo válka v Čečensku. Svým odchodem z funkce na přelomu milénia otevřel dveře Vladimiru Putinovi.
Před třiceti lety Jelcin zaujal místo prvního ruského prezidenta, odstartoval kariéru plnou zvratů
Ceremonie prezidentského slibu se uskutečnila v kremelském Sjezdovém paláci za účasti tehdejšího prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova, vedoucích představitelů svazových republik a hlavy Ruské pravoslavné církve Alexije II.
Ve svém prvním projevu z pozice prezidenta Ruské federace Boris Jelcin řekl, že země je v kritické situaci, zároveň se ale znovu zvedá. Prohlásil, že volbou prezidenta se ruský lid rozhodl definitivně skoncovat s minulostí a pokračovat v demokratických změnách.
„Rok po přijetí Deklarace o státní suverenitě ruští občané poprvé rozhodli. Zvolili si nejen osobnost a nejen prezidenta, ale hlavně a především si zvolili cestu, kterou se tato země má vydat. Je to cesta demokracie, reformy a obrození lidské důstojnosti,“ stojí v přepisu Jelcinova proslovu dostupném na webových stránkách univerzity v Cambridge.
Jelcin podotkl, že smyslem politiky nesmějí být masové oběti, ale naopak zájem a blahobyt každého jednotlivce. Upozornil, že Rusko nemá žádné imperiální ambice.
Složení přísahy prvního prezidenta Ruské federace Borise Jelcina dne 10. července 1991
Na závěr inaugurace promluvil Gorbačov. Řekl, že je stoupencem demokratické, silné, jednotné a moderní Ruské federace, bez které si nedovede představit úspěšnou obnovu Svazu. Popřál Jelcinovi úspěch v jeho nové funkci. Řekl, že vznik úřadu ruského prezidenta chápe jako logický důsledek dosavadních demokratických změn.
Spory s Gorbačovem
Oba politici mezi sebou měli rozpory řadu let. Jelcin napadal Gorbačova za nedůslednost při demokratizaci politického života a jeho spjatost s komunistickou stranou. Právě Gorbačov byl ale zároveň tím, kdo po nástupu k moci povolal v roce 1985 Jelcina ze sverdlovského oblastního výboru do Moskvy. V prosinci 1985 Jelcin nastoupil do čela moskevských komunistů a brzy se stal v metropoli populárním politikem.
Po neshodách s Gorbačovem kvůli pomalým reformám ho ale hlava Sovětského svazu vyšachovala z důležitých funkcí. Do politiky se Jelcin vrátil jako poslanec a byl také zvolen předsedou Nejvyššího sovětu Sovětského svazu.
V červenci roku 1990 ze strany vystoupil. Prohlásil, že byl komunistou kvůli historické sovětské tradici, výchově a ze setrvačnosti, nikoli z přesvědčení. Na Gorbačova naléhal, aby se nedržel konzervativních sil, osočoval ho z klamání lidu a vybízel k demisi.
Prezident SSSR Michail Gorbačov (vlevo) s ruským prezidentem Borisem Jelcinem 23. srpna na zasedání ruského parlamentu
Pokus o převrat a cesta na Krym
Gorbačov v roce 1991 ale ztrácel na více frontách. Nespokojenost s ním projevovala i konzervativní část Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). 19. srpna 1991 časně ráno oznámil sovětský rozhlas a televize, že moci v zemi se ujímá Státní výbor pro výjimečný stav. Tisk a televizi podrobil cenzuře. Do Moskvy vyjely tanky, které zatarasily přístupové cesty především k takzvanému Bílému domu, sídlu ruského parlamentu.
Cílem skupiny, v jejímž čele stál oficiálně viceprezident Gennadij Janajev, bylo zastavit Gorbačovovy reformy a zabránit rozpadu sovětského impéria. Jako jeden z důvodů uvedli také neschopnost sovětského prezidenta vládnout kvůli zdravotnímu stavu. Sám Gorbačov v té době – zdráv – trávil dovolenou na Krymu.
Část pučistů tam za ním odletěla. Chtěli ho tak přinutit, aby opustil plán na novou svazovou smlouvu, která by znamenala volnější federaci sovětských republik, v důsledku také rozpad impéria. Pokud by Gorbačov nesouhlasil, chtěli ho přimět k rezignaci. Gorbačov ale odmítl rezignovat i vzdát se nové svazové smlouvy.
Výbor také připravil seznam dvou set lidí, kteří měli být okamžitě zatčeni. Na prvním místě byl ruský prezident Boris Jelcin. Ten se postavil do čela spontánního odboje proti pučistům.
Ve svém projevu, proneseném na tanku, odmítl výbor pro výjimečný stav, vyzval k občanské neposlušnosti a svým dekretem rozpustil všechny výkonné sovětské orgány. Právě tato scéna se ten den večer objevila i v televizi, což z Jelcina přes noc udělalo hrdinu.
Prezident Jelcin při projevu na tanku před ruským parlamentem (19. 8. 1991)
Druhý den prohlásil Jelcin členy výboru za zločince a převzal velení nad ozbrojenými silami na ruském území. Třetí den se situace vyhrotila a při manévrech tanků přišli tři lidé o život. Útok na Bílý dům se však nakonec nekonal. Vojenské jednotky dostaly povel, aby se stáhly, státní výbor byl rozpuštěn a jeho členové zatčeni. Gorbačov se poté vrátil do Moskvy.
Gorbačovova rezignace
Pro Jelcina znamenalo potlačení puče zároveň osobní vítězství nad Gorbačovem. Tímto totiž sovětského prezidenta, který nedokázal dostatečně odsoudit roli KSSS při převratu, definitivně odsunul do pozadí.
V srpnu si pak Jelcin vynutil zákaz komunistické strany. Gorbačov musel rezignovat na funkci generálního tajemníka strany. Koncem roku byla současně se zánikem Sovětského svazu zrušena funkce sovětského prezidenta a první a současně poslední sovětský prezident Gorbačov se tak stáhl do politického ústraní.
Zánik SSSR
Pokus o puč, který začal den před podpisem nové svazové smlouvy, tak paradoxně urychlil dezintegraci Sovětského svazu. Smlouva podepsána nebyla a koncem roku prohlásily Rusko, Ukrajina a Bělorusko Sovětský svaz za rozpuštěný a oznámily vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). V Alma-Atě (dnešní Almaty) poté 11 bývalých sovětských republik podepsalo zakládací protokol SNS, který potvrdil zánik SSSR. Gruzie se připojila později.
Chudoba a krvavý střet
Jelcin se ocitl na vrcholu slávy. Obklopil se radikálními mladými liberály, kteří chtěli téměř okamžitě převést řízené hospodářství na tržní. Prudký pokles životní úrovně a střet se silnou levicově-nacionalistickou frakcí v parlamentu ale přinutily koncem roku 1992 prezidenta povolat pragmatiky, aby tempo reforem zmírnili. Ekonomická transformace uvrhla miliony Rusů do chudoby.
Jelcinovu auru reformátora a demokrata narušil také rozpor s parlamentem v roce 1993. Ten odebral prezidentovi mimořádné pravomoci, které v prosinci 1991 dostal od Sjezdu lidových poslanců a které mu umožňovaly formovat a řídit vládu bez souhlasu parlamentu.
Jelcin 21. září 1993 parlament rozpustil. Ten ale prezidentův výnos odmítl. Koncem září a začátkem října došlo k tvrdému střetu. Odpůrci Jelcina napadli 3. října budovy státní televize. Boje pak vyvrcholily útokem armádních tanků na sídlo parlamentu. Konflikt si podle vládních odhadů vyžádal 187 obětí. Krvavé střetnutí mezi prezidentem a parlamentem definitivně utnulo snahy o zvrácení revolučních změn.
Nebývalé pravomoci pak Jelcinovi zajistila ústava schválená referendem ještě v prosinci 1993. Ani v nově zvoleném parlamentu projelcinovské síly převahu neměly, ale po zavedení nového základního zákona na tom už tolik nesešlo.
Jelcinovo osm a půl roku dlouhé vládnutí notně poznamenala válka v Čečensku. Přesto byl v roce 1996 opět zvolen do funkce prezidenta.
Nový rok s novým prezidentem
Jelcinova popularita klesala. Podle průzkumu zveřejněného v září 1999 si 65 procent Rusů přálo jeho odchod z funkce a v říjnu bylo s prezidentovou prací nespokojeno 92 procent obyvatel. Kromě zdravotního stavu si respondenti v průzkumech stěžovali i na chyby ve vládnutí či na skandály jeho blízkých, kteří čelili podezření, že prali peníze ve švýcarských bankách.
Přelom nastal spolu s novoročním projevem 31. prosince roku 1999. „Obracím se k vám dnes s novoročním projevem. To ale není všechno. Dnes naposledy k vám promlouvám jako ruský prezident. Rozhodl jsem se. Dlouho a trýznivě jsem o tom přemýšlel. Dnes, v poslední den odcházejícího století, podávám demisi,“ oznámil v projevu, který ruská televize odvysílala netradičně v poledne moskevského času.
Jelcin také řekl, že neodstupuje ze zdravotních důvodů. Právě jeho špatné zdraví bylo jednou z příčin, proč se o jeho odstoupení spekulovalo delší dobu. Prezident překonal několik infarktů a býval často hospitalizován kvůli dalším zdravotním potížím. Veřejně známé byly i jeho problémy s alkoholem.
Svým odchodem nastartoval Jelcin kariéru tehdejšího premiéra Vladimira Putina, kterého si vybral za svého nástupce. Do nových voleb ho pověřil prezidentskými pravomocemi.
Putin poté vydal dekret, kterým zajistil končící hlavě státu řadu privilegií včetně doživotní imunity. Tehdy opozičním komunistům se nepovedlo věc zarazit, protože po prosincových volbách ztratili ve Státní dumě svou dosavadní většinu a komoru ovládly prokremelské strany. Imunitu parlament omezil až o dva roky později.
Jelcin zemřel v dubnu 2007 v 76 letech na srdeční selhání. Pohřben byl na moskevském Novoděvičím hřbitově.