Němci za války vystěhovali kvůli rozšíření vojenského prostoru na Drahansku obyvatele desítek obcí. Mezi nimi byla i Marie Zemánková, která musela jako dítě s rodinou odejít z Opatovic. Domů se vrátili až po čtyřech letech, jejich stavení ale bylo zbourané. Místo studia na zdravotní škole musela po kolektivizaci vesnice nastoupit do JZD, kde pracovala až do důchodu. Víru v Boha jí ale režim nevzal.
„Než jsme se stěhovali z Opatovic, pan učitel nás nechal vyfotit v první třídě, ať to máme na památku. Sedím tam v první lavici,“ ukazuje Marie Zemánková, rozená Trnavská.
V souvislosti s rozšířením vojenského výcvikového prostoru na Drahansku Němci v letech 1940 až 1945 vystěhovali z 33 obcí na dvacet tisíc českých obyvatel. Říšská vojenská správa převzala vyklizené domy v Opatovicích v květnu 1941.
To, že se musí vystěhovat, se rodiny v Opatovicích dozvěděli na podzim 1940, měly tak nějaký čas hledat si ubytování v obcích za hranicí budoucího vojenského prostoru. „Naši měli malé hospodářství a pole bylo i na katastru Dědic, a tak se tatínek snažil hledat nájem někde blízko, aby to pole ještě mohl obdělávat. Každý si myslel, že to na dlouho nebude, že za půl roku se vrátíme zpátky. Jenomže to byla čtyři léta, než jsme se vrátili,“ vypráví Zemánková.
Šest lidí se tísnilo čtyři roky v jedné místnosti
Opatovice byly hned v první vlně vystěhování. Odejít muselo téměř sedm set lidí, kteří opustili 119 domů. „Dvě krávy a tele šly za vozem, maminka šla také za ním a nesla Anežku na zádech. My jsme s Lidkou seděly vedle tatínka na voze. Mezi tím haraburdím,“ vzpomíná pamětnice na rodiče a sestry.
Odstěhovali se do Dědic, kde se tatínkovi podařilo sehnat ubytování v jednom hospodářství. „Byla to taková malá hospodářská budova a tam byla tetinka, jak jsme říkávali svobodné sestře majitele. Nechali nám kuchyňku. Byla to místnost menší než pokoj, tam byl sporák, postel, police. Tam jsme bydleli tři děti s rodiči a stařeček – maminčin tatínek,“ popisuje ubytování Zemánková.
První rok prý sestry těžce nesly. „Bylo to před Velikonocemi, smrtná neděle. To jsme chodívali a zpívali s těmi stromečky. Bylo to i v Dědicích. Vidím to jako dnes, jak jsme tam se sestrou stály a bylo nám to strašně líto. Připadaly jsme si, že nikam nepatříme, jako vyhozené z hnízda,“ popisuje.
Ruská doktorka pomohla matce
V Dědicích zažila i příchod Rudé armády. Vzpomíná na to, jak vojenská lékařka pomohla vyléčit její matku. „Pamatuju si, že maminka dostala tenkrát zánět slepého střeva a ruská doktorka jí pomohla. Dala jí prášky. Tak vždycky říkám, že tam byli i hodní lidé,“ podotkla pamětnice.
Během čtyř let byly Opatovice zdevastované a zarostlé plevelem. „Po válce, když jsme se mohli vrátit domů, tak naše stavení bylo zbourané. Na zahradě zůstal domek, který měla babička jako výminek. I ten byl poškozený, ale strýc byl zedník, tak ho tatínkovi pomohl opravit a odstěhovali jsme se tam,“ popsala.
Místo zdravotní školy práce v JZD
Po válce se ve Vyškově otevřel klášter a sestry dominikánky také zprovoznily měšťanku. „Tak to jsem chodila do měšťanky. Potom, to bylo v sedmačtyřicátém, jsem chtěla jít na zdravotní školu, jenomže naši měli pole a začalo přesvědčování do JZD. Tak jsem na školu nesměla, musela jsem jít dělat do JZD,“ říká.
V roce 1958 se vdala, postupně se jí narodily tři děti. Manžel pocházel z nedalekého Ruprechtova. I tam musela nastoupit do JZD do kravína. „Tak jsem dělala v tom JZD až do důchodu. Zpočátku to bylo špatné, vydělávalo se málo, no ale pak už si na to člověk zvykl. Já jsem měla dobytek ráda, takže mně to nebylo nějak zatěžko,“ popisuje.
Mše v novém kostele pod dohledem StB
Sousední obec Senetářov se za války vystěhování vyhnula. Byla až v poslední etapě. Obyvatelé proto z vděčnosti chtěli v obci vystavět kostel. Stavba začala až v roce 1968. Přestože bylo vysvěcení v červnu 1971 zakázáno, konala se první mše, které se navzdory obklíčení Státní bezpečností účastnilo na 15 tisíc věřících.
„Šli jsme tam s dětmi pěšky. Nejmladší Jirka byl ještě v kočárku. No a za Polomí už byli policisté a kontrolovali. Oni měli obavy, že se tam bude stávkovat nebo co. Komunisté si mysleli, že jsou všichni pro stávky, ale my jsme tam šli kvůli vysvěcení kostela,“ zmínila.
Překonávat těžké chvíle v životě pomáhala Marii Zemánkové víra v Boha. Tu jí ani komunistický režim nevzal a uchovala si ji dodnes. „Je to určitá naděje v něco, co má po smrti být. Je to i takové určité zklidnění těch problémů všech, že v něco věřím,“ vysvětluje.
Vzpomínky na válku se jí ale vracejí, když sleduje v televizi záběry z Ukrajiny. „Všecko tam mají tak rozbité, to je hrozné. Ti lidé za to nemůžou. Co si s sebou vezmou na věčnost (ruský vládce Vladimir) Putin a ostatní? Jen udělají hodně lidí nešťastných,“ uzavírá vyprávění.
