Před šedesáti lety Sověti dobyli „pobřeží vesmíru“. Kosmický let Jurije Gagarina vyvolal v SSSR a na území pod jeho vlivem nadšení, na opačné straně železné opony šok a zděšení. Vesmírné závody mezi Sovětským svazem a USA odstartovaly už v polovině padesátých let minulého století a skončily společným experimentem v letech sedmdesátých.
Palcový titulek „Člověk ve vesmíru – vítězství sovětského lidu“ dominoval před šedesáti lety titulní straně československého deníku Rudé právo. „V Sovětském svazu byla dvanáctého dubna 1961 vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země první kosmická loď Vostok s člověkem na palubě,“ psalo stranické periodikum den po historickém kosmickém letu Jurije Gagarina.
Událost byla jedním z triumfů východního bloku a mezníkem vesmírných závodů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, které odstartovaly už v padesátých letech s prvními satelity na oběžné dráze.
Příběh muže ze skromných poměrů rodiny pracující v kolchozu, který dobyl vesmír, se náramně hodil sovětské propagandě. Nebylo také pochyb, že z druhé strany železné opony přijde odpověď. Po sovětském prvenství Američané začali pracovat na plánu, jak se nejen komunistickému sokovi vyrovnat, ale i jak ho překonat.
Nechť kosmické hry započnou!
Předzvěstí vesmírných závodů byl intenzivní souboj SSSR a USA na poli raketové techniky a výroby balistických střel. Po druhé světové válce obě vítězné velmoci z poraženého nacistického Německa stahovaly experty, kteří se jim do blížící se studené války velmi hodili. „Kosmické bitevní pole“ se ale stalo tématem až v polovině padesátých let.
Devětadvacátého července 1955 tiskový tajemník amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera oznámil, že Spojené státy vypustí v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku na oběžnou dráhu satelit. „Aniž by si to uvědomil, vystřelil Eisenhower ze startovací pistole,“ píše NASA v monografii letectví a kosmonautiky.
Sověti odpověděli čtyři dny nato, v dánské Kodani, kde se v tu dobu konal Mezinárodní astronautický kongres. V prohlášení na svém velvyslanectví oznámili, že „v blízké budoucnosti“ lze očekávat realizaci sovětského satelitního projektu. Vesmírný závod odstartoval.
„Ach, malý Sputniku“
Úvodní direkt uštědřili Sověti Američanům. Čtvrtého října 1957 jako první vypustili do kosmu umělou družici – Sputnik. Název ve volném překladu znamená – spolucestující. V Sovětském svazu zavládlo nadšení, ve Spojených státech šok se zděšením a po celém světě se ozývalo ze všech možných přijímačů možná snad nejslavnější pípání.
Na dráze kolem Země setrval Sputnik přes devadesát dní a uskutečnil asi 1400 oběhů. Úspěchu Sovětský svaz dosáhl i díky ústupku z technických nároků. Deset měsíců před vypuštěním družice totiž šéf kosmického programu Sergej Koroljov rozhodl, že místo sofistikovanějšího tělesa do kosmu vyšlou co nejjednodušší satelit.
Sovětská propaganda své kosmické entrée pečlivě přichystala. Velvyslanectví SSSR ve Washingtonu pořádalo v den startu Sputniku recepci na počest delegátů sympozia o využití raketové techniky. Uprostřed ceremoniálu vyrušila přítomné zpráva redakce New York Times, že Rusové vypustili umělou družici.
Ohlas byl značný i v USA. Například zmíněné New York Times úspěšné vypuštění Sputniku označily za významný triumf sovětské propagandy. Události se věnovaly na titulních stranách po následujících sedm dní.
Ve světle sovětského úspěchu začal sílit tlak na prezidenta Eisenhowera. Jeho administrativu mnozí považovali za hlavního viníka kosmické porážky. Nešlo jen o velmocenskou rivalitu, ale i strach z toho, jak mohou objevy nepřítele ovlivnit americkou bezpečnost. V tu dobu už bylo známo, že SSSR má jadernou bombu.
„U mnoha Američanů byla posílena představa, že šéf Bílého domu nedělá nic a je nekompetentním, golf hrajícím prezidentem,“ vzpomínal bývalý zaměstnanec NASA a historik kosmonautiky Roger D. Launius.
Demokratický guvernér Michiganu G. Mennen Williams tehdy dokonce napsal štiplavou báseň, která začíná slovy „Ach, malý Sputniku, vysoko letící…“ Ve verších krom odkazů na pípání družice „made in Moskva“ nebo spícího strýčka Sama narážel právě na „golfistu“, jenž vede zemi.
Lajka se dostala na známky i krabičky cigaret
Krátce po vypuštění Sputniku 1 následoval další úspěch sovětské kosmonautiky. Třetího listopadu se do vesmíru dostala družice Sputnik 2, která už měla na své palubě pasažéra. První živou bytostí v kosmu se stala fenka Lajka. Ta nakonec, podle plánu, při své cestě zahynula. V té době totiž ještě nebyl technicky vyřešen návrat z oběžné dráhy.
Jednosměrného letu hbitě využila sovětská propaganda, Lajka se stala hrdinkou a její „čin“ ozdobou čtyřicátého výročí říjnové bolševické revoluce (čtyři dny poté, sedmého listopadu). Na památku statečné fenky bylo v Rusku postaveno několik pomníků, objevila se i v literatuře.
V Sovětském svazu vznikla dokonce značka cigaret Lajka a pes byla vyobrazen na jejich krabičkách. Lajka byla navíc námětem mnoha poštovních známek po celém světě.
Východní blok dokázal světu, že do kosmu dokáže dostat nejen primitivní stroj s vysílacím zařízením (Sputnik 1), ale i živého pasažéra. V květnu 1958 se navíc povedl start dalšího Sputniku tentokrát s označením 3 a SSSR v kosmických závodech jasně vedl.
Američané pár měsíců předtím vypustili na oběžnou dráhu úspěšně satelit Explorer 1, veřejné mínění se tím ale naklonit nepodařilo. Bílý dům tak musel začít jednat. Pod dojmem možného vojenského ohrožení přijal v červenci 1958 Kongres na naléhání prezidenta Dwighta Eisenhowera zákon o vesmírném výzkumu a schválil vytvoření Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Přesto další tah v sovětsko-americké partii provedli Rusové.
„Náš člověk“ Gagarin
Dvanáctého dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin ve vesmírné lodi Vostok-1 jedenkrát Zemi po eliptické dráze. Celý let trval jen 108 minut, stačil ale, aby se nesmazatelně zapsal do historie.
Mladý kosmonaut se v okamžiku stal hrdinou nejen východního bloku. Chlapec, který vzešel ze skromných podmínek sovětských kolchozů, na cestě ke hvězdám vytvořil perfektní kouřovou clonu, která zahalila odvrácenou stranu prvenství – vynakládání ohromných prostředků režimem, jehož centrálně plánované hospodářství nebylo dostatečně výkonné.
Po návratu na Zemi čekaly Gagarina bouřlivé oslavy a cesty srovnatelné s turné rockových hvězd. Svou roli tu sehrálo i Československo, právě sem totiž vyrazil sovětský hrdina na první zahraniční návštěvu.
„Statisíce pracujících v ulicích hlavního města nadšeně zdraví prvního kosmonauta J. A. Gagarina,“ psalo devětadvacátého dubna 1961 Rudé právo. Hosta přijal tehdejší československý prezident Antonín Novotný, který ocenil Gagarinovo hrdinství a „reprezentaci pokrokových sil světa“, napsal list. „Jste náš člověk,“ měl dodat Novotný na Gagarinův účet.
Osud „našeho člověka“ Gagarina měl ale nakonec pachuť tragiky. Mladý Rus úspěch neunesl. Během pompézních propagandistických cest se neustále opíjel, údajně s alkoholem v krvi usedal i za volant. Také přestal pracovat na své kondici a přibral – špatná životospráva mu tak zamezila znovu se vydat do vesmíru, byť o to Gagarin stál.
Slávu s výsadním postavením v Sovětském svazu (za rodnou Smolenskou oblast získal funkci v politice) si užil jen necelých sedm roků. Zemřel v pouhých 34 letech při havárii proudového letadla, jež sám pilotoval.
Americké dobytí Měsíce
Zpráva o Gagarinově cestě do kosmu zastihla Spojené státy během příprav na vlastní pokus o dobytí vesmíru člověkem. Prvním Američanem a druhým člověkem v kosmu se stal Alan Shepard už na začátku května 1961, necelý měsíc po sovětském zápisu do historie.
NASA tím potvrdila, že je schopna konkurovat. Na pachuti porážky to ale nic nezměnilo. Američané byli ti druzí a USA minimálně v tomto odvětví nebyla tou „nejlepší zemí na světě“.
Do vesmírných závodů ale vstupuje v tu dobu americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Demokrat s vizí okamžitě rozpoznal, že na tomto bitevním poli si USA nemůže dovolit padnout. BBC zmiňuje, že už týden po Gagarinově letu požádal svého viceprezidenta Lyndona B. Johnsona, aby pro něj sestavil zprávu o stavu vesmírného programu.
„Rozhodli jsme se dosáhnout Měsíce (…), ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné,“ vyhlásil v projevu v roce 1962 Kennedy. Jeho věty pronesené na univerzitní půdě v texaském Houstonu vstoupily do historie a jen podtrhly umění Američanů vyprávět příběhy.
„Jsem přesvědčen, že tento národ si může stanovit za cíl vyslat člověka na povrch Měsíce a dopravit jej bezpečně zpět na Zemi dříve, než uplyne toto desetiletí,“ slíbil také prezident.
Smělý návrh se NASA podařilo naplnit. V roce 1969 se Neil Armstrong jako první člověk prošel po povrchu Měsíce, což napjatě sledovali diváci z obou stran železné opony – přímý přenos mohli vidět i Čechoslováci díky přenosu Československé televize.
Poblahopřát v srpnu 1969 Neilu Armstrongovi a jeho posádce už ale JFK nemohl. V roce 1963 podlehl v Dallasu atentátu.
Program Apollo, díky němuž se v letech 1969 až 1972 na Měsíc podíval tucet astronautů, zůstává dodnes největším úspěchem amerického vesmírného výzkumu. Ten sovětský v pozdních šedesátých letech naopak zažíval úpadek. Jako jeden z důvodů se uvádí i smrt Koroljova v roce 1966.
Epilog
Nakonec se souboj o vesmírnou nadvládu podařilo změnit ve spolupráci v podobě projektu Sojuz-Apollo. Ten odstartovala smlouva, kterou v květnu 1972 v Moskvě podepsali americký prezident Richard Nixon a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Nová úmluva slibovala průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru.
V rámci sovětsko-amerického kosmického experimentu, který byl zahájen patnáctého července 1975, se ve vesmíru o dva dny později spojily americká kosmická loď Apollo a sovětský Sojuz.
Na další vesmírné setkání si však svět musel počkat dlouhých dvacet let. Tehdy se spojil americký raketoplán Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir a vzniklo tak největší těleso, jaké kdy lidé vytvořili ve vesmíru. V současnosti pak Američané a Rusové spolupracují například na Mezinárodní kosmické stanici (ISS).
