Více než dvě stě žen vstoupilo do Ozbrojených sil Ukrajiny prostřednictvím zvláštního mechanismu podmíněného předčasného propuštění (podle paragrafu 81-1 trestního zákoníku Ukrajiny). Jde o ženy, které si odpykávaly tresty odnětí svobody za různé trestné činy. Nyní slouží ve specializovaných jednotkách Škval, které již působí ve třinácti brigádách a třech útočných plucích.
Některé z těchto žen si před vstupem do armády odpykávaly trest za vraždu (paragraf 115 trestního zákoníku Ukrajiny). Některé z nich nepopírají, že skutečně někoho zabily, tvrdí však, že jednaly v sebeobraně proti násilí. Pro tyto ženy existují kromě úplného odpykání trestu pouze dvě cesty ke svobodě: Žádost adresovaná Komisi pro otázky milostí při prezidentovi Ukrajiny, nebo právě služba v jednotkách Škval.
O tom, jak ženy odsouzené za zabití „svých“ násilníků nacházejí v armádě novou životní cestu, pojednává tato reportáž stanice Suspilne.
„Věřím vám. Ale nelze prokázat, že šlo o sebeobranu“
Anna k sobě tiskne psa. Když vyskočí, jeho tlapy téměř dosáhnou na její ramena. Pořízení psa bylo vlastně první věcí, kterou udělala poté, co byla propuštěna z vězení a dokončila program následné resocializace. Před čtyřmi měsíci využila možnost podmíněného předčasného propuštění a vstoupila do armády na základě smlouvy. Dnes Anna s volacím znakem „X“ slouží jako vojačka ve speciální jednotce Škval, která je součástí 1. samostatného útočného pluku.
Před čtyřmi lety bylo Anně 21 let. Pracovala pro charitativní organizaci pomáhající dětem s rakovinou a žila se svou matkou. Když se k nim nastěhoval její nevlastní otec, zpočátku bylo všechno v pořádku. Pak ale začal matku občas bít a vůči samotné Anně se choval stále agresivněji.
„Během posledního roku a půl jsem na něj volala policii. Záznamy o těchto výjezdech jsou součástí mého spisu,“ říká Anna. „Policisté přijeli a ptali se: ,A co s ním podle vás máme dělat? Odvézt si ho na služebnu?‘“
Jednoho dne šly Anna s matkou navštívit přátele a její nevlastní otec tam dorazil sám. V rozsudku se uvádí, že jak on, tak Anna byli pod vlivem alkoholu. V ruce držel plechovku dichlorvosu, insekticidního postřiku. Když Anna vyšla z kuchyně, šla mu otevřít bránu. Nevlastní otec ji dichlorvosem postříkal a ona ho bodla nožem. Anna si události podrobně nepamatuje. Uvádí však, že se okamžitě pokusila nevlastnímu otci poskytnout první pomoc a zavolala záchrannou službu.
„Plakala jsem. Byl stále při vědomí a mluvil se mnou,“ vzpomíná žena. „Když přijela záchranka, chtěla jsem jet s ním do nemocnice, ale dorazila policie a řekla mi, že musím jet s nimi.“
Annin soudní proces trval sedm měsíců, které strávila ve vazbě, protože případ byl považován za zvlášť závažný. V případech, jako je ten její, je možné překvalifikovat obvinění, děje se to však jen zřídka. Jen několik případů ročně bývá během soudního řízení překvalifikováno z paragrafu 115 trestního zákoníku na paragraf 118 (úmyslné zabití při překročení mezí nutné obrany) nebo na paragraf 116 (úmyslné zabití spáchané ve stavu silného rozrušení). Prokázání silného rozrušení nebo jednání v sebeobraně však znamená pro policii práci navíc. Například stav silného rozrušení musí být potvrzen psychologickým posudkem.
Je také nutné doložit významné důkazy o tom, že žena byla dlouhodobě vystavena násilí, například policejní záznamy. Vyšetřovatelé se obvykle vydávají jednodušší cestou, takže většina podobných případů končí u soudu s kvalifikací vraždy. Soud může právní kvalifikaci změnit, ale děje se to jen zřídka. V podobných případech proto hrají klíčovou roli advokáti.
„Na předposledním jednání mi můj advokát řekl: ,Věřím vám, ale není možné prokázat sebeobranu,‘“ vysvětluje Anna. „Proto jsem ve své závěrečné řeči přiznala vinu – ale jen částečně. Ano, udělala jsem to, ale nechtěla jsem ho zabít.“ Soud nepřihlédl k žádným polehčujícím okolnostem – ani k tomu, že jsem mu poskytla pomoc, ani k tomu, že jsem spolupracovala s vyšetřovateli. Státní zástupce jednoduše řekl: ‚Pokud svou vinu nepřiznáte, dostanete 12 až 13 let; pokud ji přiznáte, dostanete minimum‘.“
U soudu státní zástupce po Annině přiznání navrhoval trest odnětí svobody v délce devíti let. Soud jí uložil trest sedmi let a tří měsíců odnětí svobody. Rozsudek byl vynesen 22. února 2022. Anna plánovala podat odvolání, ale 23. února byla převezena do vězení a následující den Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Odvolání proto nakonec podáno nebylo.
„Ve vězení jsem se s mnoha lidmi nebavila, ale vím, že hodně žen si odpykávalo trest podle paragrafu 115. Pokud jde ale o paragraf 118, s nikým takovým jsem se tam nesetkala,“ vypráví Anna.
„Zdálo se mi, že nemá smysl snažit se komukoli něco dokazovat“
V letech 2013 až 2025 bylo na Ukrajině za vraždu odsouzeno více než sedm tisíc lidí, z nichž desetina byly ženy. Není známo, kolik z nich se trestného činu dopustilo v sebeobraně nebo při ochraně svých dětí či jiných členů rodiny, protože takové statistiky se nevedou.
Pro sestavení takových statistik je nutné identifikovat případy, v nichž bylo genderově podmíněné násilí nepřímo uvedeno jako motiv trestného činu. Za tímto účelem jsme z celkového počtu případů vedených v Jednotném státním soudním registru pod trestným činem „úmyslná vražda“ (část 1, paragraf 115 Trestního zákoníku Ukrajiny) vybrali ty, v nichž se objevují klíčové výrazy související s genderově podmíněným násilím, například: „obviněný“, „domácí násilí“, „útok“, „týral“, „bil“, „vyhrožoval“, „ponižoval“ a „ublížení na zdraví“. Celkem registr od roku 2019 eviduje 820 takových odsouzení. Nejnovější odsuzující verdikt je datován 24. dubna 2026. Pokud výsledky omezíme pouze na výrazy „obviněný“, „domácí násilí“ a „dopustil se násilí“, registr uvádí 47 takových případů.
Hlavním vzorcem je, že muž se dopouští násilí. Může jít například o fyzické týrání, sexuální obtěžování nebo pronásledování. Při sebeobraně žena sáhne po první věci, která jí přijde pod ruku. Nejčastěji je vražednou zbraní kuchyňský nůž.
Právnička a lidskoprávní aktivistka Julija Sehedaová zastupovala v letech 2021 až 2024 Marynu Poljachovou v procesu, v němž čelila obžalobě z vraždy svého bývalého partnera. Poljachová kvůli jeho násilnému chování v desítkách případů volala policii, ale bez hmatatelného výsledku. Když jí muž znovu vyhrožoval, stejně jako její matce a dceři, Maryna demonstrativně vzala nůž na chleba. Když se na ni muž vrhl, nabodl se na něj. Soudní řízení se táhlo několik let – nakonec byla Poljachová v plném rozsahu zproštěna obžaloby.
Sehedaová říká, že si není jistá, zda jde o jediný takový případ na Ukrajině, ale o žádné jiné podobné kauze, která by skončila zproštěním obžaloby, prý neví.
„Do tohoto případu jsem se nezapojila hned, ale až poté, co proběhl první výslech Maryny,“ říká Julija. „Když si tedy Maryna změnila právního zástupce, požádali jsme o opakovaný výslech. V tomto případě jsem v podstatě vedla alternativní vyšetřování a během fáze přípravného řízení jsem podala velké množství žádostí. Jakmile jsem pochopila, jak se události odehrály, řekla jsem Maryně, že podle mého názoru její případ nenaplňuje znaky trestného činu. Abychom to ale dokázaly, musely jsme zaprvé zaujmout aktivní procesní postoj. A za druhé jsme musely říkat pouze pravdu. Vyšetřovatel shromažďoval důkazy na podporu své verze událostí, zatímco já dělala totéž pro svou verzi. Přestože jsem jako obhájkyně neměla žádnou povinnost tak postupovat.“
Elviře, které bylo 30 let a která má volací znak „Ňam-Ňam“, byl přidělen obhájce zdarma — měla ale štěstí, že narazila právě na něj. Právník jí řekl: Je lepší říct všechno tak, jak se to stalo, a nic neskrývat. Podle ní se ji také snažil u soudu hájit. A to i přesto, že Elvira v tom smysl neviděla.
Elvira vyrůstala v internátní škole, dokončila pouze sedm tříd a poté se vrátila žít ke svému otci – ten ale zemřel a ona zůstala sirotkem. Elvira pak bydlela u přítele. Jedné noci spolu zůstali vzhůru v jeho bytě až do časných ranních hodin. Podle jejích slov se k ní přítel začal sexuálně přibližovat. Když usnul, Elvira ho bodla.
„Nic jsem neskrývala“
„Lezl na mě a mně se to nelíbilo,“ vzpomíná žena. „Když jsem ho bodla, vstal, odešel z bytu a sešel dolů – sousedé už mezitím začali volat záchranku a policii. Zkoušela jsem zavolat záchranku také, ale s telefonem se něco pokazilo a nemohla jsem se dovolat. Když přijela policie, ptali se, co se stalo, a prohlédli byt. Od samého začátku jsem pořád jen opakovala: ‚Ano, udělala jsem to.‘ Nic jsem neskrývala.“
Na Elviře byly stopy krve a na noži její otisky prstů. Útok nikdo neviděl a na jejím těle nebyly žádné známky fyzického napadení. Byl vypracován psychologický posudek, ale pouze za účelem zjištění, zda je Elvira vůbec duševně způsobilá (k trestnímu řízení).
„Během prvních tří soudních jednání jsem mlčela, neřekla jsem ani slovo. Pak jsem ale přerušila soudce, požádala o možnost promluvit, omluvila se synovi toho muže a řekla, že za všechno ponesu plnou odpovědnost. Zdálo se mi, že nemá smysl snažit se komukoli něco dokazovat.“
Elviřin soudní proces trval sedm měsíců, během nichž byla ve vazební věznici. Její právník za ni požádal o domácí vězení, ale soud žádost zamítl. Elvira byla odsouzena k sedmi letům odnětí svobody, z nichž si odpykala dva a půl roku.
Poté do věznice dorazili náboráři z 1. samostatného útočného pluku. Vězeňská správa zpočátku nechtěla Elviře umožnit vstup do armády kvůli jejímu duševnímu stavu. Náboráři se jí ale rozhodli dát šanci.
„Aspoň na mě tady ještě nikdo nekřičel“
Anna a Elvira se pro vstup do armády nerozhodly hned. Inspirovala je vojačka s volacím znakem „San Sanych“, která si odpykávala trest ve stejné věznici a do armády vstoupila už dříve.
Podle podmínek předčasného propuštění podléhají odsouzení řadě omezení týkajících se místa a způsobu výkonu služby. Přestože právní předpisy stanovují široký seznam funkcí, ve kterých mohou bývalí vězni sloužit, v praxi tito vojáci působí buď jako pěšáci, útočné jednotky nebo operátoři dronů. U žen je možné během aktivní služby zařazení změnit.
Obě ženy prošly výcvikem na operátorky bezpilotních prostředků. Elvira v této roli stále slouží. O svých úspěších sama nemluví; vypráví o nich její seržantka – právě ta San Sanych, která se pro dívky během mobilizace stala vzorem.
„Pozemní robotický systém (GRS) uvízl v poli, takže jsme museli nasednout na čtyřkolku a jet ho vytáhnout,“ popisuje San Sanych. „Byla zrovna ve službě se svým kolegou a ten řekl, že tam nepojede. A ona přitom nikdy předtím na čtyřkolce nejela. Elia si oblékla neprůstřelnou vestu a helmu, vzala si zbraň, nasedla s řidičem na čtyřkolku a vyrazila tři kilometry do pole k těm hajzlům. Podařilo se jim vytáhnout robotický systém a odvézt ho zpátky k ostatním k opravě.“
„Nejsem tu dlouho – jen tři měsíce,“ přiznává Elvira. „Ale nikdo mě neoklamal – opravdu jsem se stala operátorkou dronů, dostávám výplatu, naučili mě létat a pořád se učím.“ Dodala: „Nikdo mě nenutí vyjíždět na mise ani mě do toho násilím netlačí. Řeknou mi, když je čas vyrazit, vybaví mě potřebnou výstrojí, a když jsem nemocná, jsou tu lékaři. Alespoň na mě tu ještě nikdy nikdo nekřičel.“
Annin první výjezd z pozice byl náročný. Dostala se na místo a splnila své úkoly, ale kvůli bojům musela ujít osm kilometrů bojovou zónou a nést při tom všechny své věci. Přestože její spolubojovníci cestou část vybavení odkládali, aby cestu zvládli, Anna se nevzdala a všechno donesla až do cíle. Nyní byla převelena na pozici administrativní pracovnice.
„Pořád bych chtěla vyrazit na frontu a létat, ale řekli mi, že tehdy jsem měla štěstí, že jsem se tam vůbec dostala a že už znovu jet nemůžu. Přitom mě létání opravdu bavilo,“ podotýká. „Chci být své zemi užitečná. Je hrozné, když kvůli válce umírají nevinné děti. Když jsem vstupovala do armády, bylo pro mě těžké představit si, že budu muset na frontě zabíjet Rusy. Ale víte co, je to jako když žijete ve vlastním domě a přijde zloděj, který vám chce něco vzít a zabít vás. Tak vidím Rusy já. Přece musíme svůj domov bránit, ne?“
Zcela jiný život
Počet žen propuštěných v rámci programu podmíněného předčasného propuštění je výrazně nižší než počet mužů (v současnosti jde přibližně o dvanáct tisíc odvedenců – pozn. red.). Souvisí to především s tím, že zákon počítá s vytvářením samostatných specializovaných jednotek v rámci vojenských útvarů, v nichž mají bývalí vězni sloužit. Zařazení žen do těchto formací ani vytváření samostatných útvarů výhradně pro ně však není upraveno a výrazně komplikuje proces náboru.
Na začátku dubna 2026 zveřejnilo Centrum pro lidská práva vojenského personálu Princip studii o právním rámci a zkušenostech se službou v jednotkách Škval. Přestože se výzkumníci zaměřili výhradně na zkušenosti mužů, závěry této studie mají obecnou platnost.
Jedním z hlavních problémů je konflikt mezi vězeňskou službou a armádou. Věznice často nerady propouštějí odsouzené, protože dotyční mohou pracovat v průmyslových provozech, přičemž do armády jsou nabíráni právě ti, kteří jsou schopní vykonávat těžkou fyzickou práci. V důsledku toho je některým lidem mobilizace odmítnuta. Mnoho vězňů zároveň nemá potřebné doklady – například pasy – ty jim následně vystavují buď samotné vojenské jednotky, nebo charitativní organizace.
„Je tu ještě jeden důležitý problém: Pokud si člověk odpykává trest za vraždu, musí mít pro možnost předčasného propuštění odpykanou čtvrtinu trestu. Tento požadavek ale v zákoně stanoven není,“ vysvětluje spoluautorka studie Anastasija Kryštanovyčová.
Náborový proces probíhá následovně – do zařízení přijíždějí vojáci a vedou pohovory. Následně si procházejí osobní spisy vězňů a zjišťují, za jaké trestné činy si odpykávají tresty. Jakmile vojenská jednotka schválí mobilizaci konkrétního člověka, začne komunikace se Státní vězeňskou službou.
„Státní vězeňská služba pak zasílá formulář, ve kterém je například uvedeno, za jaký trestný čin si daný člověk odpykává trest, jaká část trestu už byla vykonána, zda jde o více než čtvrtinu trestu a zda se jedná o mediálně sledovaný případ,“ pokračuje Kryštanovyčová. „Pokud si člověk neodpykal čtvrtinu trestu, může Státní vězeňská služba uvést, že ,propuštění není možné‘. Pokud ale daný trestný čin dle zákona umožňuje vojenskou službu, nezáleží na tom, jakou část trestu už člověk vykonal. U případů vraždy je situace jiná a vede to k nejednotné praxi.“
Ani během aktivní služby nemají bývalí vězni zaručené právo na dovolenou a ženy nemají nárok na tu mateřskou. Vojáci v těchto speciálních jednotkách navíc často nejsou posíláni na výcvikové kurzy a nemohou postupovat v hodnostech. Všichni bývalí odsouzení v armádě mají také omezené možnosti ukončení služby – pouze v případě nezpůsobilosti k vojenské službě, opětovného uvěznění nebo ukončení stanného práva.
Suspilne se obrátilo na ukrajinský generální štáb s žádostí o vyjádření k ženám sloužícím v jednotkách Škval. Konkrétně jsme se ptali, jak v současnosti obecně probíhá nábor odsouzených žen; zda se při mobilizaci zohledňují zkušenosti s násilím; zda se provádí psychologické posouzení jejich stavu; zda s již mobilizovanými ženami pracují podpůrné služby a jak obecně probíhá komunikace s jednotkami, v nichž slouží ženy propuštěné v rámci programu zvláštních propouštěcích podmínek. Generální štáb ale žádné vyjádření neposkytl.
Princip nyní vypracoval klíčová doporučení pro ministerstvo obrany, resort spravedlnosti, Státní vězeňskou službu a ombudsmana s cílem zajistit, aby všichni vojáci požívali svých základních práv bez ohledu na svou minulost. Zároveň byl registrován návrh zákona zaměřený na odstranění diskriminace vojáků naverbovaných v rámci programu podmíněného předčasného propuštění. Návrh má mimo jiné zajistit právo na řádnou dovolenou a na dodatečnou dovolenou v případě propuštění ze zajetí, možnost přeřazení k jiným útvarům Ozbrojených sil Ukrajiny a možnost ukončit službu.
„Musíte pochopit, že každá vojenská jednotka je jiná. Hodně záleží na velitelích. Pokud má velitel zájem zlepšovat schopnosti jednotky, pak už výcvik nezávisí na tom, zda je voják bývalý vězeň, nebo ne. Tohle nám říkali samotní vojáci,“ vysvětluje Kryštanovyčová. „V jednotkách, kde jsme pracovali a se kterými jsme byli v úzkém kontaktu, převládá mezi bývalými odsouzenými názor, že armáda je úplně jiný život, zcela jiný svět. Zkušenost s odpykáním trestu tady ustupuje do pozadí a nejdůležitější je, jak se člověk osvědčí v boji.“
Článek napsala Anastasija Ivantsivová (Suspilne), poprvé byl publikován 22 června 2026, 21:00 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
