Nová výstava ve Varšavském muzeu moderního umění představuje surrealismus nikoli jako snovou fantazii, ale jako politicky angažované hnutí, které vzniklo v přímém protikladu k fašismu, nacionalismu a kolonialismu. Výstava potrvá od 26. června do 10. ledna 2027.
Salvador Dalí na výstavě „V samých útrobách změn: surrealismus a antifašismus“, která se otevírá ve varšavském Muzeu moderního umění, nápadně chybí. Opomenutí je záměrné – Dalí otevřeně podporoval Frankův režim a výstava pro něj nemá místo.
To, co na ní naopak je k vidění – díla Maxe Ernsta, Joana Miróa, Leonory Carringtonové, Dory Maarové, Reného Magritta, Pabla Picassa či české umělkyně Toyen a mnoha dalších – představuje rozsáhlou reinterpretaci jednoho z nejznámějších uměleckých směrů dvacátého století.
„Kvůli své dominantní estetice je surrealismus považován za hnutí, v němž se umění vytváří pro umění samotné. My ukazujeme, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Vznikl jako reakce na společenskou situaci,“ řekla kurátorka Magda Lipská Polské tiskové agentuře (PAP). „Paradoxně jde o hnutí společensky a politicky angažovaných umělců.“
Spolukurátorka Dorota Jarecká uvedla, že výstava záměrně přesouvá ústřední pojem surrealismu od imaginace k revoluci. „Výstava mění klíčové slovo – z ‚imaginace‘ na ‚revoluci‘,“ řekla. Zatímco imaginace naznačuje tvořivost a vymyšlené světy, surrealisté usilovali o něco hlubšího: o metodu tvorby umění, kterou neřídí racionální mysl a která vychází z marxismu a Freudova myšlení.
Surrealismus se zrodil v roce 1924 zakladatelským manifestem Andrého Bretona, zpočátku spíše jako reakce na první světovou válku než na fašismus. Jak ale v Evropě sílila totalitní hnutí, surrealisté vystupovali stále otevřeněji – proti hitlerismu, norimberským zákonům, antisemitismu a válce.
Dvanáct kapitol
Výstava je rozdělena do dvanácti kapitol. Každá se věnuje jiné zemi či oblasti, kde surrealismus zapustil kořeny: Paříži, Československu, Španělsku během občanské války, Egyptu, Německu, Británii a Americe, včetně Karibiku, Mexika a Spojených států.
První kapitola se soustředí na střet surrealistů s fašistickou milicí ve třicátých letech během pařížského promítání filmu Luise Buñuela Zlatý věk, považovaného za celovečerní surrealistický manifest. Film byl následně ve Francii zakázán.
Výstava zároveň cíleně zahrnuje i polskou kapitolu. Zpochybňuje tak představu, že surrealismus v Polsku nebyl přítomen, a ukazuje, jak se využíval k uchopení válečného traumatu, včetně holocaustu.
Výrazné místo mají také umělkyně – podle kurátorek nikoli feministickou optikou, ale jako účastnice surrealistického prostředí. Patří mezi ně válečná fotoreportérka Kati Hornaová, která dokumentovala španělskou občanskou válku, stejně jako Leonora Carringtonová, Remedios Varo, Claude Cahun a další.
Kurátorky uvedly, že výstava má rezonovat i v současnosti. „Dnešní realita znepokojivě připomíná situaci, v níž surrealisté žili. Dějiny mají tendenci se opakovat. Hesla, která surrealisté nesli na svých transparentech – odpor proti rasismu a autoritářské moci – se zdají mimořádně aktuální,“ uvedly Lipská a Jarecká.
Článek od Polskie Radio, poprvé byl publikován 25. června 2026 14:00 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
