Praha - Psal se rok 1975 a studená válka mezi Spojenými státy a někdejším Sovětským svazem byla v plném proudu. Washington a Moskva své mnohaleté rivalství přenášely i do vesmíru. Souboj o vesmírnou nadvládu se podařilo změnit ve spolupráci, když byl 15. července 1975 zahájen sovětsko-americký kosmický experiment Sojuz-Apollo. Projekt byl úspěšně dokončen, na další vesmírné spojení si však svět musel počkat dlouhých 20 let.
„Spojili jsme se,“ slyšely miliony televizních diváků, když člen posádky Apolla Thomas Stafford ohlásil 52 hodin po startu bezpečné spojení modulů Apolla a Sojuzu. Vlastní spojovací manévr, který proběhl zhruba 1 100 kilometrů od břehů Portugalska, trval tři minuty a 18 sekund. O tři hodiny později otevřel dveře Sojuzu Alexej Leonov a mezinárodní schůzka na orbitální dráze mohla začít.
Na posádky obou lodí čekala ve vesmíru řada obtížných experimentů. S prvním úkolem si muselo poradit Apollo, které se po krátkodobém odpoutání od Sojuzu pokusilo zastínit sluneční disk a vytvořit tak pro „fotografy“ ze Sojuzu umělé zatmění Slunce. Astronauti také pomocí technicky náročného pokusu zjišťovali koncentraci atomového kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru. Během společného letu zbyl čas i na výměnu vlaječek, podepisování pamětních dokumentů či rozhovor s Bílým domem.
Oříškem bylo spojení
Zdánlivě rychlé a snadné spojení obou lodí však před startem zaměstnalo řadu odborníků. Spojovací uzly modulů totiž nebyly vzájemně slučitelné, rozdílné složení měla i atmosféra uvnitř kabin. Apollo s sebou proto do vesmíru neslo jakýsi adaptér či spojovací průchod o délce 3,15 metru a průměru 1,4 metru, pomocí něhož se posádky mohly přemisťovat z jedné atmosféry do druhé. Projekt byl plný technických výzev. „Rusové počítají v klasických měrných jednotkách, kdežto Američané počítají v palcích, coulech, librách… To znamená, že ruskou matičku na americký šroubek nenasadíte,“ upozornil odborník na kosmonautiku Tomáš Přibyl.
„Byl to lakmusový papírek spolupráce. Dokážeme-li spolupracovat ve vesmíru, tak to třeba jednou dokážeme i na Zemi.“
Prvního sovětsko-amerického kosmického projektu se účastnilo pět astronautů, dva Rusové a tři Američani. Posádku Sojuzu tvořil kromě Leonova také Valerij Kubasov, který již měl stejně jako Leonov zkušenost s vesmírnými lety. Apollo vyneslo na oběžnou dráhu zkušeného astronauta Thomase Stafforda a dva „vesmírné nováčky“ Vance Branda a Donalda Slaytona. Všichni včetně záložních posádek a navigátorů se museli před startem naučit jazyk druhé země.
Vše začalo v roce 1972
Projekt Sojuz-Apollo odstartovala „kosmická“ smlouva, kterou v květnu 1972 v Moskvě podepsali americký prezident Richard Nixon a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Do té doby používaly Washington i Moskva své vesmírné kroky jak bitevní pole, které odráželo jejich vzájemnou rivalitu. Nová smlouva tak slibovala průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru, kterou projekt Sojuz-Apollo zahájil.
Přestože se hned po společném letu Sojuz-Apollo mluvilo o dalších podobných akcích, znovu se ruská a americká kosmická loď spojily až v roce 1995. Tehdy šlo o spojení raketoplánu Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir. Dnes spolu Rusko a USA spolupracují na pilotovaných letech i na stavbě kosmických družic a sond. A někdy v budoucnu prý možná uskuteční i společnou cestu na Mars.
