O atomovou zbraň Sovětský svaz stál už během druhé světové války, když ale Moskva viděla, co americké bomby dokázaly napáchat v Japonsku, honba za vlastním jaderným arzenálem začala naplno. Do čela projektu se postavil šéf tajné policie Lavrentij Berija a vědci měli téměř neomezené prostředky. K prvnímu testu atomové zbraně v Sovětském svazu došlo 29. srpna 1949. Během dalších 40 let Sověti v Kazachstánu otestovali přes čtyři stovky bomb a následky zkoušek tamní obyvatelé pociťují dodnes.
Přesně v sedm hodin ráno oblohu ozářil oslepující záblesk světla doprovázený ohlušujícím výbuchem a neprostupným sloupem dýmu, který se zvedal od země a ve výšce se rozšiřoval do typického hřibovitého tvaru. Píše se 29. srpen 1949 a Sovětským svazem právě otřásl první výbuch atomové bomby.
Hlavice s označením RDS-1 explodovala sto třicet kilometrů od města Semipalatinsku v Kazachstánu (dnes Semej) silou 22 kilotun TNT (92 terajoulů), čili prakticky totožnou, s jakou čtyři roky předtím americký „tlouštík“ zdevastoval japonské Nagasaki.
RDS-1 americkou zbraň připomínala nejen silou, ale i vzhledem a mechanismem – rovněž se spoléhala na implozi a ve svých útrobách ukrývala pevné jádro z plutonia. Tato podobnost v žádném případě není náhodná, protože sovětskou cestu k první atomové bombě lemovala velice úspěšná špionáž amerického jaderného výzkumu, o kterou se postarali mimo jiné manželé Julius a Ethel Rosenbergovi.
Ti za vynášení citlivých dokumentů a informací sovětským agentům zaplatili životem, FBI je zatkla v roce 1950, později obvinila z konspirace a špionáže a oba si u soudu vyslechli trest smrti. Na elektrické křeslo usedli o tři roky později.
Honba za Spojenými státy
Touha Moskvy dohnat Washington a získat vlastní atomovou zbraň byla enormní, zvláště poté, kdy Sověti viděli, co nukleární zbraně napáchaly v Japonsku. Do čela projektu se nepostavil nikdo jiný než sám obávaný šéf stalinské tajné policie Lavrentij Berija, který měl dohlížet na hladký průběh, ale hlavně atomovou zbraň získat co nejrychleji. Vědeckým otcem RDS-1 se stal inženýr Igor Kurčatov.
Protože komunistické vedení nepřipouštělo jakékoliv překážky v cestě za jadernou bombou, Berija měl do značné míry volnou ruku a rozsáhlé pravomoci dostali i sami vědečtí pracovníci, kterým Moskva poskytla v podstatě neomezené prostředky. Na zelené louce vězni ze stalinistických gulagů stavěli poblíž kazašského města testovací střelnici o rozloze osmnáct a půl tisíce kilometrů čtverečních, na nichž rychle rostly celé komplexy budov, most i podzemní tunely simulující metro.
Sověti potřebovali vyzkoušet destruktivní sílu výbušniny, proto kromě výstavby městečka určeného k odstřelu do oblasti přesunuli i padesátku letadel a obrněných vozů a také půl druhého tisíce zvířat. Vše rozmístili tak, aby získali data o síle bomby v různých vzdálenostech od samotného výbuchu. Nakonec se ukázalo, že exploze byla o polovinu destruktivnější, než inženýři předpokládali, a slyšet a cítit byla i osmdesát kilometrů daleko.
Život ve stínu hřibu
Explozi pocítili i civilní obyvatelé. Ačkoliv Berija semipalatinskou oblast vybral proto, že byla podle jeho slov neobydlená, v regionu tehdy žilo zhruba dvě stě tisíc obyvatel. Ti se stali, spolu se svými zvířecími kolegy, pokusnými králíky, sovětské orgány se neobtěžovaly civilisty evakuovat, ba naopak.
Testovací střelnice zanikla spolu se Sovětským svazem v roce 1991, do té doby zažila 456 jaderných explozí (116 v atmosféře, 340 pod zemí), během nichž měli okolní obyvatelé nakázáno pobývat venku, aby vědci mohli posléze zkoumat, jaká rizika jsou s radiací spojena. Jaderná střelnice bývala sovětskou chloubou, postupem času se ale stala synonymem pro tragédii. Nemocemi a deformacemi z ozáření bylo za čtyřicet let jaderných zkoušek postiženo přes půl druhého milionu lidí.
Půda, vodní toky a plochy i vzduch jsou dodnes zamořeny radiací, vědci hovoří o desetinásobku běžných hodnot. Osobní zkušenosti popsal padesátiletý farmář Aiken Akimbekov z vesnice Sarzhal. Ta leží poblíž takzvaného atomového jezera, které vyhloubil silný výbuch v šedesátých letech. „Život v jezeře vůbec neexistuje, ryby tam žít nemohou. Když vítr fouká směrem od jezera, dělá se nám špatně, někomu roste krevní tlak a také cítíme velmi divný zápach,“ nechal se slyšet farmář, který za svůj život viděl na vlastní oči řadu atomových výbuchů a mnohokrát se pod ním třásla zem.
On ani další obyvatelé odlehlých kazašských stepí netušili, že nedaleko od nich Sověti zkoušejí smrtící zbraně, které zásadně ovlivní životy jejich i dalších generací v regionu. Vysokou míru vrozených vad i četnost nemocí Moskva oficiálně připisovala špatné hygieně vesničanů. Poslední výbuch stepí otřásl v roce 1989, následky testů ale lidé pociťují dodnes.
Více než polovina populace umírá před šedesátými narozeninami a každé dvacáté dítě se rodí s vážnými vadami, například chybějícími končetinami nebo deformovanými hlavičkami a obličeji. Zpravidla končí opuštěné v dětských domovech, vysvětluje pro rádio Svobodná Evropa Toleukhan Nurmukhamedov, místní lékař, který volá po tom, aby se Rusko za nelidské experimenty omluvilo a hradilo léčbu.
„Německo se za zločiny nacistů omluvilo. Proč by Rusko nemělo učinit totéž za devastující zkoušky na kazašském území,“ srovnává lékař. Radiace v oblasti jen tak nezmizí, úřady farmářům přesto tvrdí, že je bezpečné pěstovat v půdě plodiny. „Experti navštívili naši vesnici a došli k závěru, že radiace nepředstavuje nebezpečí a můžeme tu hospodařit,“ líčí Akimbekov. O tom, co radiace dokáže způsobit, sice ví, většina obyvatel regionu ale nic jiného než farmaření nezná a jsou na něm závislí.
Vývoj a výbuch bomby RDS-1 a jejích následovníků však nemá dohru pouze v testovací oblasti v Kazachstánu, nýbrž i tisíce kilometrů za Atlantikem. Potomci manželů Rosenbergových, kteří poskytli Sovětům klíčové informace pro vývoj atomové zbraně, totiž bojují za očištění jména Ethel Rosenbergové.
Jak totiž ukázaly odtajněné přepisy výpovědí a další důkazy, sama Ethel se na špionáži ve prospěch Sovětů podílela jen okrajově. Pozůstalí proto apelovali na několik prezidentů, aby přiznali, že její odsouzení a poprava byly chybné, a ženu posmrtně zprostili viny. Zatímco radní New Yorku vydali oficiální prohlášení, v němž uznávají nespravedlnost trestu, žádná z amerických administrativ podobný krok nepodnikla.
Hrozba v tunelech
Kromě všudypřítomné radiace skrývala někdejší atomová střelnice i jiná nebezpečí, s nimiž si úřady musely rychle poradit. Pád Sovětského svazu znamenal ukončení zkoušek v semipalatinské oblasti, vědci po sobě ale při svém odchodu neuklidili. V opuštěných tunelech a uskladňovacích jámách za nimi zůstaly zbytky plutonia. Bylo ho tam tolik, že kdyby se ho zmocnily teroristické skupiny nebo i cizí státy, stačilo by jim to na výrobu desítek jaderných hlavic.
Toho se neobávalo pouze Rusko a Kazachstán, ale také Američané, přesněji odborníci, kteří chápali, jaké riziko nehlídané plutonium znamená. O tom, že Sověti nukleární střelnici neuklidili, se americký výzkumník Siegfried Hecker dozvěděl v roce 1995 a stál u zrodu mezinárodní skupiny jaderných vědců a inženýrů, kteří strávili dalších sedmnáct let organizací úklidových a likvidačních prací. Během operace, která stála sto padesát milionů dolarů (3,5 miliardy korun) zalévali tunely s plutoniem speciálním druhem betonu. Práce završili v roce 2012.
- Zdaleka nejsilnější atomovou zbraň všech dob vyzkoušeli Sověti v říjnu 1960 v Nové zemi. Car-bomba měla sílu bezmála čtyř tisíc bomb svržených na Hirošimu (50 megatun TNT), výbuch měl průměr osmi kilometrů a tlaková vlna vysklila okna v okruhu devíti set kilometrů. Hřib vystoupal do výšky 64 kilometrů a viditelný byl ze vzdálenosti tisíce kilometrů. Pokud by taková hlavice byla svržena na Národní muzeum, výbuch by srovnal se zemí celou Prahu a popáleniny třetího stupně by utrpěli obyvatelé až v Kolíně, Lovosicích nebo Příbrami. Aby posádka letounu, který bombu svrhával, měla alespoň padesátiprocentní šanci na přežití, pád hlavice zpomalil tunu vážící padák, díky kterému se letadlo dostalo do relativně bezpečné vzdálenosti padesáti kilometrů.
