Cesta do islámské republiky v první řadě překvapí. V době tvrdých sankcí je tam neuvěřitelně levně a vřelost obyvatel snad nezná mezí. „Vítejte v Íránu!“ začíná každá naše konverzace s lidmi, často odhodlanými pořídit si společné selfie. Turista se rázem cítí jako celebrita, navíc s miliony riálů v kapse. Výlet po úchvatných památkách, horách a pouštích má jen pár drobných vad na kráse: povinný šátek už po týdnu překáží a vážíme si toho, že v Česku smíme otevřeně mluvit o politice.
Pod tíhou sankcí
Před sedmnácti lety americký republikánský prezident George Bush mladší v projevu o stavu unie označil Írán spolu s Irákem a Severní Koreou za takzvanou „osu zla“, která podle něj usiluje o získání zbraní hromadného ničení. Jeho nástupce demokrat Barack Obama se rozhodl jít cestou diplomacie a spolu s dalšími mocnostmi vyjednal dohodu o íránském jaderném programu.
Před rokem však rázně zakročil nový šéf Bílého domu – jestřáb Donald Trump. Dlouhodobý kritik smlouvy ujednání vypověděl a USA zavedly v několika fázích tvrdé sankce namířené vůči íránskému režimu. Nové restrikce mají dopad na ekonomiku islámské republiky, zejména na propad měny. Íránce trápí mimo jiné růst cen, v březnu zdražily potraviny meziročně o 73,2 procenta, tedy nejvíc za pět let. Už loni se Íránem šířily kvůli zhoršující se hospodářské situaci nezvykle silné protesty.
Spolu s přáteli jsme se rozhodli, že se do země „osy zla“ vydáme na vlastní pěst. A proč do policejního státu ovládaného ajatolláhy vůbec jezdit? V první řadě jsou to tisíce let staré památky, majestátní hory, ale i zvědavost, jak vypadá běžný život tamních obyvatel. „Íránci jsou neskutečně přátelští a pohostinní. U nás je tato země vnímána opravdu jako středobod veškerého zla, ale ti lidé takoví nejsou,“ řekla mi před rokem jedna známá, íránistka.
E-vízum a šátek s sebou
Letenky do Teheránu jsme koupili na období Velikonoc, kdy se teploty ještě pohybují kolem příjemných dvaceti stupňů. Pro vstup do země je nutné získat vízum. Česko patří mezi státy, jejichž občanům je umožněno zažádat až po příletu na letišti.
Další možností je složitější proces přes ambasádu v Praze, případně požádat o e-vízum na webu íránského ministerstva zahraničí. My jsme se vydali cestou e-víza, ovšem přes jednu íránskou agenturu. Stačilo zaplatit v přepočtu kolem pěti set korun, vyplnit potřebné formuláře s osobními údaji a fotografiemi a e-víza byla za pár dnů na světě.
Před cestou jsme ještě rezervovali hotely kategorie tři až pět hvězd, na osm nocí zhruba za osm tisíc korun, řadu z nich tradičních, abychom nasáli místní atmosféru. Přes íránskou půjčovnu v Teheránu jsme vypůjčili za pár tisíc korun i s kaucí kvalitní auto pro čtyři, abychom měli svobodu zastavit, kde budeme chtít.
Za část ubytování a vůz jsme platili v hotovosti na místě. V Íránu kvůli restrikcím nefungují naše platební karty, tudíž je nutné vzít s sebou dostatečnou finanční rezervu. Nejlépe v dolarech či eurech, kterými se dá v Íránu místy platit.
Komunikace s Íránci ohledně víz i auta fungovala z Česka rychle přes WhatsApp, který režim zatím neblokuje. V islámské republice se dostanete také na Instagram, další sociální sítě jako Facebook jsou však blokovány, stejně jako přístup k zahraničním zprávám typu BBC nebo ČT24. Íránci tento zákaz obcházejí prostřednictvím režimem relativně tolerovaných, ovšem nelegálních mobilních aplikací VPN, které si mohou stáhnout i turisté – samozřejmě na vlastní riziko.
Paradoxní byl později v této souvislosti zážitek v jednom z hotelů, kde v televizi regulérně běželo BBC i jiné západní stanice.
Po příletu na letiště musí ženy nasadit šátek, který je v Íránu povinný od dob islámské revoluce v roce 1979. Rozpuštěné vlasy na veřejnosti jsou považovány za nabádání k prostituci a trestem může být i několik let vězení. V dobách prozápadního šáha Rezá Pahlavího se nosily v zemi i minisukně, nyní jsou občasné protesty, při nichž ženy odhazují šátky, tvrdě trestány. Vhodné jsou dlouhé sukně či volné kalhoty, které zakrývají lýtka, stejně jako svršek zakrývající ramena, lokty a břicho.
Staňte se milionářem
Každý návštěvník s vytištěným e-vízem musí po příletu oběhat řadu okének a zaplatit poplatek za vízum a zdravotní pojištění, což je zdlouhavá a chaotická záležitost. Celkem vyjdou poplatky na něco přes dva tisíce korun. Zajímavé je, že cena víza se liší podle národnosti.
Po vyzvednutí auta na letišti jsme vyrazili do víru velkoměsta. Nutno podotknout, že řízení v Íránu chce pevné nervy. Jízdní pruhy ani červená se prakticky nedodržují, občas někdo jede v protisměru a chodci přecházejí, kde se jim zlíbí. Právě z důvodu nehody jsme dostali jiný vůz, než jsme očekávali, i když ve stejné kategorii. Postupně se však na divoký způsob jízdy dá zvyknout a nakonec jsme celý road trip zvládli bez jediného škrábnutí.
V Íránu funguje mobilní navigace, která se osvědčila i v případě hlášených radarů a policejních hlídek. Zřídit si předplacenou kartu a moci být on-line stojí pouhých pár dolarů. Tankování není problém, protože čerpací stanice jsou všude a stačí poprosit obsluhu. Benzin stojí úsměvné asi dvě koruny za litr.
Zajímavá zkušenost přišla v podobě výměny peněz, kdy se z nás náhle stali milionáři. Se směnárnami je to v Íránu skutečně zvláštní. Banky bývají zavřené, případně vám místní sdělí, že finanční ústavy nemají hotovost. U bank postávají překupníci, kteří mají i třikrát lepší kurz, než je ten oficiální – v době naší návštěvy asi 42 tisíc riálů za dolar.
V Teheránu lze směnit třeba v oblasti ulice Ferdowsi. Výměnu hotovosti nám zařídili také v lepších hotelech, i tady byl neoficiální kurz přes sto tisíc riálů za dolar. Za sto dolarů dostáváme v Teheránu pro představu asi 11,5 až 14 milionů riálů, večeře v dobré restauraci stojí pár set tisíc. Aby se Íránci zbavili alespoň jedné nuly na bankovkách, počítají mnohdy ve fiktivní měně – tomanech, přičemž jeden toman je deset riálů. Vždy je vhodné zeptat se, ve které měně je zrovna cena uvedena.
Teherán, město vyhlídek
Na obří Teherán, který obývá i s předměstími nějakých patnáct milionů lidí, jsme měli pouhý den. Vzhledem k poloze metropole, jež se rozkládá pod vysokými horami, vedla naše trasa hlavně po vyhlídkách.
Nejprve jsme dojeli na kopec Tochal, kde se scházejí zejména mladí, kteří tam pořádají pikniky a vyrážejí na túry do hor. Pozorujeme, jak se oblékají Íránky, zatímco některé nosí černé čádory s odhaleným obličejem, většina má spíše elegantní úzké kalhoty, na těle svršek a ledabyle daný šátek. Hodně se malují, usmívají a my si začínáme připadat skoro jako v normální moderní západní zemi.
Z Tochalu jsme zamířili na vyhlídku z budovy Milad Tower. Nutno podotknout, že vstupy v Íránu stojí do moderních staveb i památek většinou 200 tisíc riálů, tedy pár desítek korun. Z Milad Tower je patrné, že Teherán je město, které snad nemá konce. Velmi uvolněná atmosféra panuje dole u věže, kde Íránci pouštějí draky, zní tam techno a někteří se nechávají svézt na provaze – „zip line“.
Veselá nálada je celkem překvapivá vzhledem k tíživé ekonomické situaci. V Íránu nemělo v roce 2018 práci zhruba 30 procent mladých lidí, vyplývá z odhadů Světové banky. Vzhledem k propadu měny jsou platy pravděpodobně tak nízké, že řada Íránců těžko může vycestovat nebo zaplatit studia v zahraničí.
U věže potkáváme Íránce v obleku se synem, ptají se, odkud jsme a co jsme si před cestou mysleli o Íránu. Takových rozhovorů nás čeká ještě hodně. Místní jsou velmi přátelští a vždy ochotní pomoci a poradit. Často si myslí, že jsme Rusové, zajímavé je, že řada z nich k nim nemá příliš kladný vztah. Když řekneme, že jsme z Česka, zmiňují Československo a rozhodně znají současné české fotbalové hvězdy. Často nás zvou domů a také je zajímá, jak to na Západě funguje a jak o islámské republice informují naše média. A takřka vždy se s námi chtějí fotit – jsme pro ně atrakce.
V íránské metropoli nelze vynechat majestátní památník Bordž-e Ázádí, který nechal vystavět šáh Rezá Pahlaví koncem 60. let k příležitosti oslav 2500 let perské říše. Nachází se v příjemném parku a zajímavý je i zkosený vnitřek stavby s muzeem a obchody. Z horního patra monumentu je rovněž výhled na město.
Při jízdě po Teheránu i dalších městech je typické, že na ulicích visí plakáty, billboardy, případně street art s podobiznami a fotografiemi zesnulého ajatolláha Chomejního a současného vůdce Chameneího, ale také různých mučedníků a zástupců ozbrojených složek. Překvapuje nás, kolik tu jezdí starých aut, ale také vozidel íránských značek, společnost se zjevně dokázala na dlouhodobou izolaci relativně dobře adaptovat.
Z ambasády USA je muzeum špionáže
Mráz po zádech nám běhal u budovy bývalé americké ambasády v Teheránu, kterou obsadil v roce 1979 rozvášněný dav během islámské revoluce. Desítky Američanů pak Írán držel přes rok v zajetí. „Slíbili, že se nebudou vměšovat do záležitostí Íránu,“ říká místní průvodce v rámci propagandistické přednášky o alžírských úmluvách, na základě kterých rukojmí získali svobodu.
My samozřejmě pomyslíme na film Argo, který vypráví dramatický příběh šesti diplomatů, kteří se skrývají na kanadském velvyslanectví a předstírají, že jsou filmový štáb. Nakonec se jim s pomocí agenta CIA v přestrojení podaří uprchnout ze země. O této epizodě průvodce samozřejmě pomlčí – naopak nezapomene zmínit nezdařenou americkou záchrannou operaci.
Na ambasádě, která je nyní muzeem americké špionáže, jsou vystaveny fotografie z dobového tisku, ale i staré počítače, výslechová místnost a odtajněné dokumenty. „V Íránu už není místo pro imperialisty,“ hlásá anglicky psaný nápis na stěně. Na zdi u objektu se nachází kresba Sochy svobody předělané na smrtku.
Další den vedla naše cesta do hor. Asi hodinu a půl od hlavního města se nachází nejvyšší hora Blízkého východu Damávand s úctyhodnými 5610 metry. Přes nepřízeň počasí včetně sněhové bouře jsme se aspoň chvíli prošli po drsné, ale krásné krajině u přehrady Lar.
Divili jsme se, že sem někteří mladí Íránci v takovém počasí přijeli kempovat, na druhou stranu je jasné, že sem na ně morální policie pravděpodobně nepřijde. Vesnice v horách působí chudě, stejně jako jinde v zemi jsme se však až na divoké psy cítili bezpečně.
Qom jako šíitský Vatikán
Následující den už mířila naše cesta na jih, nejprve k solnému jezeru Hoz-e Soltan, pak do Qomu, který by se dal označit za šíitský Vatikán. Konzervativní město, v němž působil i ajatolláh Chomejní, je plné žen v čádorech. Dostáváme je i my, abychom s kamarádkou mohly objevovat krásy mešity i madras – tedy muslimských učeben. Jeden z místních imámů nám vysvětluje proces studia na imáma, případně ještě náročnější úsilí, jak se stát ajatolláhem. Vzápětí ukazuje část komplexu pro muže, ženy a rodiny.
U vstupu do areálu pro muže naši spolucestovatelé potkávají věřícího, který přesvědčeně tvrdí, že západní média určitě informují o Íráncích ve špatném světle, jako o teroristech. Snažíme se mu vysvětlit, že tak špatné to v Evropě není.
V Qomu vyniká zejména zlatá kopule svatyně s hrobkou Fátimy, což byla sestra jednoho z následníků proroka Mohameda. Právě Qom se stal v 60. letech jedním z měst, které se vzbouřily proti šáhovi a kde byly protesty krvavě potlačeny. Chomejní následně musel odejít na dlouhá léta do exilu.
V Isfahánu uchvátí modrá mešita i pěvci pod mostem
Z Qomu jsme se přesunuli dalších pár set kilometrů na jih do Isfahánu, poměrně turistického multikulturního města, kde se nachází arménská či židovská čtvrť a které v 17. století za šáha Abbáse I. tvořilo centrum Persie. Isfahán je považován za nejkrásnější íránské město. Dechberoucí památky skýtá rozlehlé náměstí Nakš-e džahán. Lidé z celého světa sem míří zejména kvůli majestátní Šáhově mešitě s vysokými minarety, která je pokrytá modrými obklady. Zajímavý je i palác Áli Kapu, kde si Íránci vyhráli s barevnými mozaikovými schody.
V Isfahánu se nachází také jedna z největších a nejstarších mešit v Íránu – Masdžed-e Džame'e, jejíž základy vznikly v 8. století našeho letopočtu. V Isfahánu jsme navštívili tradiční restauraci, kde se jí vleže. Jídlo v Íránu je samostatnou kapitolou – oblíbili jsme si zejména zerešk polo – kuře s omáčkou s rýží se šafránem a dřišťálem, a fesendžan – maso s omáčkou z granátových jablek a vlašských ořechů. Všude se podává kebab, který místní zapíjejí jogurtovým nápojem dugh. Delikatesou je pak vanilková zmrzlina zalitá džusem z granátových jablek.
V Isfahánu jsme se také vydali nasát atmosféru zdejšího bazaru, tedy tržiště, která v Íránu žijí vlastním životem. S jedním z místních prodavačů jsme navázali debatu o spolupráci Teheránu s Moskvou, ale také o íránském režimu. „Naše vláda je šílená,“ prohlásil obchodník. Na to jsme raději nereagovali, v Íránu člověk nikdy neví, s kým ve skutečnosti mluví. Muž ani neví, že se rozpadla Jugoslávie.
Pak nám nabídl „čaj“, tedy spíš maskovanou whiskey. V Islámské republice je totiž alkohol zcela tabu, riskovat trest v podobě bičování se nevyplatí.
Další z prodejců nás provedl svým obchodem s potištěnými ubrusy a jinými výrobky. Ukázal nám fotku s tehdejším ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a chtěl po nás poslat sladkosti svému známému v Česku. To jsme ale raději zdvořile odmítli.
Nezapomenutelný zážitek jsou starobylé isfahánské mosty. Na promenádě u Mostu 33 oblouků se procházejí mladí, kteří přeskakují zúžené vodní plochy. U mostu Khájú se zase při západu slunce scházejí muži, kteří pod oblouky zpívají a kolemjdoucí je poslouchají. Íránci si tu – stejně jako všude jinde – ve velkém fotí selfie. Případně se chtějí vyfotit s námi; připadáme si v islámské republice trochu jako celebrity.
V Isfahánu jsme se šli navečer podívat i do tradičního íránského sportovního klubu Zoorkaneh, kde muži posilují s různými kovovými tyčemi a palicemi. Cvičení, které dělali už staří Peršané, má posílit tělo i duši. Pro turisty je to zajímavé představení.
Návštěvu města jsme završili úsměvným zážitkem u monumentu Monar Jonban s pohyblivými minarety. Mysleli jsme si, že půjde o unikátní stavební konstrukci, na místě jsme však zjistili, že do minaretu pravidelně vchází muž, který jím osobně třese, což ho musí stát dost sil.
V pouštním Jazdu do „klimatizační věže“
Vrcholem cesty se stalo nepochybně pouštní město Jazd. Za vidění určitě stojí krásné náměstí u komplexu Amir Chakhmagh nebo Velká mešita – samozřejmě modrá a s dechberoucími mozaikami stejně jako v jiných íránských městech. Nelze vynechat ani vyhlídku na hliněné město, třeba z 250 let starého domu Rafieian' s Old House, kde se místo vstupenky platí za vybranou pochutinu v kavárně.
Toto starobylé město s centrem z cihel omítnutých hlínou se slámou má zvláštní kouzlo. V průčelí domů často zejí hluboké díry do podzemí, které nám připadají jako vchod do pekla. Úzké uličky lemují věže s průduchy a fontánkami – bádgíry, originální prastarý způsob klimatizace.
Systém lze prozkoumat třeba ve věži nacházející se v malebné zahradě Dolat-Abad. Tady jsme potkali skupinu malých školaček. „Hello!“ zdraví nás nadšeně a rozdávají nám sušenky.
Ještě před muslimy obývali Jazd zoroastrijci, následovníci Zarathuštry, kteří uctívají živly – vodu, zemi a oheň. Svět chápou jako boj dobra se zlem, kdy dobro nakonec vítězí.
Poblíž Jazdu dosud stojí věže ticha, kam zoroastrijci poněkud nevšedním způsobem pohřbívali mrtvé a do kterých mohou návštěvníci nahlédnout. Zoroastrijci nejprve dopravili těla na vrchol věže, kde je nechali sežrat dravci. Pak pozůstatky hodili do jámy uprostřed věže a zalili kyselinou a dalšími žíravými látkami. O etice by se dalo polemizovat, v době epidemií ale zjevně šlo o účinný způsob, jak zabránit dalšímu šíření nemocí.
Persepolis připomíná i začátek šáhova konce
Z Jazdu jsme zamířili do nejjižnějšího bodu naší cesty – města Šíráz. Cestou nelze opomenout ruiny Persepole staré zhruba dva a půl tisíce let. V době achajmenovské dynastie to byla metropole perské říše. Ve 4. století před naším letopočtem nechal město zapálit Alexandr Veliký, na místě ale zůstává řada zachovalých sloupů, soch a hrobek. Při dobrém světle před západem slunce je Persepolis rájem fotografů.
Právě v Persepoli uspořádal šáh Pahlaví v roce 1971 pompézní oslavy 2500 let perské říše, které vyšly v přepočtu na několik miliard korun. Prozápadní vládce tehdy sezval desítky státníků včetně britské královny, v poušti nechal vybudovat luxusní stany i fontány a kolem vysázel stromy. Tuny jídla zpracovávaly desítky světových kuchařů a hlavní hostina se dokonce dostala do Guinnesovy knihy rekordů.
Pro řadu Íránců, kteří kritizovali zkorumpovanost režimu a represe vůči opozici, však megalomanské oslavy znamenaly jen další důvod, proč o pár let později demonstrovat za Chomejního.
Během oslav bydlela část hostů rovněž v hotelu Persepolis v Šírázu, kde byly kvůli oslavám speciálně upraveny silnice a ulice. Poblíž hotelu se rozkládá menší zahrada s hrobkou slavného básníka Háfeze, zdejší obchody nabízejí také knihy s íránskou poezií.
Šíráz je na íránské poměry relativně liberální město. V zahradě jedné kavárny dokonce mladé ženě spadl šátek a nechala si chvíli rozpuštěné vlasy. Navštívili jsme rovněž monumentální citadelu Arg-e Chána Karima Zanda, kde mohou návštěvníci vidět místnosti, kam se v minulosti chodilo koupat.
Šíráz, město růží
Jedním ze symbolů města je mešita Násir al Mulk, jinak také Růžová mešita, přezdívku si vysloužila kvůli mozaikám a jiné výzdobě se vzory růží. Ty se v oblasti Šírázu pěstují ve velkém, ve městě voní růžová voda a také voňavky, které jsme si odvezli jako suvenýry. Růžová mešita je specifická rovněž vitrážemi, které navozují nezaměnitelnou atmosféru zejména po východu slunce, kdy v místnosti začíná hra barev.
Nákupní horečka nás ke konci pobytu přepadla v místním obřím bazaru Vakil. Kromě zmíněných voňavek tu koupíte třeba koření v čele s červeným a žlutým šafránem, krásné šátky nebo konvičky na čaj, který Íránci s oblibou popíjejí.
Před odjezdem jsme se ještě zastavili v krásně zahradě Eram, kam jsme si odnesli deník Tehran Times. Komentáře se většinou týkaly Trumpa a sankcí a slibování odplaty. Poměrně příjemné bylo lehnout si na trávu a nemuset se obávat psích exkrementů. Íránský režim nemá psy příliš v oblibě, v Teheránu nedávno venčení na veřejnosti úřady zcela zakázaly.
Poslední den jsme museli absolvovat skoro devítisetkilometrovou trasu z Šírázu zpět na letiště v Teheránu. Cestou jsme si ještě udělali rychlou vycházku k hrobce zakladatele perské říše Kýra II. Velikého a později v Kašanu u Qomu, kde se nacházejí historické domy kašanských obchodníků.
Írán je krásná a bezpečná země s neuvěřitelně příjemnými lidmi, ovšem s tvrdým režimem, takže při cestování je nutné respektovat místní pravidla – včetně nošení šátku. Nebýt divoké dopravy a špinavých tureckých záchodů, člověk se cítí skoro jako na Západě. A hned by se vrátil.
Tento článek si můžete poslechnout také jako podcast.
