Ještě v 60. letech minulého století chodily íránské dívky na ulicích v minisukních a monarchie udržovala dobré vztahy se Západem. Mnohým Íráncům se ale rychlé změny nezamlouvaly, stejně jako bující korupce a potlačování opozice. A tak přišla islámská revoluce, která uvrhla zemi na dlouhá léta do izolace. Současný prezident Hasan Rouhání se snaží prosazovat reformy, proti němu ale stojí duchovní, kteří mají v zemi klíčový vliv. Pokud tedy v pátečních parlamentních volbách získají většinu reformisté, pravděpodobně toho moc nezmůžou.
Proměny Íránu: Minisukně za šáha, izolace po islámské revoluci a Rouháního reformy
Dynastie Pahlaví se ujala moci v roce 1925. Sám Mohammad Rezá šáh Pahlaví vládl v Íránu téměř čtyřicet let. Za tu dobu se tato regionální velmoc v oblasti Perského zálivu výrazně upnula k Západu. Pahlaví byl nakloněn privatizaci a podporoval vzdělávání.
Muhammad Rezá Pahlaví s manželkou
Šáh chtěl emancipované ženy, pro mnoho Íránců to byla příliš rychlá změna
Šáh prosazoval západní způsob života a emancipaci žen. Už jeho otec zakázal v roce 1935 nošení závoje, Mohammad pak zavedl princip dobrovolnosti. Ženy mohly nově volit, chodily na vysokou školu, nosily minisukně a četly dámské magazíny. Za šáha se zvýšil rovněž minimální věk pro vstup do manželství.
Podle historičky Niny Ansaryové ale přišlo „příliš mnoho změn příliš brzy“. Řada tradičně založených rodin novou politiku odmítala. Po zákazu nošení závoje mnozí Íránci zakazovali svých dcerám vycházet z domu, takže dívky nemohly ani do školy. „To nesnižuje hodnotu toho, co udělal - prostě to znamená, že jim musíte dát více času pochopit něco, co je pro obyčejné lidi neznámá,“ říká historička.
Íráncům se nelíbil ani autoritativní způsob vlády a rozsáhlá korupce. Investice končily nejčastěji v kapsách několika vyvolených, přičemž chudých Íránců neustále přibývalo - a s tím i protestů. Lidé častěji než kdy dřív zdůrazňovali islámské tradice země. Šáh následně sáhl k větším represím vůči levicové i náboženské opozici.
Potlačování lidských práv bylo na denním pořádku, což se nelíbilo Američanům, kteří se od jeho režimu začali odklánět.
Islámská revoluce v Íránu
Atmosféra se vyhrotila v roce 1978, kdy odstartovaly masivní protesty, které vyústily v revoluci a konec monarchie. Slogan islámské revoluce zněl: „Svoboda, nezávislost, islámská republika“. Za den vítězství revoluce se považuje 11. únor 1979, kdy se ajatolláh Chomejní stal vládcem v zemi. V dubnu téhož roku byla vyhlášena islámská republika a islamizace všech oblastí života.
My dnes vnímáme íránskou revoluci jako náboženskou, ta však byla spíše sociální. Po celá 70. léta se v Íránu prohlubovala propast mezi bohatou a chudou vrstvou, narůstala inflace a nezaměstnanost, zhruba od poloviny 70. let už Páhlaví nebyl schopen udržet sociální nepokoje tak, aby se jim byl schopen ubránit.
Nový režim tvrdě likvidoval vnitřní odpůrce a kritizoval Západ. Íránsko-americké diplomatické vztahy byly přerušeny. V listopadu 1979 muslimští studenti přepadli i ambasádu USA v Teheránu a zajali 52 jeho zaměstnanců na několik měsíců jako rukojmí.
Reformistu Rafsandžáního vystřídal zastánce tvrdé linie Ahmadínežád
V letech 1989 až 1997 vládl v Íránu Akbar Hášemí Rafsandžání, kterému se přezdívá íránský Gorbačov. Rafsandžání byl centrista, podporoval svobodný trh a snažil se vyhnout většímu konfliktu se západními zeměmi. V úřadu jej ale vystřídal ajatolláhův favorit Mahmúd Ahmadínežád, který zastával tvrdší postoje vůči USA a za jehož vlády se vystupňovalo napětí kvůli íránskému jadernému programu.
Prezidentské volby v roce 2009 provázely mohutné protesty. Stávající prezident Ahmadínežád byl vyhlášen hlavou státu už po prvním kole, jeden z opozičních kandidátů se ale odvolal a požadoval anulaci výsledků kvůli přepočítání hlasů ve sporných okrscích. Rada dohlížitelů - nejvyšší íránský zákonodárný orgán - to odmítla s tím, že hlasování proběhlo regulérně.
Bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád
Statisíce stoupenců umírněných kandidátů Mír Hosejna Músávího a Mahdí Karrúbího pak vyšly do ulic, nebylo jim to ale nic platné – několik jich za to dokonce zaplatilo životem. Oba prezidentští kandidáti skončili v domácím vězení, kde jsou dosud.
V roce 2013 vystřídal výbušného populistu Ahmadínežáda reformista Hasan Rouhání, který okamžitě vyzval k omezení státního vlivu na domácí ekonomiku a k podpoře hospodářské soutěže. Výměna hlavy států přinesla i postupné normalizování vztahů Íránu s řadou zemí.
háního vlády uzavřel Teherán klíčovou dohodu o jaderném programu se světovými mocnostmi, v níž se zavázal, že nikdy nebude usilovat o výrobu jaderné bomby. Za to byly zrušeny protiíránské zahraniční sankce.
Rouhání se také zasazuje o větší svobodu médií a přístup mladých lidí k internetu. Zastánci tvrdé linie například odmítají zprovoznění nových mobilních technologií, které podle nich umožní zasílání nemravných obrázků. Íránské úřady zakázaly množství sociálních sítí, jako je Facebook, Twitter či YouTube. Mladým lidem a technicky zdatným Íráncům se ale často daří tyto zákazy obcházet.
Íránky se mají za Rouháního vlády lépe
Íránské ženy i cizinky musí nosit od islámské revoluce v roce 1979 povinně hidžáb, tedy muslimský šátek zakrývající hlavu a krk. Stále jsou diskriminovány v řadě oblastí – třeba pokud jde o opatrovnictví dětí a manželství obecně.
Za éry Rouháního jsou ale ženy emancipovanější, mají lepší přístup ke vzdělání a některé se dokonce uplatnily jako starostky. Írán má také od loňského podzimu poprvé od 70. let velvyslankyni – třiapadesátiletá Marzía Afchamová pracuje v Malajsii. Teherán na druhou stranu vězní řadu aktivistek.
Rouháního vláda je úspěšná v mezinárodním slova smyslu. Přivedla zpátky do Íránu miliardy dolarů a otevřela světový trh pro íránské vývozce. Snažila se také otevřít společnost a uvolnit svěrák, ve kterém je íránská společnost sevřena.
27 let od islámské revoluce v Íránu
Islámská republika také poslala do vězení vládní kritiky, novináře, právníky, odboráře či studentské aktivisty. Lidskoprávní organizace Amnesty International (AI) varuje, že íránské soudy nejsou nezávislé a nestranné. Jen za první polovinu roku 2015 bylo v zemi popraveno 694 lidí, uvedla AI. Írán se loni ocitl na 173. pozici z celkového počtu 180 zemí na žebříčku Reportérů bez hranic, který sleduje míru svobody v jednotlivých státech.
Boj o budoucnost země svádí reformisté s Chameneím a revolučními gardami
Jak bude vypadat budoucnost Íránu, mohou do určité míry ovlivnit i probíhající parlamentní volby, v nichž se střetnou konzervativci, kteří nyní mají ve sboru většinu, s Rouháního reformisty. Rada dohlížitelů sice řadu reformátorských politiků vyřadila z kandidátek, reformisté přesto mají šanci uspět. „Umírněnost není jen systém, je to vize, cesta, kterou musíme oživit,“ řekl nedávno Rouhání.
Změny ale odmítá ajatolláh Chameneí, kterého podporují Íránské revoluční gardy. Chameneí navíc řídí čtyři revoluční rady, které mají ve skutečnosti větší moc a vliv než parlament i prezident.
„Panují spory o to, do jaké míry bude parlament rozhodovat o zásadních otázkách dalšího směřování. Pokud by levé reformní křídlo uspělo, mohlo by to podpořit určité síly v Íránu, ale nejdůležitější rozhodnutí se odehrávají ve strukturách, které nikdo nevolí,“ poznamenal komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. „Podstatná část mladých by si představovala mnohem uvolněnější společenské poměry, taková otázka ale ve volbách vůbec nepadne,“ dodal.
GALERIE
írán