Nová městská generace v Íránu je zřejmě nejsekulárnější v celém regionu. Z mladých se stávají hipsteři, ženy se líčí a milují selfie, popisuje proměny islámské republiky íránistka Lenka Hrabalová. Pokud však jde o větší politické změny, situaci zkomplikovalo vypovězení jaderné dohody Spojenými státy, což oslabilo pozici prezidenta – reformisty Hasana Rouháního. „Jeho pozici zabírají konzervativci, tak se bojím, že to s liberalizací bude ještě nějakou dobu trvat,“ řekla webu ČT24 Hrabalová.
Na svých webových stránkách uvádíte jako své motto „Hlavou v oblacích, srdcem v Orientu“. Čím vás tak okouzlil Írán, kde působíte i jako průvodkyně? Jak těžké bylo naučit se persky?
Mě v prvé řadě Írán a obecně Blízký východ dostal přes dějiny. Původně jsem studovala historii a archeologii a ve Francii na Erasmu jsem přičuchla k dějinám Blízkého východu a rozhodla se změnit zaměření. Ke vší spokojenosti. Každodenní perština není příliš složitá, naučila jsem se ji asi za rok a půl poměrně dobře. Oproti tomu literární, a zejména básnická perština, to je oříšek.
Jako tlumočnice jste spolupracovala před pár lety na dokumentu ČT Uprchlíci (2016). Po migrační trase vedoucí přes Turecko a Řecko putoval váš tým spolu se dvěma Íránci. V dokumentu je vidět chaos na hranicích, když dvojice dostane za pomoc s překladem papíry pro Afghánce, kterým je vstup povolen, i když přizná, že je z Íránu. Nakonec se dostanou do Německa. Proč vlastně z Íránu prchali a jak se jim daří?
Abych se přiznala, tak jsem s nimi teď nějakou dobu nemluvila. Naposledy co vím, tak se Alíšáh připravoval na nějaké atestace, aby mohl jít na vysokou, a Zohre někde pracovala, ale Alí mi neřekl kde. Spíš se chtěl tehdy trochu vypovídat, protože mu bylo smutno – měl docela problémy si zvykat, chyběla mu rodina a cítil se dost osamělý. Proč tehdy utíkali, nám vlastně nikdy úplně neřekli.
Trochu mi přišlo, že to bylo nějaké soukromé rodinné téma a že nechtěli, aby to vyšlo najevo. Ale to byl tehdy jenom můj osobní pocit. Protože co vím, tak se jim tak špatně nežilo.
Útěk Íránců na Západ po revoluci v roce 1979 vykresluje třeba pár let starý francouzský film Všichni tři, nebo nikdo, který vypráví příběh íránské rodiny, jež se dostane do Francie, kde pomáhá ostatním v integraci do společnosti. Jak se íránským imigrantům na Západě vede?
Osobně jsem potkala jen prozápadní, vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří zapadli bez problémů. V uprchlických táborech jsem pracovala také jen s prozápadně smýšlejícími a otevřenými lidmi, takže já osobně o nějakých kulturních střetech nevím. Do procesu integrace jsem ale přičichla jen v jeho počátku, k práci s čerstvými uprchlíky, o dalších osudech moc nevím a na těch několika případech, co znám, se to neodvážím generalizovat.
Írán označujete za nejdémonizovanější zemi. Zažila jste při svých cestách nějaké reálné nebezpečí?
Ne. Ani jednou za těch osm let, co do Íránu jezdím, jsem se necítila jakkoliv ohrožená, a to ať už ze strany policie, armády, tak zejména ze strany místních lidí. Zažila jsem případy, kdy byli turisti okradeni, slyšela jsem i o cestovatelkách, které byly sexuálně obtěžovány, nicméně hrozby pro turisty jsou zde nejmenší ze všech zemí, kam jezdím. Což zahrnuje i země západní Evropy.
Co evropské turisty obvykle nejvíc překvapí, když se vydají poprvé do Íránu? Jak velké jsou ve skutečnosti rozdíly oproti naší západní kultuře?
Nejvíce je překvapí to, jak jsou Íránci neskutečně přátelští a pohostinní. U nás je tato země vnímána opravdu jako středobod veškerého zla, ale ti lidé takoví nejsou. Jsou pohostinní, přátelští, rádi se fotí a nemají problém pozvat člověka k sobě domů a celé dny ho hostit. Naopak si přítomnost cizinců nesmírně užívají.
To je asi zásadní rozdíl proti naší kultuře – u nás se na cizince díváme hodně skrz prsty. Kolikrát jsem slyšela prodavačky v obchodech cizincům česky nadávat, ať se naučí jazyk. Nedej bože, pokud je návštěvník Česka trochu více „etnický“, ideálně třeba muslim, tak u nás na něj lidé příliš milí nebudou.
V Íránu je to pravý opak. Nás, cizince, nevěřící, opravdu vítají s rukama dokořán. Já například velmi ráda beru klienty hned na začátku zájezdu někam do pořádné mešity nebo hrobky. Nikdy neví, co mají čekat, ale nakonec jsou nadšeni z toho, jak je lidé uvnitř (a někdy i duchovní) opravdu vítají a všechno jim ochotně ukazují a vysvětlují.
Jinak rozdíly proti kultuře – oni obecně lidé Blízkého východu jsou mnohem více společenští. Velké rodiny se třeba co týden setkávají, chodí na pikniky, denně si volají. Je to trochu až starosvětské.
V Íránu jste byla na studijním pobytu, jak tam vypadá každodenní život – třeba právě ze studijního hlediska?
Ze studijního hlediska jsem byla docela hodně překvapená – čekala jsem relativně nízkou úroveň, ale bylo to právě naopak. Učitelé byli velmi vzdělaní, měli zkušenosti ze zahraničí, měli dobré výukové materiály. Ale to je situace na soukromé vysoké škole.
Co se každodenního života týče, největší rozdíly jsou asi v tom, že na Íránce se vztahuje velké množství zákazů, které se velmi často snaží obcházet. Někteří mladí se chodí po večerech bavit do kaváren (muži i ženy pěkně pospolu), kouřit vodní dýmku. Mnozí chodí na procházky či přímo na horské treky – kopce kolem Teheránu jsou o víkendech doslova obsypané lidmi. Ve vyšších nadmořských výškách mnohé dívky dokonce odkládají šátky. Chodí na pikniky, zbožňují zmrzlinu a sladkosti.
Pokud se na to podíváme z náboženského hlediska, tak bývá poměrně rušno i v mešitách a různých imámzáde, tedy hrobkách. Ty ale vedle náboženských účelů slouží jako komunitní centra – lidé se pomodlí, počtou korán, děti si venku zahrají fotbal, znavení cestující si dají v rohu modlitebny šlofíka, jiní mezitím uvaří čaj a další rodiny si na trávníku před svatostánkem rozprostřou večeři. Každodenní život obyčejných lidí je relativně klidný, nicméně pod ním bují řada nespokojeností.
Pokud jde o ty odkládané šátky, jak je to se zahalováním? Na co by si měla dát pozor turistka ze Západu, která třeba nemá zkušenost s islámem?
V Íránu je povinné zahalovat si hlavu a potom ruce pod lokty a nohy do půlky stehen. My jako cestovatelky se inspirujeme samotnými íránskými moderními ženami – mají lehce spadnutý šátek, nějaký elegantní kabátek a rifle nebo neupnuté kalhoty. Tak to pro nás stačí a policie u nás pravidla příliš neřeší.
Nicméně je zajímavé, že takto oblečené ženy v Íránu jen s obtížemi najdou práci. Pro pracující ženy jsou pravidla tvrdší, musí řešit o dost konzervativnější dress code. Krom toho na ulicích běžně potkáte mnoho žen v čádorech – černých látkách, které kolem sebe obmotávají – nehalí si ale obličeje. Mnoho z nich opravdu věří, že toto zahalení je symbolem cudnosti a má za úkol ženu ochránit před mužskými zraky. Dost tomu pomáhá i režimní propaganda v ulicích.
Jak Íránci vnímají Západ, konkrétně třeba nás Čechy?
Írán je hodně veliká země a samozřejmě názorů je celá řada. Mnohokrát jsem se setkala s negativními postoji vůči Západu, ale ne vůči Zápaďanům. Íránci vám mohou vyprávět, jak je politika Spojených států špatná, mohou na úmysly Evropy nahlížet skrz prsty, ale i tak vás pak pozvou na oběd. Protože vy tu politiku nereprezentujete, vy jste cestovatel a pro ně zajímavý člověk.
O Česku Íránci samozřejmě vědí – jezdí tam teď Čechů opravdu hodně, vždycky na nějaké narazím, a navíc Praha je pro mnohé z nich cestovatelským snem. Když mají pasy tak velmi rádi cestují a Evropa je prostě velké lákadlo. Mnoho z nich také touží po emigraci, to je samozřejmé, protože režim ne všem vyhovuje.
Západ jako celek je vnímaný hodně rozporuplně – pořád je tu silná postrevoluční agitace proti dekadentní kultuře a Velkému a Malému Satanovi, ale co si budeme říkat, globalizace dosáhla i sem. Krásně je to vidět třeba na nápojích. Před pár lety nebylo možné sehnat Pepsi Colu, teď je téměř všude. Móda, kosmetika, elektronika, to vše v Íránu má své místo. Íránské ženy se rády zdobí, ty moderně smýšlející se velmi výrazně líčí, zbožňují selfíčka a fotky, mají rády současnou hudbu.
Nová městská generace je velmi sekulární – snad nejsekulárnější z celého regionu a země tak zažívá velké proměny. Venkov je, samozřejmě, někde úplně jinde.
Daří se nějak režimu potlačit vliv Západu?
To se mu rozhodně nedaří, i když by mnoho zástupců režimu chtělo. Lidé ve městech jdou ale rozhodně s dobou. Je tu například obrovské hipsterské hnutí, mladí íránští designéři a architekti úžasně kombinují západní a perské prvky. Vznikají desítky stylových kavárniček, přičemž ještě pár let zpátky dobré kafe nešlo sehnat, z historických bazarů se stávají umělecká centra. Ty proměny jsou naprosto úžasné.
Samozřejmě, režim se chce bránit, tu a tam dochází k potrestání mladých lidí, kteří se nějak „nevhodně“ projevují – nejslavnější případ se týkal skupiny, která natočila klip k slavné písni Happy. Sedm lidí, kteří na klipu spolupracovali, bylo odsouzeno k devadesáti jedna ranám bičem, ale později byli propuštěni. Ve vězení zůstal snad jen režisér.
Pro cizince je nejvíc nepříjemné asi omezení užívání aplikací jako Facebook či populární Telegram. Ty ale Íránci používají snad všichni, jen se k nim připojují přes VPN aplikace. Dokonce i velmi nábožensky založení prorežimní lidé mají zejména Telegram v telefonu – používají ho například pro studium koránu.
Na přelomu roku došlo v Íránu k mohutným demonstracím, hlavně kvůli nepříliš dobré životní úrovni a stavu ekonomiky, což dopadá v první řadě právě na mladé Íránce. Chodí lidé stále do ulic? A za co nyní bojují?
Zrovna teď žádné větší protesty neprobíhají, ale po prosincových demonstracích to byly ženy, kdo bojoval za větší práva, a potom členové súfijského bratrstva, které íránská vláda vnímá jako heretické. Ti chtěli propuštění politických vězňů.
Nespokojenost s ekonomickou situací je ale zásadní problém – v Íránu je vysoká nezaměstnanost, platy jsou nízké a základní suroviny (od chleba po benzin a bydlení) se zdražují. K tomu stačí připočíst vysokou inflaci (mnoho Íránců pracujících s turisty přímo vyžaduje plat v dolarech) a mnoha mladým lidem se před očima rozplyne například sen o studiu v zahraničí, na které celé roky šetřili. Krom toho, lidé napříč celým spektrem si stěžují na angažovanost Íránu v cizích válkách. Chtějí, aby peníze byly využity na zlepšení situace – silnic, bydlení, vytvoření pracovních míst.
Na řadě voleb či referend v Evropě se ukazuje, že společnost je často rozdělená. Je tomu tak i v Íránu, který je islámskou republikou a hlavní slovo tu mají duchovní? A kde je případně hlavní rozkol?
Írán je také velmi rozdělený, v tom za Evropou nijak nezaostává. Je zde modernistický, sekulární proud nespokojený s režimem, protože požadují větší svobodu. Jsou zde hluboce věřící lidé, opět nespokojení s režimem, který považují za zkorumpovaný. A jsou zde lidé, kteří režim podporují, protože v něj věří. Ale i mezi nimi je rozkol – jsou tu zastánci revoluční vize, kterou prezentuje ajatolláh Chamenejí, a pak prorežimní, ale o něco otevřenější zastánci prezidenta Rouháního.
V poslední době ale tento proud ztrácí, protože pozice prezidenta oslabila – nebyl schopen zlepšit ekonomickou situaci a jeho stěžejní úspěch, jaderná smlouva, byla Trumpem zrušena.
Myslíte si, že po liberálních reformách, které zavádí Saúdská Arábie, přijde v blízké budoucnosti řada i na Írán?
To je docela oříšek. Vzhledem k tomu, že prezident Rouhání, zastupující liberální politiku, otevřenou vůči Západu, kvůli Trumpovi velmi oslabil a jeho pozici zabírají konzervativci, tak se bojím, že to s tou liberalizací bude ještě nějakou dobu trvat. Když Rouhání v prosinci vyhlásil, že špatně oblečené ženy už nepůjdou do vězení, ale jen do nápravného zařízení, vyvolalo to obrovské demonstrace, takže zastánců konzervativního (a konzervativnějšího) směřování je bezpochyby hodně. Íránský režim ale od smrti Chomejního stagnuje, a aby se udržel, potřebuje nějaké změny.
Ještě bych ale chtěla dodat, že oproti Saúdské Arábii je Írán mnohem liberálnější – ženy zde mohou řídit, mohou se mnohem svobodněji oblékat, mohou se stýkat s cizími muži na veřejných místech. Většina univerzitních studentů jsou rovněž ženy. Saúdská Arábie ani po svých liberálních reformách úrovně Íránu nedosáhla.
Co podle vás tedy přinese – pokud hovoříme o dopadech na íránskou společnost – vypovězení jaderné dohody Spojenými státy?
Pokud dohodu vypoví i Evropa, tak se dále zhorší ekonomická situace a mnoho lidí bude nespokojených s vládou – jen je otázka, jestli ta nespokojenost povede k větší liberalizaci, nebo k utažení řemenů a posílení spolupráce s Východem. Každopádně obyčejným lidem toto vypovězení situaci určitě neulehčí.
Vystudovala arabštinu a perštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podstatnou část svého studia strávila v „terénu“ na studiích a pracovních stážích v Íránu, Tunisku, Jordánsku a Maroku. V současné době pokračuje ve vzdělávání na univerzitě v Olomouci, kde studuje zacházení s kulturním dědictvím v rizikových zónách muslimského světa.
Více než pět let pracuje jako průvodkyně pro několik cestovních kanceláří, píše také populárně-naučné i publicistické články pro řadu českých periodik a v neposlední řadě dělá tlumočnici z arabštiny a perštiny. Své znalosti uplatnila třeba během natáčení dokumentárního filmu Uprchlíci režiséra Tomáše Kratochvíla pro Českou televizi. Se Slezskou diakonií spolupracovala při několikaměsíčním projektu integrace iráckých křesťanů.
