Dnešní krveprolévání v mnoha částech Blízkého východu na první pohled vyvolává dojem, že se region potopil do nepřehledného chaosu. V této krvavé lázni se však politika v oblasti stává paradoxně čitelnější, než tomu bylo v dobách před arabským jarem a vypuknutím současného násilí. Tehdy sice řada zdejších režimů působila navenek monoliticky a uniformně, avšak pod jejich povrchem nejen pomalu rozmrzaly staré konflikty, ale formovaly se i mnohá nová napětí. „Změny, které přineslo arabské jaro, řadu z těchto napětí uvolnilo a na jejich základě začal na Blízkém východě krystalizovat staro-nový geopolitický pořádek,“ píše ve své analýze pro web ČT24.cz přední český expert na blízkovýchodní politiku Marek Čejka.
ANALÝZA: Rozkrytá spojenectví, probuzené spory. Na Blízkém východě vzniká nový geopolitický řád
Nový geopolitický řád má nejen souvislost s vnitřním regionálním vývojem a arabským jarem, ale odráží se v něm výrazně i činnost či naopak pasivita významných vnějších aktérů. Tento text popisuje a interpretuje současná spojenectví a antagonismy na Blízkém východě, přičemž je v úvodní části nejdříve stručně shrnuje a v dalších odstavcích je podrobněji analyzuje.
Rusko se vrací, USA ustupují
Jedněmi z klíčových vnitřních faktorů souvisejícími s arabským jarem, které zvýraznily spojenectví i nepřátelství na dnešním Blízkém východě, se stal jednak výrazný politický vzestup egyptského Muslimského bratrstva a na něj navázaných zahraničních frakcí, a významnou měrou pak také válka v Sýrii. Mezi nejvýznamnější externí faktor (který rovněž souvisí se syrským konfliktem), lze pak zařadit nárůst, respektive revival, ruských geopolitických ambicí na Blízkém východě, a naopak postupný ústup amerického vlivu, který se stal zřetelný za prezidenta Obamy a pokračuje nyní i za Trumpa.
Na dnešním Blízkém východě lze nalézt dva velké znepřátelené geopolitické bloky („sunnitský“ a „šíitský“) a jedno důležité spojenectví dvou států (Turecko a Katar). Zatím se jedná spíše o neformální aliance, byť mezi jejich jednotlivými aktéry existuje řada bilaterálních a v některých odvětvích i multilaterálních dohod. Mimo tyto tři neformální aliance působí na současném Blízkém východě ještě několik dalších důležitých aktérů (například Kurdové bojující za větší autonomii/nezávislost či teroristická entita Islámský stát).
Odpor k Íránu sjednocuje
První a nejmohutnější je spojenectví tradičních sunnitských konzervativních režimů (z nichž mnohé jsou monarchie), které existovaly dlouho před arabským jarem a které se logicky začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny statusu quo v oblasti. V čele této skupiny režimů stojí dnes především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE).
Označení spojeneckého bloku jako „sunnitský“ je jen orientační. Nejedná se totiž primárně o vnitro-náboženské napětí, kde by varianta islámu tvořila hlavní štěpící linii, ale je to především mocenský konflikt usilující o posílení vlivu v různých částech Blízkého východu. Ten však velmi viditelně využívá i vnitro-náboženských rozdílů pro vlastní politické cíle a je zjevné, že na jeho pozadí vystoupily rozdíly mezi sunnity a šíity výrazně do popředí.
Jednou z hlavních politických spojnic celé neformální aliance je jednak odpor k politice ztělesňované skupinami politického islámu navázanými na Muslimské bratrstvo a rovněž velké obavy z íránských geopolitických zájmů. Ty jsou totiž od oslabení (1991) a následně svržení (2003) íránského úhlavního nepřítele Saddáma Husajna stále ambicióznější.
Za vlády prezidenta Obamy byla navíc v roce 2015 podepsána s Íránem multilaterální „jaderná dohoda“ (dále JCPOA – podle zkratky jejího oficiálního názvu Joint Comprehensive Plan of Action). Tato potenciální normalizace vztahů Íránu se Západem – hlavně pak s USA – řadu sunnitských zemí regionu v čele se Saúdskou Arábií velmi zneklidnila.
Od Libanonu po Persii
Druhý spojenecký blok je zaštítěný íránským vlivem a zahrnuje kromě Íránu syrský režim prezidenta Bašára Asada, libanonské hnutí Hizballáh s jeho spojenci a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. Nepřesně lze hovořit o „šíitském“ bloku, ale podobně jako u „sunnitského“ bloku je toto označení zavádějící, protože například dnešní oficiální syrský establishment nepředstavují šíité, ale do značné míry alávité (muslimská náboženská skupina, která sice patří do šíitské větve islámu, ale mnozí šíité jí nejsou nakloněni a některé její obřady se prolínají s křesťanským, - pozn. red.) a blízko k němu měl tradičně i ryze sunnitský Hamás.
Třetí dnešní významný aktér na Blízkém východě je dvoustranná aliance ztělesněná spojenectvím Turecka a Kataru. Po nepříliš úspěšné sázce na podporu nového statusu quo po arabském jaru (a s tím související podporou formací politického islámu), zůstalo Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana na Blízkém východě poněkud osamocené. Řada režimů, které přečkaly arabské jaro, logicky s Ankarou své vztahy ochladily. Turecko tak postupně posílilo spolupráci s malým, ale velmi vlivným emirátem Katar, který už delší dobu prosazoval velmi nezávislou zahraniční politiku. Katar se pak v roce 2017 dostal pod velmi striktní blokádu sunnitského bloku v čele se Saúdskou Arábií a SAE. Tato situace ale turecko-katarské vztahy ještě posílila.
Kurdové a odpadlíci Islámského státu
Mimo tato tři spojenectví stojí ještě řada dalších aktérů, z nichž někteří v různé míře navazovali spojenectví s existujícími bloky nebo některými jeho hráči. Zde je možné zmínit například syrské Kurdy, kteří uzavírali v průběhu syrského konfliktu různá spojenectví či příměří: tu s Asadovým režimem, jindy zase s USA. Pak je zde kvazi státní (a v současnosti výrazně dezintegrovaná) teroristická entita IS. Ta se dostala do konfliktu mimo jiné právě se syrskými a iráckými Kurdy, kteří byli po tvrdých bojích schopni zasadit IS s pomocí USA a některých dalších spojenců zničující údery.
Posilující syrští Kurdové (navázaní do určité míry na kurdskou teroristickou organizací PKK v Turecku) začali ve stejnou dobu iritovat Turecko, a postupně tak paralelně eskaloval i turecko-kurdský konflikt v Sýrii. Iráčtí Kurdové, kteří měli rovněž velký podíl na oslabení IS, se však do tohoto konfliktu většinou nezapojili a jejich vztahy s Tureckem zůstaly na lepší úrovni.
Hlavně v Sýrii pak působí i další více či méně sekulární protirežimní frakce. Z těch druhých jsou to i některé džihádistické frakce s vazbou na Al-Káidu (může jít i o odpadlíky IS), které bývají v různých případech označovány za klienty Saúdské Arábie, SAE, Kataru a rovněž Turecka.
„Sunnitská“ aliance
„Sunnitské“ alianci sice na první pohled vévodí Saúdská Arábie, avšak výraznou dynamiku jí dávají SAE. Nejvýraznějšími politickými osobnostmi současné Saúdské Arábie a SAE nejsou dnes jejich oficiální vládcové, ale velmi ambiciózní korunní princové: v případě Saúdské Arábie je jím syn současného krále Salmána – Mohammed bin Salmán (označovaný novinářskou zkratkou M.B.S.). V případě SAE je hlavní osobností korunní princ Mohammad bin Zajed (zvaný M.B.Z.), syn současného emíra Abú Dhabí a prezidenta SAE šejcha Chalífy bin Zajeda.
Součástí neformální „sunnitské“ aliance je dále Egypt maršála Sísího, Jordánsko, Bahrajn či „východní“ libyjská vláda maršála Haftára. Egypt je tradičně jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších arabských zemí, ale ze zahraničněpolitického hlediska se v současnosti spíše ocitl ve vleku Saúdské Arábie a SAE a jejich ambiciózních princů.
Jordánsko zastávalo zpočátku spíše neutrálnější pozici mezi oběma bloky, avšak postupem času se rovněž dostalo pod výraznější vliv princů. Blízko k sunnitskému bloku má i Mauretánie a oficiální Palestinská samospráva (nikoliv však Hamás, který měl tradičně dobré vztahy s Íránem a později hlavně s Katarem, avšak v současnosti se snaží zlepšit vztahy se sunnitským blokem).
obrázek
Některé další státy širšího Blízkého východu, jako je Maroko, Súdán, či „tripolská“ vláda v západní Libyi, se přímo neřadí ani k jedné z aliancí, avšak dnes mají stále blíže k Turecku a Kataru.
Alžírsko a Tunisko se snaží zachovat si na současném Blízkém východě nezávislost na jednotlivých blocích a zatím se jim to poměrně daří. Specifickou roli má Kuvajt, který se pokouší hrát v současných sporech mezi bloky roli (více či méně úspěšného) mediátora.
Jistou zvláštností se na první pohled může jevit, že k alianci konzervativních sunnitských režimů, které po dlouhá desetiletí představují pařeniště nejtvrdšího sunnitského extremismu (zvláště pak salafistického džihádismu), má v současnosti často blízko i Izrael. Jedním z hlavních důvodů proč se tak děje, je ostrý akcent sunnitského bloku zaměřený proti íránskému vlivu. Ten Izraeli, hlavně pak Netanjahuově administrativě, velmi konvenuje.
Na íránský vliv je totiž mimo jiné dlouhodobě napojeno libanonské hnutí Hizballáh, dnes zřejmě úhlavní nepřítel Izraele v jeho bezprostřední blízkosti. Stejně tak je íránským chráněncem i režim prezidenta Asada v Sýrii, který rovněž spolupracuje s Hizballáhem a poskytuje mu logistické zázemí.
Kudy vedou štěpné linie
Další spojnicí celého konzervativního sunnitského bloku je odpor vůči formacím politického islámu, které začaly v úvodních fázích arabského jara často profitovat z politických změn. Nejvíce se pak jednalo o různé frakce Muslimského bratrstva v čele s egyptskou mateřskou organizací. Ta zaznamenala během egyptského arabského jara ohromný úspěch v podobě parlamentních i prezidentských volebních vítězství. Podobně rychlý byl ale i pád establishmentu Muslimského bratrstva.
K odkazu Muslimského bratrstvu se hlásí i Hamás, což je dalším důvodem proč Izrael inklinuje právě k sunnitskému bloku. Jedním z hlavních podporovatelů Muslimského bratrstva, Hamásu a dalších frakcí se stal Katar. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč zahájily sunnitské země v čele se SAE a Saúdskou Arábií v létě 2017 tvrdou protikatarskou blokádu (viz níže).
Dalším válčištěm zvýrazňujícím antagonismus mezi sunnitským blokem a Íránem se stal Jemen. Tamní nesmírně brutální konflikt, který se naplno rozhořel v roce 2015, se stal de facto proxy-válkou (tedy zástupným konfliktem - pozn. red.) saúdsko-emirátských zájmů na straně jedné a íránských zájmů na straně druhé. Kromě zásobování či otevřené bojové podpory spřátelených sil – ať už jde o sunnitské frakce a politiky ze strany Saúdů, či hútíjské rebely ze strany Íránu – z oslabení Jemenu velmi profitovaly SAE, kterým se podařilo v průběhu války pronajmout od sunnitského prezidenta na 99 let ostrov Sokotra. Tento mimořádně cenný přírodní klenot se postupně začal stávat centrem posilujících emirátských vojenských a ekonomických ambicí v oblasti severní části Indického oceánu a Rudého moře.
Režimy Saúdské Arábie, arabských států Zálivu, Egypta, Jordánska a Izraele disponují tradičně podporou USA. V případě americko-saúdských vztahů jde toto spojenectví dokonce ještě hluboko před studenou válku. Zároveň jsou vztahy USA a Íránu od Chomejního islámské revoluce v roce 1979 enormně špatné. To se začalo do jisté míry měnit za prezidenta Obamy, který se pokusil geopoliticky více vyvážit americký vliv v oblasti a zkusil americko-íránský antagonismus poněkud otupit jadernou dohodou JCPOA.
Tato předzvěst zlepšení íránsko-amerických vztahů vyvolala mezi blokem sunnitských režimů společně s Izraelem poplach a více tyto země sblížila dohromady (což ale zároveň neznamenalo nějaké dramatické zhoršení vztahů těchto zemí s USA). Nástup prezidenta Trumpa, který se vymezoval prakticky proti všem aspektům Obamovy politiky, včetně JCPOA, opět posílil vazby bloku zmiňovaných zemí na USA a ochladil íránsko-americké sbližování.
Proíránská „šíitská“ aliance
Současná íránská pozice na Blízkém východě má své kořeny v roce 1979, dovolme si tedy krátký historický exkurz. Tehdy se íránská vnitřní i zahraniční politika diametrálně změnila Chomejního islámskou revolucí, která zpřetrhala tradiční íránské vazby, včetně vztahů se Západem, nejvíce pak s USA, Británií a Izraelem. Írán ale také omezil i kontakty se sekulárně-ateistickým sovětským blokem, který neměl pro náboženské režimy ideologické pochopení.
Struktura íránského režimu
Chomejního Írán začal vzápětí budovat velmi nezávislou zahraniční politiku, jejímž cílem měl být export islámské revoluce do zahraničí, nejdříve hlavně tam, kde jsou větší šíitské komunity. V Libanonu, který se v té době zmítal v občanské válce, tak zanedlouho vzniklo za podpory Íránu šíitské radikální hnutí Hizballáh, které mělo ostře protiizraelský a protiamerický akcent.
Došlo také k výraznému zhoršení vztahů Íránu s iráckým režimem Saddáma Husajna, který v roce 1980 zahájil (s nepřímou podporou USA i Sovětského svazu) irácko-íránskou válku – vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Ta trvala až do konce 80. let a přinutila zaměřit většinu íránských sil primárně na tento konflikt. Jedinými důležitými spojenci Íránu v regionu celého Blízkého východu zůstaly dvě země – kaddáfíovská Libye a asadovská Sýrie.
Po ukončení studené války a úpadku sovětské moci na Blízkém východě ztratil Saddám Husajn – zvláště pak po invazi do Kuvajtu v roce 1990 – podporu Západu. Kuvajtská válka nakonec skončila vytlačením iráckých sil zpět a výrazným oslabením Saddámova režimu. Z tohoto vývoje Írán, kde po Chomejního smrti došlo navíc k jistému uvolňování, začal profitovat, avšak ruce se mu v oblasti výrazně uvolnily až po svržení Husajnova režimu v roce 2003. Následně velmi posílily vztahy Íránu s novým, převážně šíitským, politickým establishmentem v Iráku a pokračovaly také dobré vztahy se syrským asadovským režimem.
Důvod, proč neměly změny arabského jara v íránském prostřední zásadní dopad, nesouvisí s tradiční persko-arabskou rivalitou. Jde hlavně o skutečnost, že arabskému jaru podobné protivládní nepokoje zpacifikoval íránský režim již v době prezidentských voleb v roce 2009, tedy nedlouho před vypuknutím arabského jara. V době následných arabských protestů (hlavně pak v roce 2011) tak byla občanská opozice vůči íránskému režimu výrazně potlačená.
Krvácející Sýrie
Nejkrvavějšího vývoje doznalo arabské jaro na území Sýrie. Íránské obavy, že by spojenecký asadovský režim mohl padnout a přerušila by se tak mimo jiné íránská logistická linie k Hizballáhu, přiměly Írán k ještě mohutnější podpoře Asada a přímé vojenské účasti na straně syrského režimu.
Z pádu Asadova režimu začalo mít obavy také Rusko, které mělo v Sýrii svou poslední blízkovýchodní základnu. Írán a Rusko se tak staly postupně hlavními protektory Asada a zároveň velmi silnou garancí jeho setrvání u moci v klíčových součástech země. Asad se ale také souběžně stále více stával ruským a íránským vazalem, což otevřelo i možnost jeho potenciálního nahrazení nějakou další osobností, která by ještě více vyhovovala rusko-íránským zájmům.
Dalším chráněncem Íránu se stala výše zmíněná jemenská komunita hútíjských šíitů (jde o jinou větev šíismu než je většinová v Íránu), která je důležitým aktérem probíhající občanské války v Jemenu. Do toho se v roce 2015 vložila na protihúsíjské straně vojenskými aktivitami Saúdská Arábie. Konflikt tak získal silný rys proxy-konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Některé jeho další aspekty už byly zmíněny výše.
Turecko-katarská aliance
Ambiciózní Turecko se po vypuknutí arabského jara snažilo být v duchu politiky neo-otomanismu jakýmsi protektorem změn a politických sil, které vystoupily proti starým režimům, hlavně pak těch, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu. Tato strategie ale zemi, kterou už delší dobu vedl stále autoritativnější prezident Erdoğan, příliš nevyšla. Režimy, které arabské jaro nakonec přestály, tak začaly vnímat Turecko se stále větší nedůvěrou.
Za této situace začaly velmi posilovat vztahy Turecka a Kataru. Malý emirát Katar totiž hrál už delší dobu v oblasti vlastní, velmi nezávislou politickou hru, která zahrnovala mimo jiné podporu různých islamistických organizací blízkých Muslimskému bratrstvu, často pak Hamásu (což s velkou nelibostí nesl Izrael). Dobré vztahy udržoval Katar také s Íránem. Navíc řadu zemí iritovaly dlouhé prsty velmi vlivné katarské tajné služby a vše korunovalo vysílání globální televizní stanice Al-Džazíra, která už od roku 1996 výrazně čeřila značně zatuchlé vlny nejrůznějších blízkovýchodních stanic obhajujících zkorumpované režimy a status quo v oblasti.
Tato katarská nezávislost, ve spojení s klanovými spory, v arabském prostředí často tak přítomnými, a některými dalšími faktory, už delší dobu popuzovala hlavně Saúdy a SAE, avšak naopak měla poměrně blízko k tureckým zahraničně-politickým postojům. V červnu 2017 se nakonec Saúdská Arábie, Egypt, SAE a Bahrajn rozhodly drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily s ním diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.
Kataru se ale začalo dařit krizi zvládat: posílil nejen vztahy s Íránem, ale především spojenectví s Tureckem, kterému umožnil na svém území postavit vojenskou základnu. Zachoval si také relativně korektní vztahy s USA, které Katar rovněž potřebují, protože mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou bázi.
Vztah katarsko-tureckého spojenectví k Íránu se však liší. Pro Turecko je totiž na rozdíl od Kataru Írán tradiční regionální rival. Ten navíc výrazně podporuje současný Asadův režim, který vůbec nejbrutálněji potlačil změny arabského jara, jež Turecko tak podporovalo. Tyto skutečnosti tak omezily nějakou další turecko-íránskou kooperaci, avšak zároveň neznamenaly ukončení relativně korektních vztahů mezi oběma zeměmi.
Obnažené aliance, probuzené napětí
Jak dramatický vývoj arabského jara, který nejbrutálněji vyvřel v syrské, jemenské a libyjské válce, tak i katarská krize roku 2017, více rozkryly aliance a napětí na dnešním Blízkém východě. Zároveň tento vývoj poukázal i na fakt, že konfliktní linie na Blízkém východě jdou dnes mnohem hlouběji, než stereotypně stále zdůrazňované rozpory mezi sunnity a šíity či Izraelci a Palestinci.
Poznámka autora: Za cenné připomínky k textu děkuji Janu Danielovi a Assemu Atassimu.
JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. vyučuje na brněnské Mendelově univerzitě a je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi jeho oblasti zájmu patří například region Blízkého východu a Maghrebu, arabský nacionalismus, islamismus a radikální islamismus, křesťanský fundamentalismus, izraelská a palestinská politika, sionismus či vztah náboženství a politiky (na Blízkém východě a obecně). Je autorem řady odborných publikací zabývajících se blízkovýchodní politikou.
Marek Čejka