Tolik očekávané saúdské reformy jsou spíše populistická opatření a mediální hra korunního prince. K dosažení hlubších změn je třeba větší ekonomická liberalizace, nové učební texty i změna způsobu fungování náboženských nadací působících v zahraničí. Webu ČT24.cz to řekl arabista a ředitel Orientálního ústavu AV ČR Ondřej Beránek. Saúdi podle něj stvořili ultrakonzervativní náboženský mikrokosmos – pomocí peněz z ropy šíří po světě svou radikální interpretaci islámu prostřednictvím mešit a jiných náboženských center. I tady se ale rýsují snahy Rijádu o reformy.
„Naší Vizí je silná, prosperující a stabilní Saúdská Arábie, která skýtá příležitost pro všechny. Naší Vizí je tolerantní země s islámem jako její ústavou a umírněností jako její metodou. Uvítáme kvalifikované osoby z celého světa a budeme respektovat ty, kteří se připojí k naší cestě a k našemu úspěchu.“
Saúdská Arábie se rychle mění od loňského června, kdy král Salmán učinil pomocí dekretu změnu v následnictví na trůn. Svým nástupcem jmenoval Muhammada bin Salmána, který vzápětí představil program rozsáhlých reforem zvaný Vize 2030. Jejich cílem je vymanit saúdskou ekonomiku ze závislosti na příjmech z ropy, jejíž cena dlouhodobě klesá.
Saúdská Arábie nebyla umírněná nikdy, shodují se odborníci
Korunní princ cílí hlavně na mladou generaci, které slibuje změny – většina z 32 milionů obyvatel země je mladších 30 let. Budoucí panovník tvrdí, že Saúdskou Arábii vrátí o několik dekád zpět, kdy měl islám v zemi umírněnější tvář. Chce omezit vliv konzervativních duchovních a zabránit šíření radikálních myšlenek a terorismu.
„Je to spíše mediální hra Muhammada bin Salmána. Saúdská Arábie je představitelem toho nejkonzervativnějšího islámu od samého svého zrodu. Byť míra konzervativnosti samozřejmě v čase kolísá, přesto není úplně pravdou, že by saúdská interpretace islámu byla v nějakém období vyloženě umírněná. Stejně tak zavádějící je i jeho tvrzení o tom, že vinu na konzervativní tváři Saúdské Arábie má íránská revoluce z roku 1979. Muhammad bin Salmán se snaží vytvořit představu, že Saúdská Arábie pouze reagovala na okolní dění a sama se zatvrdila. To nemá s historickou věrohodností nic společného,“ říká arabista Beránek.
Podle experta na Blízký východ Marka Čejky z Mendelovy univerzity v Brně sice Saúdská Arábie nikdy nebyla oázou liberalismu, před rokem 1979 byla ovšem saúdská společnost skutečně svobodnější. „Ženy byly méně závislé na mužích a ve společnosti mohly hrát větší roli. Ze Saúdské Arábie například pocházela řada slavných zpěvaček a hudebnic. Hudba, zpěv i další umělecké projevy byly v řadě ohledů podporovány státem,“ upozornil Čejka.
V roce 1979 ale proběhla íránská revoluce, která svrhla tamního šáha, jenž měl dobré vztahy se Západem, a vynesla k moci Ajatolláha Chomejního. Ten stanul v čele nově vzniklé konzervativní islámské republiky.
„Byla to přelomová zahraničně politicko-náboženská událost pro celý Blízký východ. Uvnitř zažila Saúdská Arábie rovněž velký šok, když skupina fundamentalistických extremistů obsadila velkou mešitu v Mekce. Než se ji saúdskému režimu podařilo dostat pod svou kontrolu, zahynuly stovky lidí. Obě události otřásly režimem a posílily konzervativní kleriky (z nichž část byla sdružena v hnutí Sahwa), kteří iniciovali vlnu náboženského konzervativismu. Pod taktovkou ultrakonzervativních duchovních tak došlo k postupnému omezování práv žen, omezení uměleckého projevu i dalších práv,“ vysvětluje Čejka.
Wahhábismus: Očista islámu, která v sobě nese přísnost a nesnášenlivost
Saúdská Arábie ani ve 21. století nemá ústavu – tu představují korán a sunna. Zdrojem práva je islámské právo šaría, jímž se v zemi řídí i soudnictví. Soudci jsou přitom duchovní a většinou nejkonzervativnější zastánci výkladu islámu. Saúdové vyznávají sunnitskou fundamentalistickou formu islámu – takzvaný wahhábismus, jenž má kořeny v polovině 18. století a který usiluje o návrat k nezkaženému islámu.
„Od samých počátků se tento směr vyznačoval velkou rigiditou, doslovným výkladem náboženských textů a odmítáním historického vývoje islámu, nesnášenlivostí k jiným islámským proudům (šía, mystika) a v neposlední řadě i velkým omezováním žen,“ upozornil Beránek.
„Tento velmi přísný reformní proud islámu následuje filosofii Muhammada Ibn Abd Al-Wahhába, který vypracoval striktní učení, které usilovalo o obrodu islámu v tehdejší Arábii. Jeho cílem bylo navrátit islám k jeho zdrojům, očistit ho od cizích vlivů a modernizačních snah. Al-Wahháb kladl důraz na ryzí monoteismus, na Boží jedinost a na puritánskou přísnost. Jiné směry islámu, jako šíitský islám či súfismus byly označeny za heretické inovace. Preferován byl doslovný výklad Koránu, k čemuž inspirovalo učení středověkého islámského myslitele Ibn Tajmíjji,“ uvedl Čejka.
Stoupenci tohoto radikálního proudu islámu si začali říkat muwahhidún („unitáři“) a pojem „wahhábismus“ brali jako hanlivý, vysvětluje dále odborník na Blízký východ. „V roce 1744 uzavřel Al-Wahháb spojenectví s beduínským emírem Muhammadem Ibn Saúdem, který se pak postavil do čela wahhábistického hnutí. Toto spojenectví začalo být velmi obávané, neboť wahhábisté se snažili během výbojů prosazovat svou rigorózní vizi islámu. Za této situace se wahhábistům podařilo vytvořit zárodky prvního Saúdského státu, který existoval až do roku 1818,“ přiblížil kořeny wahhábismu Čejka.
Brutality prvního Saúdského státu se zalekli i Osmané
Fundamentalistický stát nechvalně proslul svou brutalitou, ale i obrazoborectvím (odpor proti uctívání náboženských obrazů, popřípadě soch a podobně, spojený někdy s jejich ničením – pozn. red.). „V roce 1802 dobyl město Kerbalá (v dnešním Iráku), pozabíjel pět tisíc zdejších obyvatel a rozkradl a zničil hrobku imáma Husajna. O dva roky později wahhábisté vyplenili město Medína spravované v té době Osmanskou říší a zničili přímo Mohamedův hrob. Podle nich totiž jakýkoliv hrob islámského proroka či učence byl jen modlou a poutě k nim modloslužebnictvím,“ podotkl Čejka.
Muslimský svět tehdy wahhábisty odsoudil a Osmanská říše na ně poslala armádu, což vedlo k jejich dočasnému rozprášení. „V průběhu 19. století ale znovu vzrostla jejich moc a v roce 1901 zahájil Abdul-Azíz Ibn Saúd vojenské tažení, které skončilo (ve spolupráci s Brity) v roce 1929 dobytím prakticky celého Arabského poloostrova. O tři roky později vzniklo oficiálně dnešní Saúdskoarabské království,“ popsal vývoj Čejka.
Saúdi vytvořili ultrakonzervativní náboženský mikrokosmos, říká expert
Wahhábismus přitom není pouze záležitostí Saúdské Arábie. Od 70. let 20. století se šířil po celém světě díky velmi štědrému financování z ropných zisků, připomíná Beránek. „Několik desetiletí přílivu těchto financí vedlo k vytvoření ultrakonzervativního náboženského mikrokosmu, jehož výhonky můžeme najít od západní Afriky, přes Bangladéš či Indonésii až po Evropu a severní Ameriku,“ podotkl expert.
Radikálním výkladem wahhábismu se inspirovala řada islamistických hnutí jako Tálibán působící hlavně v Afghánistánu a Pákistánu, syrská Fronta an-Nusrá nebo Islámský stát (IS), jenž přechodně vytvořil v Iráku a Sýrii samozvaný chalífát a proslul brutalitou a ničením památek spojených s jinou vírou. I přes podobné ideové zakotvení je ale IS úhlavním nepřítelem Rijádu, který se jako člen arabské koalice vedené USA zasloužil o jeho porážku na vojenském poli.
Dalším velmi známým příkladem je strůjce newyorských útoků z roku 2001 Usáma bin Ládin, vůdce al-Kády, který pocházel z prominentní saúdskoarabské rodiny bin Ládinů. Naprostá většina z teroristů, kteří se na koordinovaných atentátech z roku 2001 podíleli, byla občany Saúdské Arábie. Rijád ale jakýkoli podíl na útocích nebo financování těchto radikálů odmítá.
Způsob, jakým wahhábisté rozšiřují svůj vliv po světě, je přitom ve všech státech obdobný. „Saúdské finance umožňují výstavbu mešit či náboženských center. Saúdská Arábie zároveň platí studia zahraničním muslimům, z nichž pak řada funguje jako šiřitelé její náboženské interpretace v domovských zemích. Velkým problémem, který Saúdská Arábie začala řešit až po 11. září, byla mnohdy značná netransparentnost toků nadačních prostředků, které mnohdy končily – pravda, často bez vědomí původních donorů – na účtech radikálních či přímo teroristických uskupení,“ konstatoval Beránek.
Mešity v centru pozornosti
Příkladem úspěšného šíření wahhábismu je Velká mešita v Bruselu. Belgie ji v roce 1969 pronajala Saúdské Arábii na 99 let výměnou za levnější ropu. Po bruselských útocích z března 2016 se stala tato mešita centrem pozornosti belgických úřadů – letos v březnu byl její pronájem Saúdům ukončen a bruselské úřady vykázaly zpět do vlasti tamního imáma obviňovaného ze šíření extremismu. Nutno však podotknout, že Rijád se pronájmu vzdal dobrovolně.
„Ze strany Saúdské Arábie jde o ohromný globální systém pro šíření radikálního salafismu. To je poprvé, co ho nějaká vláda začala považovat za nebezpečí pro svou vnitřní bezpečnost,“ okomentoval tento krok poslanec a člen vyšetřovací komise útoků z roku 2016 Georges Dallemagne. Podobné mešity řídí Saúdové také v Ženevě, Římě, Londýně a Madridu.
Třeba v Ženevě již také došlo na změny – minimálně pokud jde o výměnu vedení mešity, která byla v minulosti spojována s kontroverzemi. Reformy požaduje Muslimská světová liga se sídlem v Saúdská Arábii. Generální tajemník této organizace loni na podzim prohlásil, že chce udělat z mešity vzor „kultury, dialogu a integrace“. Pokud se tak nestane, saúdský exministr spravedlnosti varoval, že Saúdská Arábie přestane mešitu financovat.
Jak funguje saúdský vliv v zahraničních muslimských komunitách, je podle Čejky dobře vidět i v Bosně. „Tato nedávnou válkou velmi poškozená země se stala příjemcem saúdské pomoci. V Bosně dnes narazíte na řadu mešit, kulturních center a dalších investic sponzorovaných z peněz Saúdské Arábie. Jedním z příkladů je například velká ,Mešita saúdského krále Fahda' na jednom ze sarajevských panelákových sídlišť. Svou vnitřní i vnější strohostí působí velmi odlišně oproti tradičním bosenským svatostánkům, které jsou nezřídka výrazně zdobené a pomalované třeba i motivy s hrozny vína,“ upozornil blízkovýchodní expert.
„Na první pohled je tak možné si všimnout, jak importovaný strohý saúdský wahhábismus nezapadá do tradičního prostředí značně uvolněnějšího bosenského islámu. Jenže právě tak šíření wahhábismu funguje – má k dispozici velké částky peněz na stavbu mešit, islámských center atd., které sice mohou některým muslimům pomoci, zároveň však přetváří místní autentické podoby islámu k saúdskému obrazu,“ dodal Čejka.
Amnesty International: Saúdská kampaň nikoho neošálí
Muhammad bin Salmán se snaží obraz Saúdské Arábie jako kolébky džihádu změnit. Slíbil boj s radikály, ženám dovolil usednout za volant a chodit na sportovní akce a mluví také o tom, že v budoucnu mohou tresty za některé zločiny být zmírněny z trestu smrti na doživotní vězení.
Po zrušení hrdelního trestu volají lidskoprávní organizace, které zároveň na Rijád dál apelují, aby nezacházel krutě s aktivisty a ukončil praxi opatrovnictví, podle které musí ženy žádat muže o svolení s mnoha úkony, od cestování až po manželství.
„Agresivní propagační kampaň Saúdské Arábie, která jí má vytvořit nový obraz, poskvrňuje nemilosrdný zásah do svobody projevu a bombardování v Jemenu. Nikoho tím neošálí,“ vyjádřila se koncem března lidskoprávní organizace Amnesty International. Rijád v Jemenu pomáhá sunnitské vládě, při útocích ze vzduchu ale hromadně umírají civilisté. Pro jemenské vládě bojují šíitští povstalci podporovaní Teheránem.
„Zatím jediné realizované kroky, které by mohly být opatrně označeny za reformní, souvisejí s posílením možností uplatnění žen, zredukováním pravomocí náboženské policie a povolením uvolněnějších pravidel v kultuře. Zatím to tedy spíše vypadá na populistická opatření, která mají obyvatelům dodat zábavu a rozptýlení. Dokud s tím ale nepůjde ruku v ruce výrazná ekonomická liberalizace a vyřešení tíživých problémů s nezaměstnaností, důkladná revize učebních textů na všech úrovních školství a změna fungování náboženských nadací, zejména co se týče jejich zahraničního působení, žádné výrazné změny nelze očekávat,“ míní Beránek.
Zavádění vnitřních reforem je ale podle něj reálné. „O reformách a většině politických kroků nerozhoduje ,wahhábismus', ale saúdský režim. Ten se sice na náboženské kruhy v mnohém spoléhá a nechává si od nich legitimizovat jak svou vládu obecně, tak i celou řadu kroků, nicméně je to právě režim, kdo drží otěže moci. O chuti prosazovat reformy tak mnohem více než náboženská interpretace rozhodují momentální ceny ropy (pochopitelně když jsou vyšší, což režimu přináší dost prostředků na to, aby si ,kupoval' loajalitu Saúdů, chuť prosazovat jakékoliv reformy výrazně klesá) a do značné míry také mezinárodní konstelace a tlaky,“ upozornil arabista.
Korunní princ se tak podle Beránka nemusí obávat, že by mu reformy zarazili duchovní. „Daleko spíše se musí obávat reakcí z širší vládnoucí rodiny, neboť výrazně mění dosavadní styl vládnutí, který byl tradičně založen na – různící se míře – konsenzu, v autoritativní vládu jednoho muže, který svou legitimitu dovnitř i navenek zakládá na obrazu progresivního reformátora,“ uzavírá expert.
Saúdská Arábie nyní v rámci boje s extremismem přezkoumává školní osnovy, aby odstranila jakýkoli vliv zakázaného Muslimského bratrstva. Hodlá také propustit ty pracovníky zaměstnané ve školství, kteří s tímto hnutím sympatizují.
Rijád nyní považuje Muslimské bratrstvo za teroristickou skupinu, stejně jako třeba Islámský stát či Al-Káidu. Zatímco wahhábisté se hlásí k politické filosofii, jež vyžaduje poslušnost vládci, Muslimské bratrstvo vyzývá k revoluční akci.
Muslimské bratrstvo, jakožto politická islamistická organizace, vzniklo před téměř sto lety, prosazuje podle svých slov mírový aktivismus a reformě prostřednictvím voleb. Jeho přívrženci působí v řadě arabských zemí včetně Tuniska či Jordánska. Stejně jako wahhábisté i muslimští bratři jsou sunnité a žádají návrat ke kořenům islámu.
Ne vždy ale byly vztahy mezi Rijádem a Muslimským bratrstvem takto napjaté. Před půl stoletím Saúdové přijali řadu běženců z tohoto hnutí, kteří uprchli před represemi v Egyptě, Sýrii nebo Iráku. V Saúdské Arábii se pak podíleli na vzdělávacím systému a pomohli založit hnutí Sahwa (Probuzení), jež v devadesátých letech usilovalo o demokracii.
Saúdský režim se Muslimským bratrstvem rozešel už v roce 1979, kdy toto hnutí uvítalo íránskou revoluci. V otevřené nepřátelství se pak vztah změnil na začátku 90. let, kdy toto hnutí mobilizovalo saúdskou společnost proti královské rodině, která podpořila Spojené státy, jež se v rámci války v Perském zálivu snažily sesadit Saddáma Husajna.
