Svobodná Evropa začala před 70 lety přinášet do Československa celodenní objektivní informace i novou naději

Pravidelné celodenní vysílání Rádia Svobodná Evropa (RFE) v češtině odstartovalo z mnichovského studia 1. května roku 1951. Pro socialistický režim se stalo nepřítelem, pro Čechoslováky bylo v době totality jedním z mála objektivních zdrojů informací, které kvůli komunistickým rušičkám provázelo charakteristické praskání a pískání.

Sídlo RFE v Mnichově
Zdroj: ČT24 Autor: ČT24

„Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa,“ ozvalo se z mnichovského studia před 70 lety. Zahájilo tak své první pravidelné vysílání v češtině. „Nejen že dodávalo informace, ale dodávalo i naději, že se to třeba jednou obrátí k lepšímu,“ řekla už dříve v ČT k významu vysílání poslední ředitelka českého Rádia Svobodná Evropa Olga Kopecká-Valeská.

Rozhlas podle ní také vychovával posluchače z tehdejšího komunistického Československa k demokracii. „Když jsme se potom vrátili domů, do Česka, zjistili jsme, že naši posluchači jsou například mnohem tolerantnější k názorům jiných než lidé, kteří nás neposlouchali,“ poznamenala.

Podnět k založení RFE dala vláda Spojených států už v roce 1949. Právě tehdy totiž vznikla komise k jejímu vytvoření. Stejně tak o pár let později, v roce 1953, vzniklo sesterské Rádio Svoboda (RL), zaměřené pouze na bývalý Sovětský svaz, se kterým se RFE spojila v roce 1976.

Poprvé se vysílání RFE na rozhlasových vlnách ozvalo 4. července 1950 půlhodinovým pořadem do Československa, a to z krátkovlnné vysílačky z nákladního auta pohybujícího se kolem hranic.

Sídlem stanic RFE/RL se stal německý Mnichov. Cílem společného vysílání bylo zpočátku poskytnout podporu národům komunistických zemí v jejich boji proti totalitě.

V roce 1985 také vznikla telefonní linka, na niž mohli Čechoslováci volat. Fungovala ovšem pouze dvě minuty, aby nebylo možné zjistit, odkud a kdo volal. „Někdy nám komunisté nadávali, především nám ale lidé děkovali za vysílání. Ptali se na různé věci – jak co funguje na západě, kolik stojí různé věci. Chtěli, abychom srovnávali platy na západě a u nás, a co se za ně dá koupit,“ popsala Kopecká-Valeská.

Azyl pro politiky i umělce

U zrodu československé redakce stála celá řada významných osobností poúnorové emigrace. Mezi nimi byl například novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, který československé oddělení Svobodné Evropy vedl od roku 1950 do roku 1961.

Vedením byl pověřen také porevoluční ministr kultury Pavel Tigrid. Ten strávil přes polovinu svého života v nuceném exilu. Už v prosinci roku 1950 prezentoval svou vizi československého programu Svobodné Evropy. Apeloval na poskytování nezkreslených informací. „Nová stanice by neměla mluvit k mase, ale k jednotlivci. Stanice by měla nechat konečné rozhodnutí a posouzení na něm,“ navrhoval.

Tigridovy rozhlasové projevy vydalo v roce 2016 Centrum pro dokumentaci totalitních režimů v knize Přikládáme sekeru ke kořenům lži.

Poslední ředitelka českého vysílání Olga Kopecká-Valeská pro rádio pracovala od roku 1965. Nejprve překládala texty z angličtiny. V té době žila v Nizozemí. „Když jsem přišla v roce 1963 na západ, tak jsem poslala Svobodné Evropě dopis, ve kterém jsem jim děkovala za to, co pro mě znamenala. Líčila jsem také, co znamená její vysílání pro české a slovenské posluchače. A je to zaujalo, takže mě pozvali do Mnichova,“ vzpomínala.

Původně chtěla být archeoložkou. Tehdejší režim jí ale studium neumožnil. „Já tomu říkám, že si dali komunisté gól do vlastní branky, protože jsem jim zcela jistě víc škodila jako redaktorka Svobodné Evropy než jako archeoložka,“ podotkla.

Pro RFE rovněž pracoval bývalý místopředseda české vlády a senátor Egon Lánský, bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta České republiky Ivan Medek, politolog Jiří Pehe, bývalý náměstek ministra zahraničí Otto Pick nebo například ředitel TV3 Jan Oberman.

Po roce 1968 našli ve vysílání azyl někteří publicisté známí z pražského jara, mimo jiné Sláva Volný. Časem se sem uchýlil i herec Martin Štěpánek či básník a textař Jan Schneider nebo písničkář Karel Kryl.

Vysílání se snažili narušovat agenti

Vysílání Svobodné Evropy bylo komunistickým režimům velmi nepříjemné, proto se snažily rušit její signál. Znepříjemňovat život přímo pracovníkům rádia se pak řadu let snažila bývalá komunistická tajná bezpečnost (StB). Její agenti redaktorům poškozovali auta nebo umisťovali na pracovištích ampulky se zapáchající látkou.

„Cílem bylo ukázat, že StB je tady a může udělat i něco daleko nebezpečnějšího,“ vysvětlil už před časem pro ČTK Prokop Tomek z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

V roce 1958 například agent StB s krycím jménem César v rámci akce Ježek rozházel před budovou rádia 140 kovových ježků, kteří poškodili pneumatiky jedenácti aut pracovníků rádia. Ve stejném období tentýž agent navrhl, že auta redaktorů polije kyselinou. Akci Kyselina sice provedl, ale poškodil jen dvě auta, jedno z nich navíc patřilo dalšímu agentovi komunistické rozvědky.

Mnohem nebezpečnější už byla takzvaná akce Panenka. Při ní měl agent Alex, vlastním jménem Ferdinand Havlík, do slánek v rádiu propašovat jedovatou atropinovou sůl. Zde ale StB zřejmě doplatila na to, že agent pro ni nepracoval dobrovolně, ale pod nátlakem. Těsně před akcí americká okupační správa v německém tisku zveřejnila informaci, že StB se pokusila otrávit pracovníky rádia. Podle Tomka zřejmě agent pracoval pro obě strany a vše vyzradil.

Video Události: 70 let vysílání Rádia Svobodná Evropa
video

Události: 70 let vysílání Rádia Svobodná Evropa

Hlasatel a agent Pavel Minařík

Nejznámější postavou mezi tehdejšími agenty v budově se stal Pavel Minařík. Ten mezi lety 1968 a 1976 působil jako hlasatel. Po listopadu 1989 byl obviněn z plánování pumového atentátu v RFE. Po několikaletých sporech jej však české soudy nakonec zprostily viny.

Po Minaříkově návratu do Československa v roce 1976 už StB přímo v objektu žádného agenta nezískala, konstatoval Tomek.

Výbušnina před českou redakcí v Mnichově ovšem skutečně explodovala. Bylo to však až v roce 1981. Několik pracovníků bylo při výbuchu vážně zraněno. Událost se naštěstí obešla bez obětí. Nálož byla údajně nastražená rumunskou tajnou službou, která si spletla dveře, když chtěla zlikvidovat rumunskou redakci.

Po pádu železné opony byl za tento čin odsouzen německý levicový terorista Johannes Weinrich, který atentát provedl na objednávku.

Svobodná Evropa v Praze

Peníze na provoz rádia šly až do šedesátých let vedle soukromých zdrojů i z rozpočtu CIA. Po odtajnění tohoto zdroje a po přijetí zákona o mezinárodním vysílání provoz financuje Kongres USA. Po pádu komunistického režimu ale americká vláda značně omezila financování provozu stanice.

V říjnu 1993 Česká republika nabídla, aby se RFE/RL z důvodů nižších provozních nákladů přestěhovaly do Prahy. České vysílání se od mateřské Svobodné Evropy oddělilo ještě před jejím stěhováním z Mnichova.

V únoru 1994 Výbor pro zahraniční vysílání USA rozhodl o vzniku neziskové organizace s českým názvem Rádio Svobodná Evropa (RSE), která začala v červenci 1994 vysílat z budovy Českého rozhlasu. Rádio si zároveň pronajalo budovu bývalého Federálního shromáždění. Od listopadu 1995 začala na frekvenci RSE vysílat stanice Český rozhlas 6/Rádio Svobodná Evropa.

Spojené státy poté už zcela zastavily finanční podporu českého vysílání s odůvodněním, že v souvislosti s bojem proti terorismu potřebují peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí. České vysílání tak bylo ukončeno 30. září 2002.

„Po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku bylo třeba vybudovat vysílání pro Afghánistán a vůbec na Střední východ. Peníze, kterými se financovalo české vysílání, byly zapotřebí tam,“ vzpomínala Kopecká-Valeská. „Také šlo ale o to, že se Američané domnívali, že když je svoboda, je automaticky i demokracie. Bohužel to tak ale není. Já mám zásadu, že za svobodu se bojuje, ale k demokracii se musí vychovávat a je to dlouhodobý proces,“ doplnila.
 
Svobodná Evropa postupně přestala vysílat do zemí bývalého východního bloku, poté co většina těchto států vstoupila do EU a NATO. RFE/RL stále vysílá ve 27 jazycích třiadvaceti zemí. Mezi nimi je například Írán, Afghánistán, Pákistán nebo Rusko.