Na celém světě se v současnosti používá přibližně 7500 jazyků, přičemž mezi nejrozšířenější patří angličtina, čínština, hindština, španělština, arabština a francouzština, a to jak z hlediska rodilých, tak nerodilých mluvčích. To zní jako velká spousta jazyků – ovšem ani zdaleka to není tolik, jako někdejší historické maximum, kdy lidé mluvili desítkami tisíc různých řečí, napsala agentura Reuters.
Vědci využili matematické modely a poznatky z antropologie, lingvistiky a demografie, aby odhadli počet jazyků používaných na celém světě v období sahajícím až 12 tisíc let do minulosti, tedy až ke konci poslední doby ledové. To pokrývá časové období zvané holocén. Zjistili, že v době zahrnující první tisíciletí před naším letopočtem a první tisíciletí našeho letopočtu, mohlo lidstvo hovořit desítkami tisíc různých jazyků.
Výzkumníci také zmapovali výrazný úbytek tohoto „zlatého věku jazyků“, způsobený vlivem takových faktorů, jako byla expanze velkých říší ve starověku a evropský kolonialismus v posledních několika stoletích.
„Jazyky mají pro své komunity velký význam. Nesou v sobě znalosti, asociace a vzpomínky,“ uvedla Claire Bowernová, profesorka lingvistiky a antropologie na Yaleově univerzitě v Connecticutu a vedoucí studie, která vyšla v časopise Science.
„Pro vědce představují jazyky obrovské množství informací o minulosti – od toho, kde lidé žili, přes to, co jedli, až po to, o čem mluvili. Zároveň nám poskytují vhled do lidské mysli,“ uvedla Bowernová.
Zlatý věk jazyků se blýskal bronzem
Postupem času vzniklo a vyvíjelo se mnoho jazykových rodin a nakonec se objevil i psaný jazyk. Nejprve v Mezopotámii – sumerština psaná klínovým písmem – během čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem a samostatně také v místech, jako je Egypt, Čína a Střední Amerika. Vědci odhadli, že počet jazyků dosáhl vrcholu v době bronzové v rozmezí od 30 tisíc po potenciálně více než 75 tisíc různých jazyků, které byly ve stejnou dobu používány po celém světě.
„Málokdy si uvědomujeme, že ještě před pouhými několika tisíci lety žilo lidstvo v mnohem rozmanitějším kulturním světě, než jaký známe dnes,“ uvedl hlavní autor studie Damian Blasi, kognitivní vědec a evoluční antropolog z Katalánského institutu pro výzkum a pokročilá studia (ICREA) ve Španělsku.
„Až do nedávné doby neexistovaly žádné přímé důkazy o počtu jazyků. Nemůžeme se spoléhat na extrémně neúplné záznamy ze starověku. Ale protože víme hodně o vztazích mezi jazyky a společnostmi, můžeme na základě několika předpokladů vytvořit simulační model jazykové diverzifikace v průběhu času,“ uvedla Bowernová.
Vědci využili údaje o 171 dosud existujících společnostech lovců a sběračů v Africe, Jižní Americe a jihovýchodní Asii, aby odhadli velikost etnolingvistických skupin – z nichž každá představovala samostatný jazyk – na počátku holocénu. Tyto údaje pak aplikovali na odhady tehdejší lidské populace.
Vznik a smrt jazyků
Lidé byli rozptýleni po celém světě v malých skupinách a žili jako kočovní lovci a sběrači; nástup zemědělství, vznik trvalých osad a složitějších kultur měly teprve přijít. Vědci odhadli, že tyto rozptýlené populace před zhruba 12 tisíci lety hovořily pravděpodobně 4500 až 6200 jazyky.
Jak globální populace v následujících tisíciletích postupně rostla a lidská společnost se měnila, počet jazyků se rozšiřoval. „Situace, kdy populace roste a využívá zemědělství, vede ke vzniku usedlejších komunit a je ideální pro rozkvět mnoha, mnoha malých jazyků,“ uvedla Bowernová.
Četné velké i malé jazyky vznikaly a zanikaly. Mezi příklady patří sumerština, chetitština, akkadština a etruština, různé jazyky používané ve starověkém Egyptě a starověké Číně a některé africké kojsanské jazyky.
Bowernová popsala některé způsoby, kterými jazyky mizí. „Lidé, kteří tímto jazykem mluví, jsou zabiti, případně přejdou anebo jsou dokonce donuceni přejít k jinému jazyku,“ uvedla Bowernová.
Bowernová také poznamenala, že staré jazyky se mohou vyvinout v nové jazyky. Typickým příkladem je latina, jazyk starověkého Říma, která se v průběhu staletí po zániku Západořímské říše v roce 476 našeho letopočtu proměnila v jazyky jako francouzština, italština a španělština.
Koloniální mocnosti často prosazovaly jazykový imperialismus. Například Anglie potlačovala irštinu v Irsku, Španělsko zakázalo domorodé jazyky v Americe a Portugalsko zakázalo domorodé jazyky v Brazílii. Mezi další příklady patří Francie, která ve svých afrických koloniích nařídila používání francouzštiny, a Japonsko, které potlačovalo korejštinu v Koreji.
Některým se podařilo přežít. Například jazyky Inků, Mayů a Aztéků přežily snahy Španělska o jejich potlačení.
Přibližně polovina jazyků, které jsou v současnosti používány, je považována za ohroženou. „Devadesát procent světové populace mluví deseti procenty světových jazyků, takže existuje mnoho, mnoho jazyků s malým počtem mluvčích a uživatelů,“ uvedla Bowernová.
