Nový výzkum italských psychologů zjistil, že jedno z univerzálních pravidel v lidském jazyce zřejmě nemá nic společného s řečí. Funguje totiž také u kuřat, která od lidí dělí tři sta milionů let evoluce.
Bouba a kiki. Dvě zdánlivě obyčejná slova. Jsou to ale současně slova, která už desítky let nedávají spát jazykovědcům. Jedná se o zdánlivě jednoduchý psychologický jev, který ukazuje, že lidé přirozeně spojují určité zvuky s určitými tvary. Když drtivé většině lidí ukážete jeden kulatý a jeden špičatý tvar a zeptáte se, který se jmenuje bouba a který kiki, většina přiřadí bouba k zakulacenému tvaru a kiki k ostrému.
Jev ukazuje, že vztah mezi zvukem a významem slov nemusí být úplně náhodný, jak se lingvistika víc než sto let domnívala, ale že náš mozek spojuje zvukové vlastnosti (měkké a ostré hlásky) s vizuálními vlastnostmi (kulaté a špičaté tvary).
Podle jednoho ze zakladatelů moderní jazykovědy Ferdinanda de Saussura se jazykový znak skládá ze dvou částí: signifiant (označující) je zvuková nebo psaná podoba slova – tedy to, co slyšíme nebo vidíme (například slovo „strom“), zatímco signifié (označované) je pojem či představa v naší mysli, kterou si s tímto slovem spojujeme (představa stromu jako rostliny s kmenem a korunou).
Tyto dvě složky tvoří dohromady jazykový znak a jejich vztah je podle Saussura nahodilý (arbitrární), protože neexistuje přirozený důvod, proč se právě tato zvuková forma musí vztahovat k danému významu. To znamená, že podle klasické jazykovědy by neměl existovat žádný vztah mezi předměty a jevy a jejich zvukovou podobou, s několika výjimkami, jako jsou třeba citoslovce.
Teď mají jazykovědci spaní ještě horší, protože tento efekt zjevně nefunguje jen u lidí, ale také u kuřat. Že jde o čistě lidský fenomén, byl přitom jedním ze zásadních předpokladů v oboru. Efekt bouba-kiki se často používá k argumentaci, že zvuková symbolika je jedinečně spojená s lidským jazykem. „Chtěli jsme otestovat, jestli tato asociace nemusí spíše odrážet nějaké základní mechanismy vnímání světa, které sdílí i jiná zvířata,“ uvedla pro ČT24 hlavní autorka nové studie Maria Loconsolová z Padovské univerzity.
Pokusná kuřata a dva tvary
„Vybrali jsme (pro experiment) domácí kuřata, protože se líhnou už relativně vyspělá a téměř okamžitě mohou chodit a vidět. To nám umožňuje pečlivě kontrolovat jejich rané zkušenosti a testovat je, když mají ještě velmi málo zkušeností s reálným světem,“ vysvětluje autorka. Pokus měl pak dvě fáze.
V prvním experimentu vědci vzali třídenní kuřata, která natrénovali k tomu, aby si vybrala jeden ze dvou panelů a získala za odměnu kousek jídla. Musela si vybrat panel s tvarem (kulatým nebo špičatým) oproti prázdnému panelu.
„Jakmile se to naučila, představili jsme jim dva nové panely, na kterých byl vyobrazen tvar (jeden zcela kulatý a jeden zcela špičatý). V tomto okamžiku jsme zavedli opakování zvuku bouba nebo kiki a zaznamenali jsme, který panel si vybrala. Naše hypotéza byla, že pokud se spoléhají na spojení zvuku a tvaru, jako je tomu u lidí v případě efektu bouba-kiki, vyberou si kulatý tvar, když uslyší zvuk bouba, a špičatý tvar, když uslyší zvuk kiki,“ líčí vědkyně.
Ve druhém experimentu se testovala kuřata v ještě mladším věku, pouhých 24 hodin po vylíhnutí. Vědci zkoumali jejich spontánní tendenci přibližovat se ke kulatým nebo špičatým tvarům, když zaslechnou slova bouba a kiki – v tomto případě tedy bez jakéhokoliv tréninku, a navíc u tak mladých kuřat nemohlo proběhnout ani žádné zkreslení.
V obou případech se ukázalo, že kuřata si opravdu spojovala kulaté tvary se zvukem bouba a špičaté se slovem kiki. A teprve tady to začíná být opravdu zajímavé.
Evoluce zvířat a lidská slova
Vědci si zatím vůbec nejsou jistí tím, co to vlastně odhalili, a hlavně jak si to vysvětlit. „Jedním z možných vysvětlení je, že mozek je naprogramovaný detekovat přirozené zákonitosti v prostředí. V přírodě se určité tvary a zvuky často vyskytují společně. Například ostré nebo hranaté předměty mohou vydávat náhlé, ostré zvuky, zatímco kulaté předměty se mohou pohybovat plynuleji a vydávat měkčí zvuky,“ naznačila pro ČT24 Loconsolová.
Zatímco jazykovědci se jen pomalu smiřují s tím, že některá slova mohou mít vztah k vlastnostem vnějšího slova, italští vědci naznačují, že slova mohou mít dokonce vztah s fyzikálními vlastnostmi reálného světa. „V průběhu evoluce si zvířata pravděpodobně vyvinula citlivost k těmto zákonitostem, protože jim to pomáhá efektivně interpretovat svět,“ doplňuje vědkyně.
Vzhledem k tomu, že ptáci a savci jsou si příbuzní jen velmi vzdáleně – mají společného předka před asi třemi sty miliony lety – efekt bouba-kiki není jen zvláštností jazyka. Může se naopak jednat o prastarý organizační princip mozku, který pomáhá zvířatům orientovat se ve světě. A lidé ho tedy zřejmě jen zdědili, takže s lidskou řečí nemusí mít nic společného.
Kuřata ano, šimpanzi ne
Výsledky jsou o to překvapivější, že už v minulosti badatelé podobné pokusy provedli, konkrétně se šimpanzi a bonoby, tedy nejbližšími příbuznými člověka. Jenže u nich se tento efekt vůbec neprojevil. Podle Loconsolové spočívá vysvětlení zřejmě v tom, že šimpanzi byli zkrátka „přetrénovaní“.
„Kuřata se dají testovat, když jsou velmi mladá a mají minimální zkušenosti, takže jejich reakce pravděpodobně odrážejí vrozené predispozice. Naproti tomu nehumánní primáti testovaní na efekt bouba-kiki byli intenzivně trénováni a mohli se více spoléhat na naučené strategie. Je možné, že intenzivní vystavení tréninku změnilo způsob, jakým zpracovávali zvuky a tvary, a snížilo to vliv základnějších percepčních predispozic. Jinými slovy, primátům možná nechybí schopnost, ale je jednoduše zakryta zkušenostmi,“ vysvětluje.
Ve výzkumu chce pokračovat, zajímá ji hlavně pochopení základních mechanismů. Ráda by společně se svými kolegy zjistila, jaké konkrétní neuronové procesy jsou za tento jev zodpovědné. „Rádi bychom také provedli širší mezidruhové srovnání, abychom zjistili, jak rozšířený je tento jev,“ zakončila rozhovor pro ČT24.









