Evoluce

V současné době na Zemi žije asi jedenáct tisíc ptačích druhů. Jsou přitom neuvěřitelně rozmanité barvami, tvarem těla i způsobem života. Podle nového výzkumu změny, které odstartovaly tuto pestrost, proběhly hned po dopadu asteroidu, jenž zničil dinosaury.

Hurikán Maria zasáhl roku 2017 Portoriko a také ostrov Cayo Santiago. Kromě obrovských materiálních škod také zcela proměnil společnost, jež na tomto ostrově žila. Obyvatelům Cayo Santiago se začalo vyplácet více sdílet zdroje, více prosperovali ti tolerantnější a to změnilo sociální strukturu společnosti. Nikoliv ale lidské, nýbrž opičí. Změny se odehrály v populaci makaků rhesus.

Bonobo je nejbližší příbuzný člověka a až doposud byl chápaný tak trošku jako „hippík“ mezi primáty – většinu konfliktů totiž řeší sexuální aktivitou. Nová studie ale odhalila, že věda jejich agresivitu dost podcenila.

Na rostlinách je možné zkoumat takzvanou opakovanou adaptaci, která je důležitá pro pochopení a následné předvídání toho, jak se budou organismy přizpůsobovat svému okolí v budoucnosti, popisuje evoluční genetička Magdalena Bohutínská. V současné době pracuje na výzkumu na univerzitě v Bernu, kde opakovanou adaptaci zkoumá na vysokohorských rostlinách.

Evoluční genetici popsali, jak podle nich mohla vypadat ztráta ocasu u předků lidí. Podle nové studie šlo o velmi drobnou změnu, která se projevila v genech. Vědci dokonce dokázali tento proces zopakovat s myšmi.

Nový výzkum popsal, jak to vypadá, když se z jednoho druhu organismu začnou vytvářet jiné. Podařilo se to u mikroskopické řasy – vědci u ní ukázali, jak získávala nové vlastnosti.

Vlastnosti spojené s neurovývojovou poruchou pozornosti známou jako ADHD mohly pomoci pravěkým lidem při shánění potravy. Díky tomu se ADHD udržela v genech až do současnosti, naznačuje britský výzkum.

Jak vznikla hmyzí křídla? To je otázka, která představuje dosud nevyřešenou záhadu evoluce hmyzu. Navzdory dlouholetému výzkumu stále není zcela jasné, z jaké tělní struktury se hmyzí křídla vlastně vyvinula a jaká byla jejich původní funkce, když ještě nebyla dost dokonalá na zvládání aktivního letu. Odpovědi hledali i vědci z Biologického centra AV ČR v nově objevených prvohorních zkamenělinách starobylé skupiny hmyzu a kloní se k možnosti, že křídlům předcházely žábry.

Mezinárodní vědecký tým objevil a popsal pravěkého tvora, jehož vlastnosti pomáhají pochopit, jak vypadala evoluce v dobách, o nichž máme jen minimum informací.

Homosexualita je běžná u celé řady živočišných druhů, od tučňáků až po některé druhy primátů. Podle studie zveřejněné na začátku července v časopise Nature Ecology and Evolution je toto chování u nejbližších příbuzných člověka velmi přirozené a rozšířené.

Evoluce klokanů byla složitější, než se zdálo. Zatímco ti první ještě všichni skákali, později se rozdělili na skupiny, které chodily, lezly nebo kráčely. Jenže přežili jen ti skákající. Ukázal to nový výzkum australských vědců.

Až se indické děti vrátí po prázdninách do školy, většina z nich tam už nenajde mnoho témat, která se věnují vědeckému poznání. A to přes odpor řady expertů, kterým se už dříve nelíbila snaha indické vlády omezovat tento druh znalostí.

Fyzik Thomas Hertog patří mezi špičku světových kosmologů. Díky tomu, že úzce spolupracoval se Stephenem Hawkingem, pokračuje i nyní v rozvoji a vylepšování jeho myšlenek. V rozhovoru pro Českou televizi vzpomínal na to, jak jejich společný výzkum začal – a kam pokročil pět let po Hawkingově smrti.

Evoluční biologové představili novou studii, která naznačuje, že vačnatci jsou vyvinutější než ostatní savci. Není to zaostalá evolučně překonaná větev, ale velmi zajímavě adaptovaná skupina savců, kteří se rychle přizpůsobovali měnícímu se světu.

Australští vědci popsali obřího vombata. Pravěký vačnatec vážil až 180 kilogramů a po tomto kontinentu se procházel svobodně ještě před 80 tisíci lety.

Do exkluzivního klubu známých tvorů, kteří se dloubou v nose, přibyl nový člen. Může to znít jako bizarnost, ale pro vědce to fascinující příběh – protože všechny „lovce holubů“ něco spojuje. Jsou výjimečně inteligentní.

Nejstarší známý předek člověka už uměl chodit, ale přesto mohl šplhat po stromech jako opice, naznačuje studie, která zkoumala asi sedm milionů let staré kosti a která u některých odborníků vyvolává pochybnosti.

Proměny klimatu v minulosti vyvolaly mohutné vlny v evoluci plazů. Podle společné studie Harvardovy univerzity, univerzity v Albertě a muzea přírodní historie v Severní Karolíně rychlý vývoj plazů koreluje s klimatickými změnami. Studii zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Britští vědci objevili zkamenělinu stovky milionů let starého živočicha, o kterém se domnívají, že byl nejstarším dosud nalezeným predátorem. Mořského lovce, který svou kořist chytal chapadélky a nejspíš patřil k žahavcům, pojmenovali po britském přírodovědci Davidu Attenboroughovi.

Zkamenělé ostatky jednoho z nejstarších předchůdců člověka jsou přibližně o milion let starší, než si vědci původně mysleli. Vyplývá to z nového výzkumu, jehož autoři došli k závěru, že vyhynulá skupina australopitéků (Australopithecus africanus) se po Zemi pohybovala už před 3,4 až 3,7 milionu let.

Paroží jelenů, losů a srnců jsou užitečnější k předvádění síly než k boji. A přesto se k němu používají, přičemž výsledkem může být zapletení parohů a smrt – špatný konec pro oba zúčastněné, napsal list The New York Times.

Dlouhý žirafí krk byl celá desetiletí jednou z největších záhad evoluce. Biologové přišli s celou řadou hypotéz, které se v různých aspektech značně lišily, ale vždy se shodovaly na tom, že příčinou protáhlého krku byla snaha dosáhnout na listí, které se nacházelo příliš vysoko na stromech. Jenže studie, která vyšla v červnu v odborném žurnálu Science, tuto ideu zpochybnila.

Kyselina ribonukleová (RNA), která byla pravděpodobně prvním genetickým materiálem pro život, se spontánně tvoří na čedičovém lávovém skle, oznámili vědci z Nadace pro aplikovanou molekulární evoluci. Takové sklo bylo na Zemi časté před 4,35 miliardy let, tedy právě v době, kdy tu život podle důkazů vznikal. A podobné materiály dodnes existují na Marsu.

V podzemních jeskyních s řekami a jezery žijí tvorové, kteří nikdy nespatřili světlo. V průběhu generací se dokonale přizpůsobili svému izolovanému prostředí. Pro vědce jsou skvělým zdrojem informací o evoluci – jejich bledá kůže a slepé oči totiž mohou skrývat tajemství genetické adaptace, které by mohly objasnit dlouhověkost, přežití hladovění nebo oční nemoci u lidí.