Nenápadné jednobuněčné řasy jsou mnohem mrštnější a rychlejší, a to i v podmínkách, které by teoreticky měly jejich pohybu spíše bránit. Podle nové studie jsou výsledky zajímavé i kvůli pochopení možností mimozemského života.
Rozsivky jsou droboučké jednobuněčné řasy, které se proslavily svou odolností. Díky své dvojité křemičité schránce vydrží extrémy, v nichž má většina jiných organismů vážné problémy. Teď ale vědci popsali skupiny rozsivek žijících v ledu, jimž se daří i v teplotách a prostředí, kde by měly jen tak tak přežívat.
Rozsivky jsou na ledu i v ledu podle nového průzkumu překvapivě aktivní. Snadno klouzají po povrchu arktického ledu, ale ještě zajímavější je, že pro ně nepředstavují překážku ani jeho vnitřní části. Pozoruhodná pohyblivost těchto mikroorganismů podle autorů silně naznačuje, že mohou hrát nečekanou roli v udržování arktických ekosystémů.
„Rozsivky jsou tak aktivní, jak si jen dokážeme představit, a to do té doby, dokud teplota neklesne až na patnáct stupňů pod nulou,“ uvedl hlavní autor studie Manu Prakash ze Stanfordovy univerzity. Takové zvládání mrazu je podle něj nečekané, a proto velmi překvapivé.
Tato teplota je podle vědců nejnižší, jaká kdy byla u eukaryotické buňky, jako je rozsivka, zaznamenána. Zajímavé je, že tyto rozsivky jsou prakticky totožné jako druhy žijící v teplých vodách, které ale chlad nesnášejí – podle autorů bude zajímavé prostudovat, jak tato evoluční výhoda vznikla a na čem je vlastně založená.
Bruslení v laboratoři
Vědci na rozsivky žijící v ledu narazili před dvěma lety, když odebírali takzvaná ledovcová jádra na tuctu míst v Arktidě. Tyto kusy ledu se využívají nejčastěji pro výzkum klimatu: dá se podle nich zpětně poznat, jaké byly koncentrace oxidu uhličitého v minulosti. V těchto jádrech ale byly nejen bublinky oxidu uhličitého, ale také právě rozsivky.
Výzkumníky to překvapilo, a tak se pokusili podmínky napodobit. Zjistili, že řasy jsou schopné se pohybovat klouzáním srze mikroskopické kanálky v ledu, jež vznikají působením soli v mořské vodě. V tomto případě je biologové napodobili pomocí vlastních vlasů. Rozsivky je využívaly jako, pro ně, obří dálnice. Aby si pohyb usnadnily, vylučovaly chemickou látku složením podobnou hlemýždímu slizu. Ten jejich ale neklouže, nýbrž se k ledu přilepí. Rozsivky z něj vytvoří jakýsi bič, jímž se zaháknou za led a pak se přitáhnou.
Tento pohyb je sice mikroskopický, ale řas je tolik, že jsou schopné se tak významně pohybovat. Může to mít důsledky například při popisu dalšího vývoje Arktidy v kontextu klimatické změny.
Tyto výsledky nejsou důležité jen pro Zemi. Vědci tyto mechanismy studují také proto, aby lépe pochopili, v jakých podmínkách mohou existovat organismy ve vesmíru. Nečekaná pohyblivost rozsivek naznačuje, že život si opravdu „najde cestu“, jak rádi opakují hrdinové filmové série vycházející z Jurského parku.
