Klimatické přínosy výsadby stromů se podle nového výzkumu zřejmě dost přeceňují. Autoři studie navrhují způsoby, jak rychle zajistit, aby lesy plnily roli pohlcovače nadbytečného uhlíku lépe a účinněji.
Zalesňování se považuje za velmi důležitý nástroj, který by měl zpomalit klimatické změny. Jeho princip je jednoduchý: stromy využívají uhlík obsažený v oxidu uhličitém k tomu, aby z něj stavěly své kmeny, kořeny a větve. A také ho ukládají do půdy. Vypadá to jako jednoduché a účinné řešení. V nové studii se mezinárodní tým čínsko-australsko-amerických vědců z nejrůznějších institucí podíval na to, jak je to doopravdy.
„Zjistili jsme, že zalesňování sice opravdu může významně přispět k řešení změny klimatu, jeho globální potenciál je ale pouze zlomkem toho, co se tvrdí. Pokud nezměníme přístup, je nepravděpodobné, že by zalesňování významně pomohlo dosáhnout nulových emisí,“ tvrdí autoři výzkumu v komentáři, který zveřejnili na webu Conversation.
Čína osamělým premiantem
Většina planety se zavázala, že dosáhne takzvaných nulových emisí. To může znít jako nesmysl: jakákoliv lidská aktivita produkuje emise skleníkových plynů. A právě proto se, aby se cíle, na nichž se shodlo 135 zemí, podařilo splnit, musí oxid uhličitý z atmosféry odsávat. Technologicky je to drahé a zatím nepříliš účinné, přesto se o to někde snaží.
Mnohem více si experti slibují právě od výše popsaného zalesňování, které by mělo hrát významnou roli. Zatím jsou ale snahy o tento proces značně nevyrovnané. Drtivou většinu zalesňování má na svém účtu jediná země. Čína. Ta provedla doposud nejrozsáhlejší zalesňování na světě – za čtyři desetiletí uložila do stromů a půdy asi sedm miliard tun CO2, tvrdí studie.
Ostatní země investovaly do zalesňování nesrovnatelně méně. Například australský program vysazení dvaceti milionů stromů by měl do roku 2030 zachytit asi 0,2 milionu tun CO2 ročně.
Podle výše uvedené studie se zalesňování potýká s tím, že na půdu, na níž mohou růst lesy, stojí frontu další zájemci. Ať už je to růst měst, nebo poptávka po zemědělské půdě, jde o oprávněné zájmy občanů daných států. Ti logicky chtějí levnější bydlení a lacinější potraviny, což využití lesní půdy umožňuje.
Zalesňování ale může také představovat riziko pro biologickou rozmanitost a ekosystémy, pokud se používají nesprávné druhy stromů nebo se vysazují na nesprávných místech. Snaha o „papírové splnění“ cílů, tedy vysazení „čehokoliv kdekoliv“ jen proto, aby se dal odškrtnout nějaký cíl slíbený politiky, může přinést víc problémů než prospěchu.
Kde vysazovat
Autoři této studie se podívali na samotný základ otázky zalesňování. Snažili se nejprve zjistit, kolik půdy je vlastně na Zemi ještě pro lesy k dispozici. „Vzali jsme v úvahu všechny pozemky po celém světě, které byly dříve zalesněné, ale vyloučili jsme městské oblasti, pozemky využívané pro zemědělství a ochranu přírody a pozemky ohrožené ztrátou biologické rozmanitosti,“ popisují svou metodu.
Vyloučili také oblasti, kde by zalesňování mohlo zhoršit globální oteplování. Může to znít nesmyslně, ale stromy opravdu mohou oteplovat. Je to tím, že efekt tmavšího povrchu stromů může mít v některých podmínkách větší vliv než chladící účinky. Typickým příkladem je výsadba lesů v zasněžených oblastech, protože tmavé koruny stromů absorbují více tepla než sníh, který teplo odráží. Detailně jsme se tomu věnovali zde:
Dalším negativním vlivem, který museli vědci vyloučit, je přílišná spotřeba vody, kterou stromy z krajiny odsávají. Z modelu tedy odstranili oblasti, kde by spotřeba vody rostoucími stromy snížila průtoky vodních toků o pět a více procent. Výsledek? „Zjistili jsme, že přibližně 389 milionů hektarů by mohlo být potenciálně využito k zalesňování. To je přibližně polovina některých předchozích odhadů,“ napsali.
Z dostupných a využitelných 389 milionů hektarů se největší část nachází v Americe (42 procent) a Evropě (26 procent). Největší potenciál pro výsadbu stromů mají Brazílie, Rusko a Spojené státy.
Realita neodpovídá plánům
Další částí výzkumu bylo zjistit, jestli jednotlivé státy nepřeceňují své schopnosti zalesňovat. Pro období 2021 až 2030 se země zavázaly k tomu, že zalesní přibližně 230 milionů hektarů, tedy asi šedesát procent celkové plochy vypočítané ve studii.
Přibližně devadesát procent závazků ale přijaly země s nízkými a středními příjmy, kde je půda pro zalesňování omezená. Například přibližně polovinu půdy určené pro zalesňování přislíbily africké země. Jenže ty obsahují jenom asi čtyři procenta globální plochy, která je vhodná pro zalesňování.
Celá řada států nabídla k zalesňování půdu, kde jsou nyní savany, přičemž vysazování stromů by nenávratně zničilo tamní vzácné a důležité ekosystémy. Podle autorů se to týká hlavně Súdánu, Demokratické republiky Kongo a Etiopie.
Evropa a Jižní Amerika se zavázaly pouze k třinácti, respektive šestnácti procentům toho, co reálně mohou pro lesní plochy nabídnout.
Kolik uhlíku lze uložit
Vědci využili nový model založený na strojovém učení, který umí analyzovat obrovské množství dat, které je logicky s tímto fenoménem spojené. Natrénovali ho na podrobně naměřených datech z 3190 míst planety.
„Pomocí tohoto nového modelu jsme vypočítali míru ukládání uhlíku z opětovného zalesňování v každé oblasti na základě její kapacity pro pěstování stromů, tedy kolik stromů lze vysadit na konkrétním místě s ohledem na klima, půdu a další podmínky,“ vysvětlují.
Pokud by byly stromy vysazeny na 389 milionech hektarů, které studie popsala jako vhodné pro zalesňování, mohlo by se do roku 2050 každoročně uložit přibližně 4,9 miliardy tun oxidu uhličitého. Pokud by se zalesňovala jen území definovaná v závazcích jednotlivých zemí, tak by množství uloženého CO2 kleslo na přibližně 1,5 miliardy tun.
Zní to jako obrovské množství. Ale není. Pro srovnání: spalování fosilních paliv uvolňuje do atmosféry asi 36 miliard tun oxidu uhličitého. „Snížení emisí fosilních paliv tedy zůstává primárním nástrojem pro boj proti změně klimatu,“ dodávají autoři.
Co s tím?
Pouhé zalesňování tedy nemůže zachránit lidstvo před dopadem klimatických změn – ale může se zvýšit jeho význam. Jak? „Země s vysokými příjmy musí vyčlenit více půdy na cíle zalesňování. Musí také poskytnout finanční prostředky zemím s nízkými příjmy na zalesňování,“ popisují autoři základ změn, které by měly fungovat nejlépe.
Peníze jsou podle nich obecně dobrým základem – vědci doporučují například programy, které odměňují vlastníky pozemků za výsadbu stromů a jiné aktivity zaměřené na obnovu přírody. „Přímé zapojení místních komunit a domorodých obyvatel podpoří širší provádění programů zalesňování. Tyto programy by měly být v souladu s místními ekonomickými prioritami a kulturními hodnotami,“ zakončují.
