První komerční zařízení pro ukládání oxidu uhličitého z průmyslové výroby začalo tento týden fungovat u norského pobřeží. Tento pokus o řešení oteplování planety má ale řadu odpůrců.
„Právě jsme bezpečně injekčně vložili a uložili první dávku CO2 do rezervoáru,“ uvedl v pondělí generální ředitel společnosti Northern Lights Tim Heijn. „Naše lodě, zařízení a vrty jsou teď v provozu.“
Tento týden začala fungovat tato první komerční služba, která nabízí ukládání oxidu uhličitého do míst, odkud by tento silný skleníkový plyn neměl unikat. Tím místem je mořské dno nedaleko norského pobřeží. První injekce zkapalnělého oxidu uhličitého do geologického rezervoáru pocházela z německé cementárny Heidelberg Materials v Breviku v jihovýchodním Norsku.
Jde o společný projekt tří ropných gigantů, těžařských společností Equinor, Shell a TotalEnergies. Jeho podstatou je zachycovat v evropských komínech oxid uhličitý, který by jinak při spalování fosilních paliv unikal do atmosféry a tam přispíval k oteplování planety. A pak ho vozit a ukládat do mořského dna, což by mělo přispět k boji s klimatickými změnami.
Konkrétně to znamená, že po zachycení je CO2 zkapalněn a lodí se přepravuje do terminálu Oygarden poblíž Bergenu na západním pobřeží Norska. Pak ho převedou do velkých nádrží a nakonec se vstřikuje 100 kilometrů dlouhým potrubím do mořského dna v hloubce přibližně 2,5 kilometrů, kde by měl zůstat navždy.
Technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS) byla zařazena mezi klimatické nástroje Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC) Organizace spojených národů a Mezinárodní energetickou agenturou (IEA), zejména pro snižování uhlíkové stopy průmyslových odvětví, jako je výroba cementu a oceli, u nichž je obtížné dosáhnout dekarbonizace.
Technologie, která není výdělečná
Ukládání oxidu uhličitého může vypadat jako jednoduché a logické řešení globálního oteplování způsobeného nadměrným množstvím oxidu uhličitého v atmosféře. Jenže není, vůči této technologii existuje celá řada výhrad.
Procedura ukládání je totiž natolik nákladná, že bez finanční podpory je pro průmyslové podniky nevýhodné ji využívat. Více se jim vyplatí nakupovat si emisní povolenky. Konsorciu se zatím podařilo získat pouze několik platících klientů: továrnu na výrobnu amoniaku v Nizozemsku, dvě továrny na výrobu biopaliv v Dánsku a tepelnou elektrárnu ve Švédsku.
I tak ale potřebuje finanční podporu norského státu. Zatím má roční kapacitu skladování CO2 ve výši 1,7 milionu tun, která by se do konce desetiletí měla zvýšit asi na trojnásobek. Pro kontext: jedno osobní auto vypustí za rok do vzduchu asi 2,5 tuny tohoto skleníkového plynu.
Další možnosti
O nějakou formu odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry se snaží celá řada firem a hnutí. Tím „nejpřirozenějším“ je výsadba stromů, které umí měnit oxid uhličitý v kmeny a větve. To ale není úplně spolehlivé, zejména kvůli lesním požárům, jejichž riziko je v teplejším klimatu vyšší: pak se může ohněm uhlík uvolnit. Existují také snahy o přímé zachycování plynu z okolního vzduchu, což je ještě kontroverznější metoda.
Řada expertů všechny tyto průmyslové metody označuje jako „greenwashing“ – tedy, že nabízejí lidem falešnou naději řešení klimatického problému. Aby totiž podobná zařízení měla nějaký smysl a reálně množství CO2 v atmosféře snížila, muselo by jich být obrovské množství a stálo by to spoustu peněz.
Profesor Mark Jacobson, který vyučuje environmentální inženýrství na Stanfordově univerzitě, řekl na začátku roku americké televizní stanici CBS News, že má pochybnosti o motivech a účinnosti obou druhů zachycování uhlíku, a bez obalu prohlásil, že „přímé zachycování z ovzduší není skutečným řešením, nemáme čas ztrácet čas touto zbytečnou technologií“.
Jacobson se domnívá, že zejména přímý odběr z ovzduší je zbytečný a že by se mělo více úsilí a více zdrojů soustředit na přechod na čisté zdroje energie. „Musíte se zamyslet nad tím, kdo tu technologii navrhuje,“ řekl Jacobson. Podle něj společnosti zabývající se fosilními palivy jen hledají alibi pro další těžbu.
