Darwinova teorie přírodního výběru vysvětluje, proč se u organismů vyvíjejí vlastnosti, které jim pomáhají přežít a rozmnožovat se. Smrt se pak může zdát jako neúspěch v této snaze. Nový výzkum ale naznačuje, že je to spíš proces, který se evolučně zformoval tak, aby organismům pomáhal.
Smrt může být evolučně altruistická, naznačuje výzkum
Smrt čeká na vše živé. A když přijde, organismy rozloží, načež jejich stavební dílky využijí jiné organismy. To je jednoduchý základ života na Zemi, který znají už děti na základní škole. Ale podle nového výzkumu britských biologů je to složitější.
Studie vedená profesorem Martinem Cannem z katedry biologických věd Durhamské univerzity ukázala, že jeden druh bakterií E. coli produkuje enzym, který po smrti rozkládá obsah jejich buněk na živiny. Mrtvé bakterie tak nabízejí záplavu živin buňkám, které byly jejich sousedy, když ještě žily.
Důsledky tohoto zjištění podle Canna mohou být dalekosáhlé: „Obvykle si myslíme, že smrt je konec. Že poté, co něco zemře, se to prostě rozpadne, shnije a stane se pasivním cílem ostatních organismů, jež chtějí jeho živiny.“ Jeho výzkum ale naznačuje, že to tak být nemusí. „Tato práce ukázala, že smrt není koncem naprogramovaných biologických procesů, které v organismu probíhají. Tyto procesy pokračují i po smrti a vyvinuly se tak díky evoluci.“ To je podle něj poměrně zásadní přehodnocení toho, jak se věda na smrt organismu dívá.
Vědce k výzkumu inspirovaly otázky ohledně smrti, na něž neměli odpovědi. Zajímalo je, proč vlastně organismy umírají tak, jak umírají – proč jejich konec vypadá tak, jak vypadá. Když se na ně pokoušeli najít odpovědi, zjistili, že narazili na potenciálně novou oblast biologie: na procesy, které se vyvinuly pro fungování po smrti.
Jako péče o příbuzné
Jenže to přineslo víc otázek než odpovědí. „Pořád jsme nedokázali vyřešit zásadní problém: nemohli jsme přijít na to, jak a proč se mohl vyvinout enzym, který funguje po smrti,“ přiznává Cann. „Obvykle si myslíme, že evoluce působí na živé organismy, ne na mrtvé.“ Domnívá se ale, že nakonec řešení našli. „Spočívá v tom, že sousední buňky, které získávají živiny z mrtvých buněk, jsou pravděpodobně klonálně příbuzné s mrtvou buňkou. V důsledku toho mrtvá buňka poskytuje živiny svým příbuzným, obdobně jako zvířata často pomáhají živit mladší členy své rodinné skupiny.“
Tento „bakteriální altruismus“ se podle autorů práce nepodobá ničemu, co v minulosti pozorovali. Spoluautor článku, profesor Stuart West z Oxfordské univerzity, to popisuje metaforou: „Jako kdyby se mrtvá surikata náhle proměnila v hromadu vařených vajec, která by mohli sníst ostatní členové její skupiny.“
Tyto výsledky naznačují, že i posmrtné biologické procesy mohou být cílené, podobně jako ty během života. Mohou být biologicky naprogramovány a podléhat evoluci.
Autoři na výzkumu začali pracovat s tím, že by chtěli přinést i praktické aplikace. Věří, že molekuly, které regulují procesy po smrti, by se daly v budoucnu využít jako nové cíle pro léčbu bakteriálních onemocnění. A protože bakteriální kultury dodávají lidstvu i spoustu potravin spojených s kvašením (od vína a piva až po mléčné výrobky), mohly by takové molekuly pomoci zvýšit jejich množení.
