Bělorusové si v neděli vybírají nové složení dolní sněmovny a místních správ. Tak by tomu tedy bylo, kdyby „volby“ nebyly okatě nastaveny způsobem, aby v nich nemohl vyhrát nikdo, kdo by jakkoli ohrozil moc „posledního diktátora Evropy“, běloruského vůdce Alexandra Lukašenka. Ten se zřejmě chce za každou cenu vyhnout jakémukoliv nepříjemnému překvapení, které by se třeba jen vzdáleně podobalo mohutným protestům proti jeho režimu z léta a podzimu 2020. Podle analytiků připomínaly přípravy na hlasování spíše dobře naplánovanou vojenskou operaci.
Hlasování jako válka. Lukašenko ze strachu z protestů utáhl před běloruskými sněmovními „volbami“ šrouby
Prakticky jisté je to, že na oficiálním výsledku voleb nezáleží. Lukašenko dal v minulém roce zrušit nebo rozpustit všechny opoziční strany, ale i několik stran, které ho podporovaly. Na počátku loňského roku v zemi ještě existovalo patnáct registrovaných politických stran. Nyní mají voliči na výběr jen čtyři možnosti, všechny z nich provládní: Komunistickou stranu Běloruska, Liberálně demokratickou stranu, Republikánskou stranu práce a spravedlnosti a stranu Bílá Rus.
Posledně jmenované uskupení existuje už od roku 2007, ale politickou stranou se stalo až loni v březnu. Bílá Rus neprosazuje žádný vlastní myšlenkový proud nebo ideologii, místo toho jenom bezvýhradně podporuje jakékoli směřování zvolené Alexandrem Lukašenkem. Lukašenko sám se ale překvapivě od Bílé Rusi poněkud distancuje. Hlava státu se například první zakládající schůze nové strany nezúčastnila, nekomentovala ji a zůstala nepovšimnuta i ze strany její tiskové kanceláře, jak píše polský think tank Centrum pro východní studia.
Opozice, která většinou funguje z exilu blízkých zemí, hlasování předem označila za „cynickou frašku“ a vyzvala k jeho bojkotu. „Tato imitace voleb nemá nic společného s demokracií,“ řekla agentuře AP opoziční vůdkyně Svjatlana Cichanouská. Bělorusové podle ní Lukašenkův režim nenávidí, ale kvůli represím nemohou svůj odpor otevřeně projevit. Předtermínové hlasování začalo již v úterý, podle AP pod přísnou kontrolou.
Dolní komora běloruského parlamentu, zvaného Národní shromáždění. Skládá se ze 110 poslanců volených na čtyři roky na základě přímých voleb tajným hlasováním. Jedná se o většinový systém, v němž o výsledku rozhoduje prostá většina v jednomandátových volebních obvodech. Volit může každý občan starší 21 let. Funkce sněmovny spočívají v projednávání návrhů zákonů a dalších záležitostí vlády, musí schvalovat jmenování předsedy vlády a může vyslovit vládě nedůvěru. Faktická moc a vliv komory jsou ale velice nízké.
Budova Sněmovny reprezentantů Běloruska
Nový ústavní orgán
„Volby“ mají ještě jeden rozměr – někdy po nich a pozdějších letošních volbách do horní komory parlamentu Bělorusko aktivuje část ústavy, která byla přijata v roce 2022 a která ukládá vytvoření takzvaného „Všeběloruského lidového shromáždění“. Do tohoto orgánu, který má zastupovat „občanskou společnost“, místní byrokracii a ústřední orgány státní správy, bude regionálními a celostátními orgány jmenováno celkem asi dvanáct set osob.
„Ve skutečnosti půjde o něco mezi sovětským plénem ústředního výboru komunistické strany a čínským Všečínským shromážděním lidových zástupců,“ vysvětluje Arťom Šrajbman z think tanku Carnegie Endowment for International Peace. „Bude mít pravomoc nad všemi složkami státní správy, včetně výkonné moci. Není žádným tajemstvím, že předsedou shromáždění bude Lukašenko, neboť ústava umožňuje, aby tuto funkci i prezidentský úřad zastával do roku 2035 pouze první běloruský prezident,“ dodal.
Smyslem nového orgánu je připravit běloruský politický systém na Lukašenkův odchod z funkce prezidenta. Podle Šrajbmana bude Všeběloruské lidové shromáždění moci zavést stanné právo, rušit výsledky prezidentských voleb, anulovat všechna vládní rozhodnutí (kromě těch, která učinily soudy) a podepisovat všechna důležitá politická jmenování.
První „volby“ od protestů
Významné je aktuální hlasování však také v tom, že se jedná o první „volby“ od prezidentských „voleb“ v srpnu 2020. Ty, ač jsou jejich výsledky západními zeměmi včetně Česka neuznávané, zajistily Lukašenkovi jeho šesté funkční období, po nich ale následovaly bezprecedentní mohutné protesty proti Lukašenkově režimu, které trvaly až do podzimu téhož roku. Tehdy se naplno projevilo, jak nepopulární mezi svými lidmi jejich vládce ve skutečnosti je.
Britský týdeník The Economist dokonce napsal, že tehdejší události byly pro dlouholetého běloruského vládce veliký trapas. Poté, co mu státní průzkum mezi voliči přiřkl 79,7 procenta hlasů, se Lukašenko prohlásil za vítěze voleb. V odpověď do ulic hlavního města Minsku i dalších měst vyšly protestovat tisíce lidí, kteří stáli za opoziční kandidátkou Cichanouskou. Ta podle oficiálních výsledků dostala jen 9,9 procenta hlasů, exit polly jí přisuzovaly původně dokonce jen 6,8 procenta hlasů. Podle nezávislých průzkumů pro ni ale ve skutečnosti hlasovalo 56 procent voličů, zatímco pro Lukašenka jen 34 procent. „Volby“ podle opozice doprovázely podvody, režim například zakázal účast nezávislých pozorovatelů.
Režim nejspíš čekal nějaké mírné ojedinělé protesty, jaké se objevovaly již od května toho roku, ale přepočítal se. Lidé ze všech vrstev společnosti, od studentů až po dělníky, vyráželi ven na demonstrace celé měsíce, a to i navzdory tvrdému potlačování protestů ze strany policie. Podle The Economist se demonstrací účastnil každý pátý dospělý obyvatel Běloruska. Země má necelých deset milionů obyvatel.
Protesty ale byly nakonec brutálně potlačeny, a to i kvůli finančnímu přispění sousedního Ruska, které se nejspíš po ukrajinském Majdanu z roku 2014 děsilo další ztráty vlivu v bývalých svazových republikách SSSR. Tamní vládce Vladimir Putin dal běloruské vládě půjčku ve výši asi 35 miliard korun na potlačení demonstrací. Na oplátku Lukašenko umožnil Kremlu využít běloruské území k invazi na Ukrajinu v únoru 2022.
Policie v Bělorusku zadržela kvůli protestům více než 35 tisíc lidí, včetně novinářů a aktivistů. Tisíce z nich byly zbity v policejních celách. Během posledních tří let za mřížemi zemřelo už pět politických vězňů, naposledy měl po operaci zahynout čtyřiašedesátiletý aktivista Ihar Lednik. O jiných vězních už dlouhé měsíce nejsou žádné zprávy. Od „voleb“ 2020 uprchlo ze země navíc přibližně půl milionu lidí. Jedním z nich je právě i Cichanouská, která odešla do Litvy.
Představitelka běloruské opozice Cichanouská na návštěvě Česka
Sám Lukašenko tvrdil, že demonstranti byli řízeni telefonicky z Česka, Polska a Velké Británie. „Zaznamenali jsme (...) telefonní hovory ze zahraničí. Telefonáty byly z Polska, Británie a Česka. Řídily naše, promiňte mi, ovce. Oni nechápou, co dělají, a už je začínají ovládat,“ prohlásil.
Utahování šroubů
Lukašenko se po zmíněných nepokojích nejspíš rozhodl neponechat před letošními „volbami“ vůbec nic náhodě. Kromě toho, že se zbavil politické opozice a snížil celkově počet volebních subjektů, také zrušil volební klauzule, zakázal hlasování ze zahraničí a novelou zákona o prezidentovi sobě a svojí rodině zajistil doživotní imunitu a ochranu a právo používat státní nemovitosti pro případ, že by o moc přece jen přišel. Také si zajistil trvalé křeslo v parlamentu.
Běloruský diktátor jinak pokračuje v likvidaci občanské společnosti. Minulý měsíc dal zadržet více než tři sta lidí. Běloruská lidskoprávní organizace Vjasna uvádí, že momentálně je z politických důvodů za mřížemi asi 1430 osob. Jedním z nich je i nositel Nobelovy ceny za mír Ales Bjaljacki, zakladatel Vjasny. Režim vězní třicet pět novinářů a úřady přísně potírají jakékoli formy odporu. Od roku 2020 přišla o licenci asi čtvrtina všech právníků v zemi, některým ji vzali jen za to, že dali lajk příspěvku na sociálních sítích.
V prosinci se také rozjela zastrašovací kampaň, kdy běloruské bezpečnostní služby pod vedením tajné policie KGB podnikaly po celé zemi domovní prohlídky u někdejších pozorovatelů prezidentských „voleb“ v roce 2020. Těmto lidem policisté kontrolovali mobilní telefony a varovali je před postihem za „napomáhání extremistické činnosti“. Také mnohé nutili, aby před kamerou vyjádřili lítost nad činy proti autoritářskému režimu.
Lukašenko kromě toho eskaluje boj s exilovou opozicí. Minsk loni v září zakázal běloruským velvyslanectvím obnovovat cestovní pasy občanům země. Lidé jsou tak vystaveni volbě mezi tím stát se v zahraničí nelegálním imigrantem, nebo se vrátit vyřídit si nové doklady do Běloruska a čelit pravděpodobnému zatčení. Organizace pro lidská práva Human Rights Watch krok označila za „drakonický“ a za odvetu vůči kritikům režimu v exilu. Cichanouská však upozornila, že opozice vydává „pas Nového Běloruska“, který může sloužit jako potvrzení o občanství a Bělorusové v zahraničí by ho mohli používat jako cestovní doklad.
Dne 23. května 2021 stíhačka běloruského vojenského letectva přiměla přistát komerční letadlo irské letecké společnosti Ryanair v Minsku. Let směřoval přes běloruský letecký prostor z řeckých Atén do litevského Vilniusu. Na palubě byl však běloruský aktivista a novinář Raman Pratasevič, kterého vzali běloruští policisté po přistání do vazby. O několik dní později běloruská státní televize odvysílala video, ve kterém se Pratasevič „z vlastní vůle“ doznal k organizování protivládních protestů a řekl, že respektuje vůdce Alexandra Lukašenka. Dne 22. května 2023 byl propuštěn na základě milosti, kterou Lukašenko podepsal 16. května.
Raman Pratasevič při rozhovoru 4. června 2021
„Úřady dávají jasně najevo, že nechtějí opoziční občany v jakékoli podobě, a dělají vše pro to, aby jim zabránily v účasti ve volbách,“ míní nezávislý běloruský analytik Valer Karbalevič. „Jde o pokračování konceptu voleb jako války, vojenské operace, ve které běloruský vůdce bojuje proti domácím a zahraničním nepřátelům. Běloruský režim pokládá jakékoli volby za hrozbu a záminku k utažení šroubů,“ dodal.
V neposlední řadě dal Lukašenko před „volbami“ posílit po celé zemi policejní hlídky.
Nynější „volby“ lze pokládat i za test před dalšími prezidentskými „volbami“, které se mají konat v příštím roce. V dubnu se také budou „volit“ zástupci do horní komory běloruského parlamentu, zvaného Rada republiky.
Obviňování Západu
Jak již bylo zmíněno, Lukašenko dává demonstrace z roku 2020 za vinu západním státům včetně České republiky, jejich – údajnému – vměšování a ovlivňování veřejnosti. Bělorusko tak na rozdíl od dřívějších let odmítlo na současné „volby“ pozvat pozorovatele z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jakkoli je členem organizace.
Šéf zahraniční politiky Evropské unie Josep Borrell jménem sedmadvacítky odsoudil „pokračující nesmyslné porušování lidských práv a bezprecedentní úroveň represí“ před „volbami“ v Bělorusku.
„Válku nepotřebujeme, ale musíme být na ni připraveni mentálně i strategicky,“ prohlásil Lukašenko tento týden během porady s náčelníky bezpečnostních složek. „Především lidé v uniformách jsou prostě povinní být připraveni odrazit jakékoliv ohrožení. Chyby se nepřipouštějí,“ dodal běloruský vůdce podle státních médií.
Tentokrát již preventivně obvinil Západ, že se snaží využít „nové spouštěče k destabilizaci společnosti“ a podnítit protesty během voleb. Existují prý i západní plány převratu, který by svrhl jeho vládu násilím. Důkazy pro tato tvrzení nepředložil.
Otázkou je, nakolik svým tvrzením sám věří. Podle Arťoma Šrajbmana se mezi členy běloruského režimu řeči o „invazi NATO“ přetavily v posledních letech z čisté propagandy na skutečné obavy. „Skutečnost samozřejmě není taková, že by se NATO vážně chystalo k invazi, ale spíše taková, že běloruský vůdce Alexandr Lukašenko věří, že se invaze chystá. Aby jí zabránil, je připraven uchýlit se k nejrůznějším zoufalým opatřením,“ vysvětlil.
Změnu u Lukašenka nejspíš způsobilo právě trauma z povolebních protestů a uvědomění si, že jeho vláda stojí na hliněných nohách. Paranoiu v něm dále „vyšponovalo“ semknutí se běloruské opozice a série úspěšných ukrajinských útoků uvnitř Ruska, podotýká Šrajbman. „Pokud Západ dovolí Kyjevu dělat takové věci Rusku, pak jistě nebude mít žádnou zdrženlivost vůči Bělorusku,“ vysvětlil Lukašenkovo uvažování.
Už v roce 2022 se tak Bělorusko začalo připravovat na – údajnou – hybridní invazi. Byly zřízeny nové jednotky pro boj s extremisty. Jeho vojáci nacvičují osvobození pohraničních měst od militantních skupin. Rozpočet na obranu na rok 2023 se zvýšil asi o 40 procent, zatímco výdaje na ostatní bezpečnostní složky vzrostly o třetinu.
Sbližování s Ruskem
Obviňováním Západu se Bělorusko zavděčuje i svému východnímu sousedovi. Lukašenko se pravděpodobně v roce 2020 ocitl v pasti: kdyby demonstrace proti své osobě nepotlačil, téměř jistě by ztratil své postavení, na druhou stranu od sebe násilnými útoky na civilisty odehnal zbytek Evropy, který na jeho režim uvalil drtivé ekonomické sankce.
Lukašenkovi tak nakonec nezbylo, než se plně přiklonit k autoritářskému Rusku, což je krok, ke kterému se dříve neměl. „Lukašenko nemá kromě Moskvy kam jít,“ vysvětlil Nigel Gould-Davies z Mezinárodního institutu pro strategická studia.
V rámci pomsty za sankce tak Bělorusko začalo od roku 2021 hnát k hraničním přechodům s Polskem, Lotyšskem a Litvou davy migrantů ze třetích zemí. Výrazně podporuje Rusko i v jeho plnohodnotné invazi na Ukrajinu, kromě poskytnutí území pro ruskou operaci také nechalo Rusko v zemi umístit taktické jaderné zbraně.
Dále obě země pracují na sjednocení svých ekonomických a vojenských strategií nebo vytvoření společného seznamu „extremistů“. Rusko pomáhá Bělorusku udržovat funkční ekonomiku pomocí levných půjček a zdrojů energie.
Zdá se ale, že se na Lukašenkův režim valí nové problémy. Ruská podpora přestává stačit a očekává se, že běloruská ekonomika v letošním roce oslabí. Udržování stabilní životní úrovně a slušné veřejné infrastruktury bylo přitom doposud metodou, jak veřejnost přesvědčit, aby současné vedení země alespoň tolerovala. V situaci, kdy je velká část populace, alespoň v soukromí, proti Lukašenkovi, což se projevuje například drtivým odporem k možnosti aktivní účasti v invazi na Ukrajinu po boku Rusů, tak musí běloruský diktátor hledat více a více pomoc u jiných autokratických států, jako jsou Čína, Írán, Severní Korea nebo Saúdská Arábie, píše The Economist.