BLOG: Konec pronájmu gripenů se blíží. Jaké letouny budou střežit české nebe?

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo při středeční tiskové konferenci po jednání s premiérem Andrejem Babišem zmínil zájem Spojených států dodávat do České republiky nadále kvalitní výzbroj, aby rostla síla české armády v rámci NATO. Narážel tím bezesporu také na chystaný výběr nových letounů pro Vzdušné síly AČR. Jaké možnosti má naše armáda k dispozici?

Odhlédneme-li od nepravděpodobné možnosti, že by Česká republika na ochranu vzdušeného prostoru vlastními nadzvukovými stroji zcela rezignovala, existuje v současné době na světovém trhu maximálně desítka bojových letounů, u kterých je možné s rozumnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by se mohly stát výzbrojí Vzdušných sil Armády České republiky. Co můžeme již nyní prohlásit zcela jistě, je, že mezi nimi nebudou figurovat ani čínské, ani ruské stroje.

Čína v posledních letech udělala v leteckém inženýrství obrovský pokrok, a to až tak, že představila hned dva letouny páté generace, Čcheng-tu J-20 a Šen-jang J-31, přičemž první jmenovaný dokonce přijala do výzbroje. S Pákistánem vyvinula bojový letoun JF-17 Thunder, o který se zajímá řada letectev třetího světa, a nadále pokračuje ve výrobě licenčních i nelicenčních kopií letounu Su-27 a jejich modernizacích.

Přestože Rusko nadále rozvíjí letouny řady Su-27 (zde nejmodernější varianta Su-35S) a Čína dokonce představila dva typy 5. generace J-20 a J-31, s účastí ruských a čínských typů v případném českém tendru se nepočítá
Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Autor: Dmitry Terekhov

Rusko naproti tomu poněkud lopotně pokračuje ve vývoji vlastního letounu páté generace Suchoj Su-57 a podporou MiG-35 se pokouší resuscitovat legendární konstrukční kancelář MiG. Zejména se však ze všech sil snaží maximalizovat zisky Sjednocené letecké korporace výrobou neustále modernizovaných variant Su-27, zejména Su-30MK, Su-35S a Su-34.

Dvoumotorové stroje bývají dražší a mívají vyšší provozní náklady

Obecně se dá předpokládat, že tradiční tlak na co možná největší snížení ceny ztíží přístup k případnému výběrovému řízení také dvoumotorovým strojům, které mají zpravidla jak vyšší pořizovací cenu, tak provozní náklady. Z typů, které se zúčastnily tendru před dvaceti lety, lze jmenovat v první řadě Eurofighter Typhoon.

V Evropě vznikly v 90. letech hned dva pokročilé letouny 4. generace. Eurofighter Typhoon v britsko-německo-italsko-španělské spolupráci (vpředu) a francouzský Dassault Rafale (v pozadí). První byl součástí úvah už při předchozím výběru před dvaceti lety
Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Autor: Mark Harkin - Typhoon Rafale

Výkonný evropský letoun, který vznikl ve spolupráci Velké Británie, Německa, Španělska a Itálie, se sice dočkal poměrně širokého uplatnění na Blízkém východě, na druhé straně si jeho výrobce uřízl ostudu v Rakousku. Vídni bylo dodáno patnáct letounů základní verze Tranche 1 za přemrštěné ceny provázené podezřeními z korupce a rakouská vláda uvažuje, že letadla po deseti letech provozu vrátí.

Zhruba stejné šance má druhý dvoumotorový letoun, který už o české nebe soutěžil, americký McDonnell Douglas F/A-18 Hornet. Zatímco v předchozím tendru se uvažovalo prakticky pouze o verzích C/D, případně starších A/B, k dispozici je dnes také výkonnější verze E/F. 

Americký palubní letoun Boeing F/A-18 Hornet byl už součástí předchozího tendru na přelomu století. Nyní je k dispozici nová, výkonnější verze E/F, kterou nedávno pod nátlakem ze strany USA nakoupilo i Německo
Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Autor: Ronnie Macdonald

Přestože jde primárně o palubní letoun, sloužící zejména v americkém námořnictvu, Boeing se jej pokoušel prodat v Polsku, Belgii, Dánsku a spekuluje se o něm ve Finsku a Švýcarsku. Několik kusů muselo neochotně nakoupit také Německo, aby mohlo zůstat v programu sdílení jaderných zbraní NATO Nuclear Sharing.

Komu se v případném českém tendru připisují minimální šance, je francouzský bojový letoun Dassault Rafale. Francie se v předchozích dekádách při vývoji letecké techniky opakovaně stala solitérem, který se v rámci evropského pilíře NATO nepřipojuje ke společným projektům, ale dává přednost vlastnímu vývoji. Nezúčastnila se ani vývoje britsko-německo-italského letounu Panavia Tornado, ani typu Eurofighter Typhoon, jehož je Rafale dokonce přímým konkurentem. 

Francouzské letouny Rafale si v poslední době připsaly velký úspěch v podobě vítězství v ostře sledovaném tendru indického letectva. Námořní verze je upravena pro start z francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: Dominique M. Lasco, U.S. Navy

Dassault se svým strojem zvítězil ve sledovaném indickém tendru MRCA a letouny Rafale se po jistých peripetiích do výzbroje indického letectva nakonec opravdu dostanou. Výběrové komise se však tradičně obávají přílišné závislosti na specifické francouzské technice, která méně než konkurenti spoléhá na zavedené zahraniční systémy.

Posledním typem dvoumotorového letounu, který musíme zmínit, je americký McDonnell Douglas F-15 Eagle, o němž, což se málo ví, se v českém tendru okrajově uvažovalo ve verzi F-15R („Refurbished“ – repasované modely A/B) už před dvaceti lety. 

O amerických letounech Boeing F-15 Eagle se okrajově uvažovalo už před dvaceti lety a jen velmi teoretické šance má i nyní. Ačkoli se počítalo s jeho vyřazením, Boeing vyrábí pro americké letectvo nové verze EX
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: SSGT AARON D. ALLMON II, CHARLESTON AFB S.C., USAF

Boeing letoun stále rozvíjí, v posledních letech inženýři Boeingu představili typ F-15EX, který plánuje nakupovat samo americké ministerstvo obrany jako suplement pořizovaných F-35. Pořízení F-15 však v českých podmínkách není příliš pravděpodobné, jeho výkony jsou na české požadavky snad až příliš velké.

Velmi důležitým letounem ve výběru naopak bude Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon. Stíhací legenda, která od konce 70. let tvoří páteř leteckých jednotek členských států NATO i desítek dalších zemí, se z původního lehkého frontového stíhače proměnila na plnohodnotný víceúčelový bojový stroj, schopný jak efektivního leteckého boje, tak útočných bombardovacích operací. Letounu bylo vyrobeno na západní poměry neuvěřitelných více než 4500 kusů a jakkoli je v řadě zemí pomalu vyměňován za letoun 5. generace F-35, stále se vyrábí a stále na něj přichází objednávky.

Letoun F-16
Zdroj: ISIFA/ Isopix / Rex Features

Z bývalých členů Varšavské smlouvy jej provozuje zejména Polsko, které po roce 2006 nakoupilo celkem 48 kusů varianty F-16C/D Block 52+ a spekuluje se o tom, že bude nakupovat další. Starší olétané varianty Block 25 provozuje také Rumunsko, které své letouny pořídilo v Portugalsku a zvažuje je doplnit novými variantami. O nákup několika strojů F-16 (původně starších, nakonec nových) se vede politický boj také v Bulharsku, které zřejmě nakonec pořídí osm kusů verze F-16V (přeznačené Block 70).

V prosinci 2018 k mírnému překvapení odborníků (očekávajících nákup letounů Gripen) podepsalo smlouvu na 14 strojů nejmodernější verze F-16C/D Block 70/72 také Slovensko, které tím řeší letité potíže se sovětskými stroji MiG-29.

Další provoz gripenů

Ať už se však bude (staro)nový stroj pro české piloty vybírat jakkoli, první variantou, která bude na ministerstvu obrany, potažmo Úřadu vlády zvažována, bude zcela určitě prosté prodloužení pronájmu typu JAS 39C/D Gripen na dalších deset či více let, ať už v jakémkoli počtu.

Gripeny v českém letectvu absolvovaly v průběhu let celý modernizační cyklus MS19 a nyní létají se softwarovou edicí MS20. Díky úpravám mohly být významně rozšířeny schopnosti radiolokátoru a systémů elektronického boje, integrována výkonnější výzbroj nebo například zaměřovací kontejnery.

Stíhačky JAS 39 Gripen
Zdroj: ISIFA/EPA
Autor: Szilard Koszticsak

Společnost Saab, výrobce gripenu, původně neuvažovala o tom, že by byla verze C dále modernizována po roce 2023, kdy má ve švédském letectvu dosáhnout operační způsobilosti hluboce modernizovaný Gripen E (viz dále). Zejména díky zájmu zahraničních zákazníků se však později rozhodla, že navrhne podstatnou část technologií z nového letounu zakomponovat ve dvou etapách také do letounů starších.

Modernizační program zatím nemá přesné obrysy, v první etapě by však mělo jít zejména o rozšíření typů nesené protizemní i protiletadlové výzbroje, integraci moderních přilbových zaměřovačů a pokročilých systémů pro vedení elektronického boje a modernizaci radaru. Přesto například švédské letectvo uvažuje o tom, že svoje gripeny verzí C/D začne na konci příští dekády vyřazovat.

To by pro Českou republiku znamenalo, že na konci 20. let budou na trhu k dispozici další použité letouny JAS 39C/D Gripen (Švédsko provozuje 95 letounů, dalších 30 je dlouhodobě uloženo), a to zcela jistě za mimořádně výhodných finančních podmínek.

Cena letounu v polovině jeho životnosti se může podle různých odhadů pohybovat kolem 65 procent původní částky, tedy v dnešních cenách kolem 850 milionů korun. Odkup pronajatých letounů Gripen C/D a jejich doplnění na počet 24 by tak zřejmě osciloval kolem částky 20 miliard, což je cena velmi přijatelná a pro Armádu České republiky půjde zcela jistě o variantu zdaleka nejvíce zvažovanou.

Od verze Gripen C je již jen krůček ke zbrusu nové konstrukci společnosti Saab, JAS 39 Gripen E. Ačkoli mezi oběma letouny není na první pohled zásadní rozdíl a laik je patrně nerozezná, Gripen E je zkonstruován na zcela nových základech, aby mohl být na světovém trhu nabízen náročnějším zákazníkům. Přestože se o tomto letounu dlouho uvažovalo jako o alternativě, vedení společnosti Saab se nedávno nechalo slyšet, že do případného českého tendru variantu Gripen E poslat nehodlá a soustředí se na podporu současných verzí C a D.

Neviditelné superstíhačky na českém nebi?

Už během prvního výběru nového nadzvukového letounu před patnácti lety se zformovala část politické scény a vojáků, která prosazovala nákup americké techniky. Tyto názory jsou v armádě samozřejmě zastoupeny i dnes a budou bezesporu prosazovat pořízení pokročilého amerického letounu F-35A, obtížně detekovatelného radarem. A to tím spíš, že americké letouny pořizuje Slovensko a konkrétně F-35 také Polsko.

Letouny F-35 Lightning II nahradí v americkém letectvu a řadě letectev států NATO legendární typ F-16 Fighting Falcon
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: U.S. Air Force, Staff Sgt. Joely Santiago

Supermoderní letoun, na jehož vývoji se kromě Američanů podílely také Velká Británie, Itálie, Austrálie, Kanada, Dánsko, Norsko, Nizozemsko a Turecko, vzlétl poprvé v prosinci 2006 a dodnes bylo všech tří jeho verzí vyrobeno přes 400 kusů. Technicky je přitom F-35 Lightning II na samé špici současného leteckého inženýrství a jde o vůbec první bojové letadlo 5. generace nabízené na světovém trhu (předchozí typ F-22 USA nikdy neuvolnily k vývozu ani mezi nejbližší americké spojence).

Nový stroj vznikal s maximálním důrazem na obtížnou zjistitelnost ve všech spektrech, přičemž významnou část výzbroje je možné nést ve dvou vnitřních šachtách. Data z radaru a soustavy elektrooptických čidel po obvodu letounu jsou fúzována do pokročilého přilbového zaměřovače, díky němuž bylo v americkém letectvu poprvé po mnoha desítkách let upuštěno od instalace standardního průhledového displeje (HUD), používaného už od 30. let.

Kokpitu pak místo analogových „budíků“ vévodí širokoúhlý displej, doplněný o systém rozpoznávání řeči. To vše má pilotovi usnadnit pilotáž, aby měl více prostoru pro rozhodování o samotné bojové činnosti.

Srdcem letounu a jednou z jeho největších předností je pohonná jednotka Pratt & Whitney F135, s maximálním tahem 190kN nejvýkonnější motor, který byl kdy nainstalován do stíhacího letounu. Pro srovnání, F135 má větší výkon, než dává dohromady dvojice motorů Eurojet EJ200 na letounu Eurofighter Typhoon. Díky takto výkonné pohonné jednotce je tak F-35 schopna unést o polovinu více výzbroje a téměř třikrát více paliva než JAS 39 Gripen.

Z výkonné pohonné jednotky, díky které letoun unese velké množství výzbroje, však také vyplývá nejzásadnější negativum typu F-35. Dokonce i cenu letounu, která v první výrobní sérii začínala na stěží uvěřitelných 221 milionech dolarů (což je tolik, kolik stojí F-22 Raptor), se podařilo v poslední výrobní sérii stlačit pod 80 milionů dolarů (1,8 miliardy korun). Velkým problémem jsou však velmi vysoké náklady na provoz.

Zatímco průměrná letová hodina švédských letounů JAS 39 stojí podle různých metodik kolem 6 tisíc dolarů, letová hodina F-35A se má v roce 2025 snížit ze současných 35 tisíc na zhruba 25 tisíc dolarů. Pro srovnání, náklady přepočtené na jednu hodinu ve vzduchu činí u letounu Eurofighter Typhoon asi 18 tisíc dolarů, u Dassault Rafale 16 500 dolarů a u F-16C zhruba 8 tisíc dolarů. Dokonce ani dvoumotorový F-15E s hodnotou zhruba 21 tisíc dolarů nedosahuje hodnoty nákladů na provoz supermoderních F-35. 

S čím se bude létat?

Česká republika provozuje 39 bojových letounů, jediným nadzvukovým typem je však čtrnáct švédských strojů JAS 39 Gripen verzí C a D. To, s čím budou naši piloti létat po roce 2027, kdy končí jejich pronájem, do značné míry ovlivní politické zájmy a ekonomické možnosti země.

Nejpravděpodobnější je odkup v současnosti provozovaných strojů a dokoupení dalších deseti tak, aby v souladu s předchozími předpoklady mohlo taktické letectvo plně vyzbrojit dvě kompletní letky. 

Letouny JAS-39 Gripen a L-159 z letecké základny Čáslav-Chotusice, dva hlavní bojové typy Vzdušných sil AČR. Podzvukové bitevníky L-159 hodlá armáda provozovat nadále, i pokud by letouny Gripen nahradila jiným typem
Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Autor: Milan Nykodým

Velký otazník visí nad ambicemi naší armády ve vztahu k americkým „neviditelným“ letounům F-35. Politické důvody a tlak ze strany spojenců můžou Českou republiku přivést do stále se zvětšujícího okruhu zemí, které F-35 provozují. Ze zemí bývalé Varšavské smlouvy o něm uvažuje Rumunsko, prakticky jistý už je nákup ze strany Polska. Je zde však problém vysoké ceny, na české ambice možná až příliš velké výkony a zejména neúměrně vysoké provozní náklady.

Přestože nyní vznikají dva projekty pokročilých letounů 5./6. generace také v západní Evropě (jde o německo-francouzsko-španělský projekt NGF a britsko-švédský typ Tempest), zdá se nyní spíše nepravděpodobné, že by se k jejich vývoji připojila Česká republika. Už proto, že mají být oba k dispozici ve formě prototypu nejdříve za deset až patnáct let a armáda by tak musela pořídit překlenovací typ.

Koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2030 napovídá, že vláda počítá se dvěma možnými cestami –⁠ jak modernizací stávajících strojů, tak pořízením nových. Jestli se na českém nebi objeví americké „neviditelné“ superstíhačky F-35, však zůstane ještě nějakou dobu otázkou.