Před 80 lety proběhl nálet na Prahu, jehož se zúčastnilo 62 amerických bombardérů B-17. Poškozeno bylo 2500 domů, zahynulo 701 lidí a dalších 1184 utrpělo zranění. Praha přitom vůbec neměla být cílem tohoto útoku.
Ze základen 8. letecké armády USAAF odstartovalo 14. února téměř čtrnáct set bombardovacích a skoro tisíc stíhacích letadel. Mířila na cíle v Německu: kromě seřaďovacího nádraží v Drážďanech, Magdeburku a Saské Kamenici to byl ještě silniční most ve Wesselu. Právě k Drážďanům vyrazilo nejvíc amerických bombardérů – celkem 461. Jejich stíhací eskortu zajišťovalo 316 strojů typu P-51 Mustang.
Stroje startovaly z Británie a po seřazení formace nabraly kurz nad kontinent. Nad Evropou bylo zataženo a už nad Nizozemskem se bombardovací svaz, který tvořily stroje z 398. a 91. bombardovací skupiny 1. křídla, odchýlil od správného kurzu. Tehdy využívaná srovnávací navigace byla prakticky nemožná a kromě toho vál silný severozápadní vítr.
Aby nemohl být svaz předčasně vypátrán, po celou dobu udržovaly posádky naprostý rádiový klid. Když svaz přeletěl nad německým Porúřím, hlavnímu navigátorovi svazu Haroldu L. Brownovi navíc vysadil palubní radar.
Ve chvíli, kdy letouny přelétaly západně od Erfurtu, byly už více než 120 kilometrů mimo stanovenou trasu. Navigátor se tedy musel orientovat už jen podle hodinek a mapy.
Pokud taková situace nastala, navigátoři se snažili najít nějaké výrazné body v krajině – města, řeky a jejich soutoky, frekventované silnice nebo železnice.
Původní místo, odkud měl svaz nasadit přímý kurz k cíli, bylo město Zwickau. Kvůli navigační chybě se však v té době už letouny nacházely někde u Plzně – a tak, když se začala viditelnost zlepšovat, podobně orientované železniční tratě dovedly svaz až k Praze.
Někteří letci to věděli
Neznamená to ale, že by žádná z posádek netušila, kde se svaz ve skutečnosti nachází. V roce 2007 takhle vzpomínal na 14. únor 1945 navigátor z 398. bombardovací skupiny Nunzio Addabbo: „Náš cíl byly Drážďany. A když jsme se přibližovali k cíli, každý si myslel, že to jsou Drážďany. Já věděl, že letíme blbě, a řekl jsem to našemu pilotovi Samovi. ,Hele, my neletíme na Drážďany, máme špatnej kurz, podle mě letíme na Prahu.“ A zatím jsme se dostávali blíž a blíž k cíli.“
„No, ale protože byl vyhlášený rádiový klid, tak se tahle informace nikdy nedostala k vedoucímu stroji celé formace. A tak místo abychom bombardovali Drážďany, tak jsme bombardovali Prahu. Byla to chyba. Všechno jsem to měl napsané v deníku, a tak když jsme přistáli, šel jsem podat hlášení, že byl bombardován špatný cíl a že to byla Praha. To, že jsme bombardovali špatný cíl, vyšlo na povrch až druhý den, a i tak to vědělo jen pár lidí. Prostě to zametli pod koberec,“ řekl Nunzio Addabbo.
Podobně na průběh letu vzpomínal i pilot 603. letky poručík Howard Pinner: „Bylo nám řečeno, že velitel skupiny podplukovník Lewis P. Ensign je nespokojen s tím, co předvádí hlavní navigátor, a že odteď naviguje on. Proto jsme bombardovali špatný cíl. Údajně proběhly i pokusy to nechtěné bombardování ututlat. Poručík Bill Costanzo měl někde říkat, že jsme házeli jen letáky. Byly to 500 liber těžký letáky, alespoň co si já pamatuju.“
Jak probíhal nálet
Nálet trval jen devět minut – od 12:25 do 12:34. Na Prahu se během té doby z pumovnic bombardérů vysypalo celkem 152 tun bomb. Cílem, na který se posádky letadel snažily útočit především, bylo Smíchovské nádraží – pumy ale zničily řadu dalších míst.
„Přestože Praha legitimním cílem byla vzhledem ke značné průmyslové výrobě, tak nálet nemohl být a ani nebyl plánovaný. Když se podíváte na přímou osu toho, kde dopadaly pumy, tak je to někde od Farkáně k nádraží Žižkov, jde o přímou trasu letu. Po cestě toho letu nebyly žádné průmyslové cíle,“ říká kurátor sbírky letectví Národního technického muzea Michal Plavec.
První bomby dopadly na rozhraní Smíchova, Radlic a Jinonic. Nejvíce pum však zasáhlo pás na pravém břehu Vltavy od Palackého mostu přes Karlovo náměstí směrem na Vinohrady. Poškozeny ale byly také části Vršovic, Nuslí a Podolí.
Největší škody napáchal nálet na Vinohradech, kde bylo zničeno 21 domů a 100 těžce nebo velmi těžce poškozeno, dalších více než tisíc bylo poškozeno lehce. Bomby, které dopadly na Nové Město, úplně zničily 21 domů, 33 poškodily velmi těžce a 61 těžce. Téměř 500 domů na Novém Městě bylo poškozeno lehce.
Těžce poškozen byl i Emauzský klášter, Faustův dům nebo Vinohradská synagoga. Škodám neušly ani tři nemocniční objekty a dopravní podnik musel odepsat 40 tramvajových vozů.
Podle badatele a spoluautora knihy Praha v plamenech Filipa Vojtáška byly po náletech bez domovů tisíce lidí, protože exploze způsobily tlakové vlny, které vytloukaly okna. „Byl obrovský problém sehnat v Praze sklenáře, samotné sklo i lepenku,“ dodal.
První soupisy, které úřady čtyři dny po náletu zkompletovaly, uváděly, že zahynulo 413 lidí, 1455 utrpělo zranění a 88 se pohřešovalo. O pět dní později zhotovená německá zpráva už uváděla horší čísla: 605 mrtvých a 1437 zraněných. O život přišla například mladší dcera Josefa Lady. Mezi mrtvými bylo i 42 říšských Němců, z nichž 27 sloužilo ve Wehrmachtu a jeden ve Waffen SS.
Praha bombám unikala
Praha se stala cílem bombardování do té doby jen jednou, a to ještě osamělým letounem, který shodil bomby na holešovickou elektrárnu 15. listopadu 1944. Navíc s blížícím se koncem války panovalo mezi velkou částí obyvatel přesvědčení, že k náletu na Prahu už vůbec nedojde. Pražany v tom utvrzoval fakt, že i když už bylo vyhlášeno několik desítek leteckých poplachů, k žádnému náletu (kromě zmíněné výjimky) nakonec nedošlo.
„Německá bezpečnostní služba si po náletu nechala vypracovat důkladné průzkumy o tom, co si lidé myslí. Z nich vyplývá, že obyvatelé byli přesvědčení, že se jich jako spojenců nálety netýkají. Druhá věc, na kterou upozornil v roce 1944 Karl Hermann Frank, byla skutečnost, že v době náletu bylo v Praze tolik protileteckých krytů, že by dokázaly pojmout jen 13,8 procenta obyvatel,“ dodává Plavec.
Obyvatelé tak hrozící nebezpečí podceňovali a část z nich protiletecké kryty vůbec nevyhledala. Ztráty na životech tak byly navzdory tomu, že shozená tonáž byla relativně malá, neúměrně vysoké.
Kromě toho samotný poplach byl vyhlášen pouhých pět minut před dopadem prvních pum. Jako nedostatečná se ukázala i pevnost protileteckých krytů. Právě na Karlově náměstí dostal jeden z takových krytů zásah: Tísnilo se tam přes 200 lidí a následky dopadů pum byly pro všechny fatální.
Tečku za sčítáním mrtvých učinil teprve rok 1971 – tehdy byly objevené pozůstatky 23 lidí v druhém suterénu domu číslo 1254 na Vinohradské třídě.
Při bombardování 14. února škody neutrpěla jen Praha; menší skupiny letounů, které směřovaly na Drážďany, toho dne bombardovaly ještě Plzeň, Duchcov nebo Záluží u Mostu a bomby ten den dopadly ještě na Karlovy Vary, Cheb a Tachov.
