Íránská blokáda Hormuzského průlivu má těžké dopady napříč celým světem. V africkém Súdánu, kde uprostřed občanské války čelí devatenáct milionů lidí dennodenní nejistotě, že nebudou mít co jíst, se očekává čtyřicetiprocentní propad úrody. O největší humanitární katastrofě světa pro ČT24 promluvil prezident neziskové organizace Lékaři bez hranic Javid Abdelmoneim. Rozhovor vedl Jakub Szántó.
Jak ovlivnil konflikt v Súdánu situaci v zemi?
Válka narušila infrastrukturu – promiňte – zničila infrastrukturu, vyhnala celé komunity. Zdravotnický systém, tedy ten veřejný nefunguje. Vyskytují se nemoci a epidemie, kterým lze běžně předcházet očkováním, jako je dengue, cholera, malárie. V několika státech Súdánu panuje akutní podvýživa hraničící s hladomorem.
Dochází ke krizi v oblasti úmrtnosti matek a novorozenců. Tradiční ukazatele zdravotního systému, jako je průměrná délka života nebo úmrtnost žen při porodu na deset tisíc obyvatel, se zhoršují. Je to obrovská humanitární krize. Jejím základem je nedostatek politického zájmu světa.
Zásadní otřes znamenalo pro globální humanitární systém osekání finančních příspěvků americkou vládou. Donald Trump nařídil jejich zastropování na úrovni dvou miliard dolarů. V předchozích letech se přitom štědré americké financování vyšplhalo na sedmnáct miliard dolarů. Razantní škrty hlásí také další západní i východní dárci, včetně Česka.
Globální humanitární financování pro Súdán je nedostatečné. Jako nezávislá organizace nejsou Lékaři bez hranic součástí tohoto systému. Ale tam, kde je mezinárodní reakce na krizi nedostatečně financovaná, je v důsledku méně těch, kteří jsou vzhledem k potřebám nutní.
To vše se navíc děje v kontextu, kdy se válka za pomoc dronů stala jedním z hlavních rysů aktuálního konfliktu. Vždy to bylo součástí válek, ale letos to vypadá, jako by se nasazení dronů zrychlilo. Už v podstatě neexistuje nic jako frontová linie a drony mohou zasáhnout kdekoliv.
Ničí civilní prostory, tržiště i nemocnice. A je tu čím dál víc útoků na zdravotnictví, útoků na civilisty a ztráty ochrany toho, co by mělo být za normálních okolností ve válce nedotknutelné. Súdán je dnes fakticky rozdělený na dvě zóny. Jednu ovládají súdánské ozbrojené síly, druhou vzbouřenci z takzvaných Jednotek rychlé podpory.
Dalším rizikem v Súdánu, Gaze a jiných válečných regionech jsou množící se útoky na humanitární pracovníky. Loni jich násilně zemřelo 326. Stovky dalších byly zraněny, často s doživotními následky.
Je to problém. A zdá se, že se to děje stále častěji a především – beztrestně. Počátkem května uplynulo deset let od rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 2286. Vznikla poté, co nemocnici Lékařů bez hranic bombardovaly v Afghánistánu Spojené státy. Zahynulo více než čtyřicet pacientů a zaměstnanců. Řada lidí byla ve svých postelích upálená zaživa.
A tato rezoluce se týká ochrany zdravotnických pracovníků a lékařských misí. Požaduje vyvozování odpovědnost za útoky. To se ale nadále neděje, jde o selhání politické vůle. Pak se děje to, co v Jižním Súdánu. Letos jsme tam zažili bombardování naší nemocnice bojovými vrtulníky a rabování. Museli jsme ji uzavřít, takže půl milionu lidí již nemá přístup ke zdravotní péči ve státě Jonglei.
To vše jako důsledek útoků na naše nemocnice. Nebo v Libanonu, kde bylo více než padesát center primární zdravotní péče zasaženo Izraelem během poslední vlny násilí. Nebo v Súdánu, kde jak súdánské ozbrojené síly, tak Jednotky rychlé podpory útočí na nemocnice a zabíjejí lidi, pacienty i zdravotnické pracovníky. To je tedy jedna strana problému.
Druhou je z mého pohledu to, že humanitární prostor, jeho globální zdravotní architektura, přišla o financování. A to uvrhlo celý systém do krize. Má to dopad na zranitelné populace a komunity. Dochází tam k uzavírání prostoru, protože se zdá, že dochází k posunu hodnot pryč od někdejšího multilateralismu, pryč od globální solidarity.
To se pak promítá do finančních škrtů. Je to dlouhodobý trend, ale v posledních osmnácti měsících se dramaticky zrychlil. Zpočátku pod vedením USA, ale řekněme si na rovinu, že i v mnoha zemích EU.
Na přelomu roku vypukl ostrý spor mezi Lékaři bez hranic a izraelskými úřady. Ty na základě ukořistěných dokumentů Hamásu obvinily humanitární organizace a agentury OSN z infiltrace gazskými teroristy. S ohledem na ochranu svých palestinských spolupracovníků vedení Lékařů bez hranic odmítlo poskytnout jejich osobní údaje Izraeli.
Za prvé, my jsme se z Gazy úplně nestáhli. Jsme plně registrováni pro práci v Palestině u Palestinské samosprávy a na základě toho pokračujeme v práci. Izrael je nyní okupační mocností. Okupuje Palestinu a mezinárodní soudy velmi jasně stanovují, jaké jsou povinnosti okupačních mocností, mezi které patří umožnění humanitární pomoci.
Jenže od letošního 1. ledna Izrael blokuje veškeré naše dodávky do Gazy, stejně tak jako vstup všech našich mezinárodních pracovníků. Je to už téměř šest měsíců, co blokuje humanitární pomoc, namísto, aby ji usnadňoval, k čemuž je povinen. Stále ale máme šestnáct set palestinských zaměstnanců pracujících na Západním břehu a v Gaze.
Stále máme naše zdravotnická střediska, nemocnice, které podporujeme i provozujeme, zásobování vodou a tak dále. Je to ale velmi obtížné, když nemáme přísun zásob. Dojde to do bodu, kdy budeme nucení přehodnotit, jak můžeme pokračovat.
Zůstáváme otevření dialogu s jakýmkoliv úřadem, který místnímu obyvatelstvu zajistí bezpečnost a přístup ke zdravotní péči. To je přesně to, co poté my dokážeme zajistit. Takže pokud by se Izraelci otočili a řekli: „Pojďme si o tom promluvit“, byli bychom rádi. Žádali jsme o to hodněkrát.
Nejnovější mezinárodní krizí, které humanitární svět čelí, je propuknutí nové epidemie krvácivé horečky známé jako ebola. Smrtící nákaza, proti které stále neexistuje vakcína, navíc propukla v násilím zmítaném regionu na hranici mezi Kongem a Ugandou.
Ano, jsme schopni reagovat. Uděláme, co bude v našich silách. Existují však některá opravdu důležitá poučení a věci, kterých si svět musí být vědom. Uzavírání hranic, uvalování lockdownů v kontextu strachu z nemoci, která vás může bez léčby i zabít, není správný způsob, jak to dělat.
To byla velká lekce z velkého ohniska v roce 2014 v západní Africe. Takže si myslím, že to bude důležité. V posledních několika dnech jsme již byli svědky útoku na léčebné centrum pro ebolu.
Musíme si tedy uvědomit, jak dosáhnout zastavení přenosu v komunitě, aniž bychom lidem ublížili, což je pravděpodobně něco, co se stalo, nebo alespoň co komunitou v roce 2014 jako takové vnímáno bylo. Myslím si tedy, že to bude dlouhá epidemie. Tohle není nic, co by skončilo třeba za šest měsíců. Uvidíme.
