Po vítězství Alternativy pro Německo (AfD) v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku zaznívají od zástupců německé kulturní sféry obavy, jaké důsledky bude mít volební výsledek pro kulturu. Tím spíš, že AfD má silnou podporu i celostátně. Strana považovaná německou tajnou službou za prokazatelně pravicově extremistickou se netají tím, že upřednostňuje „vlasteneckou kulturní politiku“.
V nedávných zemských volbách v Sasku-Anhaltsku získala AfD téměř 44 procent hlasů, byť nedosáhla na většinu mandátů. Kultura patří v Německu k oblastem, v nichž mají zemské vlády poměrně široké pravomoci. A předpokládá se, že AfD si bude chtít prosadit své představy.
Přičemž kroky, které případně zavede ohledně směřování kultury v Sasku-Anhaltsku, by mohly ledacos napovědět pro budoucnost celého Německa. AfD je totiž v současnosti největší opoziční stranou ve Spolkovém sněmu a podle průzkumů má velkou šanci promluvit po příštích volbách do celoněmecké vlády. Ostatně AfP ve volebním programu prohlašuje: „Uděláme ze Saska-Anhaltska vzorový příklad kulturní politiky, který bude mít inspirativní vliv na ostatní spolkové země a tím nastartuje nezbytnou změnu v celém Německu.“
Naši identitu utváří německý jazyk, hodnoty, historie a kultura, píše AfD na svém webu. Své vidění shrnuje v titulku: Německá vedoucí kultura místo „multikulturalismu“. Příčiny „současné mizérie“ (rozuměj: selhání tradičních stran) jsou podle AfD „kulturní povahy“ a „poruchu identity“ hodlá „vyléčit“ vlasteneckou kulturní politikou, která by Němcům vrátila sebevědomí. Na rozdíl od jiných politiků se odmítá vyhýbat „pozitivnímu odkazu na naši bohatou historii před rokem 1933“, tedy rokem, kdy se k moci dostal Adolf Hitler a jeho stoupenci.
AfD zdůrazňuje jako nástroj k pěstování kulturní identity především divadlo. Kritizuje scény v Sasku-Anhaltsku, že neuvádí „téměř žádná německá díla“. Jmenovitě zmiňuje klasiky v čele s Johannem Wolfgangem Goethehem, Friedrichem Schillerem a Heinrichem von Kleistem, ze současnějších dramatiků jmenuje Botha Strausse. Toho ale kritici považují za představitele takzvané nové pravice, připomíná Bayerischer Rundfunk.
Zahraniční umění ovšem AfD zcela nezavrhuje, dá-li se soudit z poznámky, že Sasko-Anhaltsko, respektive Německo, má zájem na dobrých ekonomických a kulturních vztazích s Ruskem a že ruština „otevírá přístup ke kulturním dílům nejvyšší úrovně“, jak AfD píše v sekci svého programu věnované vzdělávání.
Cenzura skrze financování
Po volebním úspěchu AfD se několik kulturních organizací a nadací ze Saska-Anhaltska vyslovilo proti nacionalisticky orientované kulturní politice této strany, uvádí veřejnoprávní rozhlasová stanice MDR Kultur. Kritici plánují proti představám AfD jednat společně. Vítěz voleb „neakceptuje svobodu umění“, říkají někteří, a očekávají, že kultura se dostane „pod ještě silnější tlak“.
Festival ve městě Köthen zaměřený na Bachovu hudbu dokonce prohlásil, že „nepřijme žádné peníze od pravicově nacionalistické zemské vlády“. Obává se opětovného zneužití odkazu barokního velikána. Toho si například třetí říše cenila za jeho „rasově čistý“ rodokmen a sahající až do jedenáctého století a „německou“ kázeň jeho skladeb. Na Bachovu hudbu se psaly pochody ve zpěvníku Hitlerjugend. Naopak vedení Händelova festivalu, který se koná v rodišti dalšího slavného barokního komponisty v Halle, věří v dialog, pokud jde o vyjednávání o dalším financování.
Muzeum umění v zemském hlavním městě Magdeburg vnímá vlastenecké směřování kultury prosazované AfD jako ohrožení výstavního programu, v němž se objevují často zahraniční umělci zabývající se politikou. Podobně šéf magdeburského divadla očekává „velké problémy“ pro kulturu ve spolkové zemi, pokud AfD realizuje po volbách své plány. Ještě před oznámením výsledků připustil možnost, že strana by mohla divadelní repertoár „cenzurovat“ prostřednictvím financí.
IFSH (Institut pro výzkum míru a bezpečnostní politiku) při Hamburské univerzitě zmiňuje v této souvislosti autocenzuru, kdy se instituce začnou vyhýbat možným kontroverzním tématům preventivně.
Vzhledem k tomu, že kulturní politiku mají pod kontrolou primárně spolkové země, AfD by – pokud by získala dostatečný povolební vliv – mohla omezit financování institucí spojených s kulturou, jež straně není po chuti. IFSH za zranitelnější považuje především menší instituce, jako divadla, knihovny a muzea na venkově.
AfD už velmi konkrétně avizovala, že nemíní dál ani eurem podporovat Německé centrum pro ztracené kulturní dědictví (Deutsches Zentrum Kulturgutverluste) v Magdeburgu. To v německých sbírkách hledá kulturní statky, odcizené během koloniálního období, za nacistické éry a také v časech existence sovětské okupační zóny a Německé demokratické republiky. Do takzvaného východního Německa spadalo i Sasko-Anhaltsko. Podle AfD taková činnost „slouží pouze k umělému udržování pocitu viny, který bychom měli konečně odložit“. Vedení centra namítá, že AfD se pokouší „zkreslit obraz německé kultury a německých dějin“.
„Národně vykořeněný“ Bauhaus
Jak by se vliv AfD v kultuře mohl projevit, naznačil už před volbami spor o Bauhaus, tedy světoznámou uměleckou školu, která i během krátkého působení před sto lety stihla ovlivnit moderní architekturu, design i užité umění. AfD nicméně označuje Bauhaus za slepou uličku modernity, která neodpovídá požadavkům strany na více vlastenecké německé kultury. A mezinárodní rozšíření tohoto stylu vedlo k architektuře „na jedno brdo“.
Pro AfD představuje Bauhaus kosmopolitismus a tvůrčí směr, který vědomě přesahuje národní tradice, shrnuje ISFH.
Bauhaus těsně po konci první světové války založil architekt Walter Gropius ve Výmaru, v polovině dvacátých let se ale škola musela kvůli tlaku krajní pravice přestěhovat do Desavy, ležící v Sasku-Anhaltsku.
Umělci spojení s Bauhausem opouštěli secesní zdobnost a vyzdvihovali jednoduchost, geometrii a funkci. Desava tuto svou uměleckou kapitolu propaguje, ať už jde o hlavní sídlo školy navržené Gropiusem nebo domy, v nichž žili výtvarníci jako Vasilij Kandinskij či Paul Klee. Za což AfD kritizovala dosavadní politické vedení Saska-Anhaltska. Součástí identity této spolkové země se prý pokoušelo učinit architektonickou školu, „která se vždy snažila vyhnout jakémukoli náznaku národního zakořenění“.
Jako národní socialisté?
Bauhaus musel Desavu opustit v roce 1932 poté, co se premiérem Anhaltska stal nacista Alfred Freyberg. Bylo to vůbec poprvé, co v čele některé z regionálních vlád tehdejší Výmarské republiky usedl člen NSDAP. Škola ještě chvíli sídlila v Berlíně, než ji v roce 1933 zavřeli nacisté.
Po nynější kritice Bauhausu ze strany AfD se na obranu této školy postavila řada institucí a osobností německé kultury, vědy, architektury a designu. Manifest inicioval státní ministr kultury Wolfram Weimer, a aniž by AfD přímo zmiňoval, uvedl, že kritici odkazu umělecké školy „navazují přímo na pronásledování Bauhausu národními socialisty“.
A podle ředitelky Nadace Bauhausu v Desavě Barbary Steinerové AfD používá při kritice Bauhausu „kupodivu podobný slovník“ jako krajní pravice včetně nacistů před sto lety. Podotkla také, že strana chce podporovat „myšlenku německé národní, národovecké kultury“, nicméně její „obraz dějin ale končí krátce před začátkem dvacátého století“.
Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV), který má funkci vnitřní tajné služby, loni v květnu označil Alternativu pro Německo za prokazatelně pravicově extremistickou. AfD se ohradila prostřednictvím soudu, ten ještě nevynesl definitivní verdikt.
Alternativa pro Německo podle zpravodajky ČT v Berlíně Heleny Truchlé paralelu s obdobím nacismu odmítá. „AfD to tak neprezentuje, ale vždycky k tomu znovu dojde,“ dodala s odkazem na místopředsedu sasko-anhaltské AfD Hanse-Thomase Tillscheidera. Ten proti Bauhausu a jeho „glorifikaci“ brojil už loni, kdy škola slavila sté výročí. „Zasazoval se o to, aby slogan spolkové země Sasko-Anhaltsko byl právě s odkazem na Bauhaus změněn z ‚myslet moderně‘ na ‚myslet německy‘, což je tvrzení, které v jednom ze svých projevů použil v roce 1938 Adolf Hilter,“ připomněla Truchlá.
Tillschner ovšem také shrnul program AfD ohledně školních hodin dějepisu lakonickým: Více Bismarcka, méně Hitlera. Školy by se podle něho měly soustředit méně na stinné stránky německých dějin, zato vyzdvihovat slavná období.
AfD se tak už dříve nechala slyšet, že hodlá klást větší důraz na vlastenectví a připomínat německé osobnosti spojené se Saskem-Anhaltskem: prvního císaře Svaté říše římské Otu I. Velikého, reformátora Martina Luthera či kancléře Ottu von Bismarcka, který v devatenáctém století sjednotil Německo. Vzniknout by za tím účelem měly i „nové patriotické turistické koncepty“, které by podpořily „nové národní sebevědomí“.
