Nejvyšší soud v Namibii na listopad odročil kauzu, v níž potomci obětí koloniálního útlaku požadují po Německu reparace. Některé kmeny se na začátku 20. století v tehdejší Jihozápadní Africe postavily na odpor cizím osadníkům a armádě. Ta odpověděla popravami a masovými internacemi. Desítky tisíc lidí přišly o život. Nejvyšší soud by svým výrokem mohl povolat německý stát k formální zodpovědnosti za způsobené škody.
Sám Berlín před čtyřmi lety uznal, že zvěrstva, která Němci páchali zejména mezi lety 1904 až 1908, byla genocidou. Za oběť jí padli hlavně příslušníci kmenů Herero a Nama, kteří se před 120 lety postavili na odpor proti německé koloniální moci.
Kauza je v Namibii mezi potomky pronásledovaných stále velmi živá. „Tohle není nějaký žabomyší spor. Je to kauza našich potomků, kauza našich dětí. Je to naše kauza,“ popsala příslušnice kmene Herero Vepeuka E. Kaurariová.
„Jedná se o první genocidu minulého století. Ve skutečnosti to byla předehra k holocaustu. Ale nikde to není zaznamenáno,“ podotkl starší kmene Herero Hoze Rikukao.
Bestiální vraždění Židů za druhé světové války nacisty se s genocidou členů kmenů Herero a Nama nedá co do rozsahu srovnávat, přesto měl postup německých úřadů celých pětatřicet let před začátkem vyhlazování v koncentračních táborech velmi znepokojivě shodné rysy. Ty v roce 2018 připomnělo i pietní navracení ostatků zabitých Namibijců z Německa zpět do vlasti. Do Berlína je kolonisté kdysi odesílali coby takzvaný studijní materiál k potvrzení nevědeckých teorií o nadřazené rase.
Berlín represe vůči lidu dnešní Namibie uznal za genocidu v roce 2021. Současně jako odškodnění nabídl více než miliardu eur na rozvojové projekty. Kmeny Herero a Nama však chtějí víc – adresné reparace pro pozůstalé a také návrat ztracené půdy. Tématu se obě země intenzivně věnují, zatím však bez výsledku.
Hrůzy kolonialismu v Africe
Namibie přitom není zdaleka jedinou africkou zemí, která se dovolává odškodnění za kolonialisty páchaná zvěrstva. Na začátku první světové války existovaly na kontinentu jen dva větší nezávislé státy – Libérie a Etiopie. Zbytek Afriky si mezi sebou rozdělily evropské mocnosti na celé dekády.
Přírodní a nerostné bohatství Afriky Evropany dlouho nezajímalo, a to hlavně kvůli extrémně těžké dostupnosti. Ještě v roce 1870 ovládaly evropské monarchie asi desetinu afrického území, většinou pouze u pobřeží. Raným průkopníkem kolonizace vnitrozemí se stal belgický král Leopold. Kongo označil za své soukromé panství, kde brutálně vykořisťoval místní obyvatele. Na následky násilí a otrockých prací zemřelo podle odhadů deset milionů lidí.
Zásadní změnu v přístupu přinesla druhá průmyslová revoluce. Evropské státy si na berlínské konferenci v roce 1884 rozdělily sféry vlivu, které jim umožňovaly postupovat do nitra afrického kontinentu bez vzájemných sporů. Na začátku první světové války díky tomu impéria kontrolovala 23 milionů kilometrů čtverečních Afriky. Obrat nastal až s úpadkem evropských mocností po druhé světové válce, kdy většina kolonií získala nezávislost.
