Prezident Petr Pavel završí třetí rok ve funkci hlavy státu. V rozhovoru pro Českou televizi se dotýkal témat bezpečnosti, americko-izraelské operace proti Íránu, ruské agrese proti Ukrajině, vztahů mezi západními spojenci či tuzemského politického dění. Rozhovorem provázel Michal Kubal.
Dobrý večer, pane prezidente.
Dobrý večer.
Tři roky, co s tím máte spojené? Tři roky – letí to, nebo teprve tři roky? Stalo se toho tolik, že to vypadá, jako by to bylo pět let.
Já si myslím, že to mám podobné jako většina lidí, to znamená – když se toho hodně děje, tak vám to strašně rychle utíká. A mně ty tři roky utekly jako voda.
Byl ten poslední rok – možná minimálně na domácí scéně – ten nejvíce složitý z těch tří?
Nepochybně ano, protože já si myslím, že takovým prubířským kamenem pro každého prezidenta je sestavování vlády. A asi všichni čekali, jak se s tímto úkolem vypořádám. Já sám taky. Takže bylo to určitě nejtěžší období, kdy probíhala velice intenzivní jednání. Mnoho pochybností, v tom dobrém i v tom špatném. A samozřejmě jsem rád, že to máme úspěšně za sebou.
Vašich pochybností, nebo pochybností o Vás?
Obojí. Obojí, protože já si myslím, že je naprosto přirozené, že když člověk dělá rozhodnutí, která mají velký dopad, nejen na jeho život, ale také na mnoho lidí kolem, tak by měl mít vždycky pochybnosti. Jestli je to správné, jestli by neměl konat jinak, nebo rychleji. Já si myslím, že jsem tomu věnoval velkou pozornost. A musím říct, že i přes určité pochybnosti, co jsem měl v průběhu, tak si myslím, že jsem konal správně.
Dění posledních dní
Jen pro malou ilustraci pár titulků z posledních sedmi dnů. Poprosím první větu, která vás napadne, když narazíte třeba na webu ČT24 na podobnou zprávu: „Trump říká, že Zelenskyj musí jednat, jinak promešká skvělou šanci na mír.“
Stejně jako i v minulosti. Měli bychom měřit stejným metrem oběma stranám. Tady je potřeba vyvinout stejný tlak i na Rusko. Možná větší, protože Rusko je tím, kdo válku začal.
Sněmovna nevydala Babiše a Okamuru ke trestnímu stíhání.
Očekávané. Já jsem nečekal, že by to mělo dopadnout jinak. Ale zároveň si myslím, že otázky imunity by se měly vztahovat především na práci poslanců – tedy na to, co se řekne a udělá ve sněmovně. A ne na širší souvislosti.
Izrael útočí na Teherán. Emiráty hlásí zraněné. Katar vyhlásil stav nouze.
Velice složitá situace, která je na jedné straně ospravedlněná tím, jaký je, nebo byl íránský režim. Co všechno negativního podporoval v regionu.
Na druhou stranu věc, která může přinést řadu problémů. A to i pro nás svými nepřímými dopady – ať už to budou ceny pohonných hmot, které mohou zdražit v podstatě všechno. Ale i třeba riziko migrační vlny a dalších destabilizací, které nás mohou potkat. Samozřejmě také, jak se vyvíjí vnímání mezinárodního práva z hlediska preventivního zásahu a toho, jak vnímáme legálnost a legitimitu takových kroků.
Dostaneme se k mnoha tématům postupně, poprosím opravdu o první věc, která Vás napadne. Ceny nemovitostí loni vzrostly průměrně o dvanáct procent.
Zásadní problém, především pro mladé lidi. Protože možnost získat vlastní bydlení se jim vzdaluje každý rok.
Macron nařídil navýšit počet jaderných zbraní, o odstrašení jedná s dalšími státy.
Přirozená věc. Francie je jedním ze dvou evropských států, které mají jadernou schopnost, pokud ji nabízí – ten jaderný deštník – i ostatním zemím, tak bychom u toho jednání rozhodně měli být.
Ruští paralympionici při zahájení Her v Itálii sklidili bučení.
Na jednu stranu mi těch sportovců může být líto, na druhé straně reprezentují stát, který je agresorem a který má na svědomí statisíce životů – a zmařených lidských životů tím, že vedou válku proti Ukrajině.
Teď zpráva, která možná zapadla, nicméně může být jednou ze zásadních. Athropic odmítl ultimátum Pentagonu, nechce dělat na autonomních AI zbraních.
Budeme-li se bavit o etických kritériích technologických firem, pak bychom měli mít – pokud možno – stejný metr. Tedy nejenom metr na americké společnosti pracující pro americkou administrativu, ale i třeba evropské společnosti, evropská kritéria pro společnosti nadnárodní, jako je Meta, nebo X, kdy se snaží Evropská unie uplatnit některá kritéria, a tam naopak ten postoj je velice negativní.
Prý je to čínská kletba, která říká ‚přeji Ti, abys žil v zajímavých časech‘. Žijeme v zajímavých časech?
Nepochybně žijeme v zajímavých časech, což ale neznamená, že to jsou časy příjemné.
Tak je to asi myšleno. Chováme se podle toho, nebo je to takový ten princip zavřu oči a ten problém možná zmizí?
Já se obávám, že zatím se chováme tak, jako by k nám ty problémy přes naše pohraniční hory nedoléhaly, jako bychom se od nich dokázali odizolovat. Ale bohužel to tak není.
Někdy zaznívá přirovnání ke Hobitínu z Pána prstenů. Máte ten pocit?
Já říkám, že se chováme trošku jako pštrosi, tím, že strčíme hlavu do písku, tak ten problém zmizí. Bohužel to tak není a ty problémy se nás bytostně týkají.
Teď jeden superaktuální problém – americko-izraelská válka proti Íránu a ruská agrese proti Ukrajině. Co je podle Vás tím větším bezpečnostním rizikem pro Česko?
Nepochybně ruská válka proti Ukrajině, protože je nám blíž. A přece jenom, její součástí je země, která má obrovský jaderný potenciál, o kterém říká, že je připravena ho použít, kdyby se dostali do úzkých.
V případě Íránu je nám ten problém geograficky vzdálenější – na druhou stranu se nás dotýká ať už přímo nebo nepřímo v rámci migrace, v rámci cen, ale i v rámci rizika rozhoření konfliktu mimo Blízký východ.
Nový konflikt na Blízkém východě
Ono se to mění – to, co je deklarováno oficiálně. Ale chápete cíle americko-izraelské operace v Íránu?
Zatím byly deklarovány tři. Já nevím, do jaké míry byly potvrzeny samotnou americkou administrativou, protože se to dost často mění. Ale ty tři cíle byly za prvé zastavit íránský jaderný program, za druhé balistický program, a za třetí změna režimu.
U té změny režimu jsem slyšel řadu protichůdných vyjádření, na druhou stranu i z některých posledních vyjádření Donalda Trumpa vyplývá, že o změnu režimu usilují a že chtějí mít určité pravomoci v tom, kdo nakonec v Íránu bude vládnout.
Taková Venezuela dva...
Taková Venezuela dva, na druhou stranu ale také slýcháme od Donalda Trumpa, že teď je to na íránském lidu, jakou budoucnost si zvolí. A asi by to na něm mělo být, podle všech pravidel.
Každý, kdo tankoval v posledních dnech, už pocítil první dopady toho, co se děje na Blízkém východě. Zároveň zaznívají varování, že to je jenom začátek toho, co by mohlo následovat – nejenom v cenách pohonných hmot. Myslíte si, že to je jenom krátkodobý jev, nebo že by skutečně mohlo hrozit, že to bude nějaký dlouhodobější proces?
Já se obávám, že to může být dlouhodobější, protože zatím jsme neslyšeli od nikoho, jak dlouho by ta vojenská část měla trvat. Hovoří se o týdnech, možná měsících. A už dnes je zřejmé, že snížení nejenom těžby plynu, ropy, ale samozřejmě problémy s jejich přepravou už se začínají projevovat na globálním trhu.
Když jsem měl možnost hovořit před pár dny s katarským emírem, tak on sám říkal, že problémy s těžbou budou schopni – i kdyby skončila válka teď hned, obnovit v řádu pěti, šesti týdnů. Což znamená, že ty dopady budou minimálně střednědobé. Jestliže dnes ještě můžeme čerpat ze zásob plynu a ropy, které jsme nakoupili v minulosti, tak ty další už budou ovlivněny nejenom vyššími cenami, ale i nižšími dodávkami.
Takže bychom měli být připraveni na to, že budeme čelit vyšším cenám nejenom těchto surovin, ale v důsledku jejich zdražování většiny dalších komodit.
Premiér řešil primárně repatriační lety v těch posledních dnech, otevřeně se k tomu přiznával. Vláda chce kontrolovat marže na pumpách. Jsou tohle ty priority, které podle Vás jsou teď ty nejaktuálnější k řešení?
Na jedné straně rozumím, že v té první fázi bychom se samozřejmě měli postarat o naše občany, kteří se dostali do potíží v zahraničí. Na druhou stranu ale nikdo za vládu nevyřeší ty dlouhodobější nebo širší problémy, takže je musí řešit paralelně.
Já si myslím, že otázky repatriací by mohli dnes řešit úředníci, kteří jsou k tomu vybaveni pravomocemi, ale i zkušenostmi. A vláda by měla věnovat asi více pozornosti těm dopadům střednědobým a dlouhodobým, které se týkají právě třeba cen surovin, které se budou týkat migračních tlaků, které se budou týkat možná i bezpečnostních dopadů. Ale třeba i vztahů se zeměmi regionu. To jsou věci, které nás mohou ovlivňovat v následujících letech a určitě bychom jim měli věnovat větší pozornost.
Jedno velké téma, které s tím souvisí. Vy jste tento týden seděl tady na Pražském hradě a poslouchal amerického velvyslance. Budu citovat: „Všichni členové NATO také čelí budoucím volbám, složitým koalicím, volebním slibům a konkurenčním nárokům na omezené vládní zdroje. Všichni čeští spojenci čelí vlastním politickým tlakům a fiskálním omezením, ale i tak činí těžká rozhodnutí.“ Jak se Vám poslouchají tato slova?
Mně nezbývá než s nimi naprosto souhlasit. Já jsem stejná slova používal ve vztahu k naší vládě, když jsem hovořil s Andrejem Babišem, když jsem hovořil s Tomiem Okamurou, tak jsem jim říkal podobnými slovy to samé. My nemůžeme těžit z bezpečnosti na úkor ostatních, nemůžeme se chovat tak, jako kdybychom byli jediní, kdo mají ekonomické nebo sociální problémy.
My jsme v první třetině zemí Evropské unie, pokud jde o ekonomické ukazatele. A zároveň ale říkáme, že jsme na tom tak špatně, že nemůžeme dávat více na obranu. Co mají říkat ty další dvě třetiny, které jsou na tom ekonomicky hůře, a přesto dávají? Protože jsou zodpovědní ve vztahu ke svým spojencům.
Bohužel nás to může velice negativně ovlivnit v tom, že budeme ztrácet důvěryhodnost našich evropských partnerů, se kterými máme spoustu i jiných vazeb než jenom těch bezpečnostních. A pokud nás začnou brát jako vychytralé partnery, kteří se snaží na jejich úkor si vylepšit svoji vlastní pozici, tak nám to do budoucna určitě neprospěje.
Komunikace s vládou
Citát z druhé strany: „Program válka, Ukrajina, to si pletete s Fialovou vládou. My to nemáme v programovém prohlášení, náš program je každodenní život českých občanů.“ Vláda, nebo koaliční strany, s tím vyhrály volby. Nedává smysl, že plní ty sliby?
Je potřeba říci, čím se naplňují potřeby občanů z hlediska těch každodenních starostí. Kdybychom řekli, že starosti našich občanů se týkají platů, že se týkají cen bydlení, že se týkají cen potravin, pohonných hmot, cen energií, a budeme se tvářit, jako že konflikty bližší nebo větší vzdálenosti od nás na nás vlastně nemají žádný dopad, pak na velkou část těch problémů našich občanů rezignujeme.
Protože například, když Rusko bude na Ukrajině úspěšné, to znamená, že by se jim třeba podařilo prolomit ukrajinskou linii obrany, pak můžeme s velkou jistotou očekávat další migrační vlnu, která se bude týkat každého našeho občana. Takže je v našem bezprostředním zájmu, aby k něčemu takovému nedošlo. A cestou k tomu je pokračovat v podpoře Ukrajiny, aby Rusko na Ukrajině nevyhrálo.
To si myslím, že je naprosto férové lidem říct, že to není jen o těch našich bezprostředních problémech, ale i o těch, které na nás mají vliv. A my je nemůžeme skrývat.
Nejsou toto okamžiky, kdy cítíte frustraci z omezení, která jsou spojená s vaším úřadem? To znamená – můžu problémy pojmenovávat, ale nemám nástroje, jak prosazovat jejich řešení?
Jsme v parlamentní demokracii, kde prezident má jasně dané pravomoci. To, jestli mě to trápí, nebo ne, to je druhá věc. Ale samozřejmě, že mě to trápí, proto se také na to snažím upozorňovat, proto se snažím o tom mluvit nejen ve veřejných vystoupeních, ale i ve všech rozhovorech s politiky, kteří dnes jsou ve vládě, aby si byli vědomi všech úskalí a mohli na ně reagovat.
Je to asi maximum, co dělat mohu. A budu to dělat nadále.
Poslední měsíce přinesly přepolohování politické scény. Přečtu Vám jeden Váš citát: „Vybavil jsem si, jak často mluvil o Viktoru Orbánovi, jakým způsobem přistupoval třeba k politickým jednáním. A řekl jsem si, že tohle bych si pro tuto zemi nepřál. Nepřál bych si to sám pro sebe, ani pro lidi, na kterých mi záleží, ani pro naše děti.“ Vzpomenete si, o kom jste ta slova řekl?
Zmínil jste Viktora Orbána. Já si myslím, že je v pořádku, abychom upozorňovali na to, že nechceme...
O kom jste mluvil? O kom jste ta slova řekl? To byla slova o českém politikovi, o jednom českém politikovi.
Když vezmu, kdo má k Orbánovi z našich politiků nejblíž, tak bych řekl, že se bavíme o dnešním premiérovi.
Je to tak, byl to Andrej Babiš. Jak se spolupracuje s premiérem, kterého jste minimálně před třemi roky vnímal takto?
Zatím z obou stran vnímám snahu o korektní a věcný přístup. Já oceňuji to, že Andrej Babiš dodržel to, na čem jsme se domluvili. Stejně tak jsem dodržel i já to, že měl zájem, aby vláda byla jmenovaná do poloviny prosince, i to jsem dodržel. Myslím si, že není jeho snahou, ale ani mojí, abychom vztahy jakýmkoliv způsobem vyhrocovali.
To, že máme na řadu věcí odlišný pohled, to, myslím, je naprosto zřejmé. A budeme určitě také v určitých názorových střetech, ale myslím, že jsme zatím dokázali ty názorové rozdíly komunikovat především v rozhovoru jeden na jednoho, a ne veřejně, protože takové řešení by asi ničemu neprospělo.
Říkal jste, že Babiš splnil to, co Vám slíbil. Berete to tak? Mluvím o střetu zájmů, to byla Vaše podmínka pro to, abyste ho jmenoval do funkce premiéra. Vím, že jste říkal, že je to na jiných lidech, aby to posoudili, ale Váš osobní postoj k tomu? Berete to tak, že Andrej Babiš skutečně vyřešil svůj střet zájmů?
Já nemohu posuzovat, jestli z pohledu obchodního a jiného práva došlo k naplnění toho, co požaduje zákon o střetu zájmů, co požadují třeba evropská pravidla, to skutečně bude na jiných, aby to posoudili. To, co jsem chtěl já, bylo, aby Andrej Babiš, který chce být premiérem pro všechny občany, aby udělal veřejný závazek.
Veřejný slib, že střet zájmů vyřeší. A aby řekl jasně, jakým způsobem. To, jestli k tomu došlo, nebo ne, je skutečně už teď na veřejnosti a odborných orgánech – ať už českých nebo Evropské unie, aby posoudily, jestli tomu tak je. Já takovým arbitrem být nemohu.
Jaký máte vztah? Nasloucháte si navzájem, nebo je to spíš takový souboj, který je momentálně možná v nějaké klidnější fázi?
Já bych řekl, že si nasloucháme. Já se snažím porozumět argumentům, se kterými Andrej Babiš přichází. Zatím mám pocit, že stejně tak naslouchá i on těm mým. A jak říkám znovu – je to zatím opravdu korektní komunikace.
Jak čtete dění v koalici? Změní se její fungování poté, co tento týden sněmovna odsouhlasila nevydání Tomia Okamury a Andreje Babiše k trestnímu stíhání?
To asi v brzké době uvidíme. Do určité míry může z obou aktérů – tedy jak z Andreje Babiše, tak Tomia Okamury – spadnout určité napětí. Ale že by to mělo nějaký zásadní vliv na chování uvnitř koalice, to si nemyslím. Protože koalice jednoznačně deklaruje zájem pokračovat v tom vládním projektu, v naplňování svých priorit. Takže tam se asi nedá očekávat, že by mělo dojít k nějakým dramatickým změnám.
Hodně se mluvilo o tom, že Andrej Babiš je možná tolerantnější k některým výstřelkům svých koaličních partnerů. Očekáváte, že tohle by se mohlo změnit?
Andrej Babiš říká k některým výrokům, že jsou to výroky pro vlastní voliče. S tím nemohu úplně souhlasit, protože pokud je někdo v ústavní funkci – například předsedy sněmovny, tak nehovoří pouze za svou politickou stranu, ale hovoří za celou sněmovnu.
A tím pádem by svá prohlášení měl korigovat tak, aby se s nimi mohli alespoň do určité míry ztotožnit i zástupci ostatních parlamentních stran. Ale jinak si myslím, že asi není potřeba vidět nějaký základní rozkol mezi jednotlivými členy koalice.
To nevydání, jaký signál to podle Vás vysílá společnosti?
Je to naplněním toho, co zákony umožňují. Já jsem říkal, že si myslím, že u nás je to chápáno velice široce, že by opravdu imunita měla být omezena pouze na výkon funkce ve sněmovně a na výroky ve sněmovně. Ale pokud to máme nastaveno tak, tak nemá smysl se proti tomu nějak vymezovat.
Zvažoval jste abolici pro premiéra?
Nezvažoval.
Ani na okamžik? Ani jako teoretickou variantu?
Byl jsem konfrontován s názorem některých lidí, že bych o tom měl uvažovat. Moje pozice byla k tomu taková, že bych se tím zpronevěřil všemu, co jsem doposud říkal a dělal.
Navzdory tomu, že byste podle některých – asi podobných hlasů – odblokoval tu patovou situaci, která je na politické scéně?
Já vnímám to, že politika je vždycky mixem nějakých hodnot a pragmatismu. Ale tohle už by zavánělo takovým pragmatismem, kde už hodnoty se úplně vytrácí. A takového pragmatismu já schopen nejsem.
V den, kdy jste byl zvolen, jsme vedli rozhovor v Národním muzeu. Ptal jsem se Vás na superschopnost, kterou byste chtěl mít. Vy jste tehdy říkal, že jako prezident byste chtěl mít superschopnost odbourávat ega a hledat řešení. Daří se to, nebo je to v českém politickém kontextu v řádu superschopnosti, něčeho takového dosáhnout?
Já bych řekl, že to je jedna velká iluze, nejenom v českém kontextu. Protože jak vidíme, u mnoha politiků na dnešní scéně u nás i ve světě, tak ega jsou někdy nebetyčná. A přenést se přes ně asi je mimo možnosti lidského druhu.
Teď jsme u politické scény české, tak pojďme znovu pár titulků vzít z novin. Opět, jednovětá reakce, co Vás napadne jako první. Politická kreatura a kýbl ruské nenávisti. Okamura to schytává za svůj novoroční projev.
Byl to pokus o státnický projev, ale tak úplně nevyšel.
Evropská komise v dopise žádá vysvětlení, jak Česko brání Babišovu střetu zájmu.
Je to přirozená reakce, když uvážíme, že Evropská komise a OLAF vydaly naprosto jednoznačné stanovisko v době, kdy byl Andrej Babiš poprvé premiérem, tak je logické, že se o to budou zajímat i teď.
Červený sedí ve špeluňce po šéfce sekretariátu, ministerskou kancelář si nechal Turek.
To je věcí vztahu mezi Filipem Turkem a ministrem Červeným. Já si myslím, že ministr by měl sedět v kanceláři ministra, ale jak si to nastaví, to je jejich věc.
Žalobkyně, která chtěla obvinit Blažka v bitcoinové kauze, už v ní nefiguruje.
Jediné, co k tomu mohu říct, že bych očekával, že tato kauza bude vyřešena transparentně, stejně jako by měly být všechny ostatní. Protože jinak to vnáší stále různé hořkosti a animozity do našeho nejen veřejného prostoru, ale také do nedůvěry v politiky a politické strany.
Poznamenat to může i výstražné služby, říká k hrozbě propouštění v hydrometeorologickém ústavu ředitel Rieder.
Když se podívám, jakou roli sehrál hydrometeorologický ústav při posledních povodních, nakonec výrazem toho bylo i ocenění ředitele, pak si myslím, že zrovna v těchto službách bychom žádné velké restrikce dělat neměli.
Jedna aktuální: Macinka při projevu Pavla držel Rudé právo.
Já jsem říkal, ať si každý čte to, co ho baví.
Na Úřadu vlády končí odbor strategické komunikace. Podle Babiše není potřeba.
To by byl velký omyl, protože na jedné straně rozumím tomu, že nová vláda nechtěla převzít styl a způsob strategické komunikace té předchozí, na druhou, strategická komunikace je potřeba pro každou vládu. A to nejenom ve vztahu ke svým občanům, ale i ve vztahu k zahraničí. Tak, aby byla vláda schopná srozumitelně komunikovat své hlavní zásady a principy, a nemůžeme směšovat PR a strategickou komunikaci.
Stejně tak, jako není možné nahradit strategickou komunikaci vlády pouze tiskovými konferencemi, případně vlastními kanály na sociálních sítích.
Ostuda SPD. Omluvná videa Zůny sklízí posměch. Bojovník proti cenzuře Okamura ho umlčel.
Já musím říct, že ta videa jsem nesl také s těžkým srdcem a že mi bylo líto, že se k tomu ministr Zůna propůjčil.
Eldorádo za dva biliony. Prezident měl státní rozpočet vetovat.
Prezident může vetovat státní rozpočet opravdu ve výjimečných případech. Je potřeba si říci, že finanční hospodaření státu je v gesci vlády. A i když prezident může vidět různé problémy, tak jeho rolí je na to vládu upozornit. Ale samotné veto toho moc neřeší. V tomto konkrétním případě by mohlo o měsíc možná prodloužit rozpočtové provizorium, ale vláda má většinu k tomu, aby prezidentovo veto přehlasovala.
Já vidím smysl v tom, že budu mít jednání s ministryní financí, budu mít jednání s premiérem, kde jim oběma řeknu velice srozumitelně ty výhrady, které k současném rozpočtu mám. Ale je na nich, do jaké míry to vezmou, nebo nevezmou v potaz při svém rozhodování.
Byť podle některých porušují zákon. Nebo porušují zákon?
Ta právní formulace není úplně jednoznačná. Někteří právníci hovoří o porušení zákona, druzí o tom, že ty dvě normy, o kterých se bavíme, tedy státní rozpočet a zákon o rozpočtové odpovědnosti, tak jsou stejné platnosti, stejné váhy. A je plně na sněmovně, aby se s touto situací vypořádala.
Takže tam asi není možné hledat nějakou zásadní námitku proti tomu současnému rozpočtu. Já myslím, že je určitě namístě zmínit výši deficitu v době, kdy ekonomika roste. To asi všichni ekonomové označí za nerozumné. Je určitě možné se vyjádřit proti výši výdajů na obranu. V době, kdy všichni naši spojenci výdaje zvyšují a kdy jsme v bezpečnostní situaci, která stagnaci obranných výdajů opravdu neumožňuje.
Ale znovu říkám, je to odpovědností především vlády. Mojí odpovědností je na to vládu upozornit.
Spor o jmenování Turka
Filip Turek. Měl jste někdy pochybnosti, jestli nejste mimo ústavu, jak zaznívají některé výhrady i od některých ústavních právníků?
Samozřejmě, že jsem v počátku ty pochybnosti měl, proto jsem to také konzultoval s celou řadou právníků. Můj postoj k tomu je stejný, jako byl vyjádřen v dopise, který jsem odeslal premiérovi se zdůvodněním. Já jsem přesvědčen o tom, že můj postoj je ochranou ústavy, ne jejím porušením. Pokud někdo tvrdí, že prezident porušuje ústavu, pak by měl zvážit slova, protože je to jen jeho názor, není to faktický stav.
Ten faktický stav může posoudit pouze Ústavní soud, ten je k tomu oprávněn. Já mám ten názor, že jsem ústavu neporušil, že jsem se choval v souladu s ústavou. Pokud má někdo opačný názor, pak jedinou cestou je obrátit se na arbitra. A tím arbitrem je pouze Ústavní soud.
Jaký signál jste chtěl vyslat občanům a koalici?
Chtěl jsem dát jasně najevo, že člověk, který je v ústavní funkci, by neměl být zároveň nositelem postojů, které znevažují náš právní řád, které znevažují základní hodnoty, na kterých naše společnost stojí, protože takový člověk dává příklad ostatním.
A pokud by někdo měl dávat ostatním příklad v tom, že porušovat, nebo obcházet zákony je vlastně normální a že naopak je to něco, co by si mohlo zasloužit i respekt, pak to určitě není něco, co bychom od ústavních činitelů očekávali.
SMSky ministra Macinky. Je to marginálie, nebo je to pro Vás zásadní signál, kam se dostala česká politická kultura?
Tak trochu obojí. Na jedné straně to pro mě neznamená nic zásadního. Na druhou stranu způsob, jakým to bylo formulováno, zásadní je. I proto jsem se rozhodl je zveřejnit. Aby si i veřejnost mohla udělat představu o způsobu komunikace mezi ústavními činiteli, který považuji za naprosto nepřijatelný.
Pokud by mělo být normální a standardní, že ústavní činitelé spolu komunikují prostřednictvím ultimát, pak si myslím, že je to hodně špatný signál o naší politické kultuře. Jinak samozřejmě ty SMSky byly směřovány k tomu, aby za prvé se dostaly ke mně. A za druhé, aby byly zveřejněny, protože o to Petru Macinkovi šlo. On sám nakonec to i v následujících rozhovorech přiznal.
Takže jste trochu hrál jeho hru?
Nebyla to jeho hra, protože já jsem prostě jenom nechtěl dále snášet ten nátlak, který on vyvíjel nejenom těmi SMSkami, to bylo završení toho procesu. On se snažil stejným způsobem ovlivňovat moje kolegy v kanceláři prezidenta. Opakovaně Petra Koláře. Nakonec i se mnou mluvil více než 20 minut po telefonu, ve kterém mi náznaky takového chování řekl také – a já už jsem mu tehdy řekl do telefonu, že předpokládám, že to nevnímá jako nátlak, nebo pokus o vydírání.
Ty SMSky to potom už jenom formulovaly naprosto mimo jakoukoliv pochybnost. Pro mě to bylo takovou pověstnou kapkou, kdy pohár trpělivosti přetekl. Já jsem si řekl, že veřejnost by měla vědět o tom, jakým způsobem Motoristé komunikují. A nechtěl jsem, aby se toto stalo standardem.
Nálady ve společnosti
Pojďme možná obecně k české společnosti. Češi se neshodnou na vztahu k Evropské unii, k migraci, k válce na Ukrajině, k blízkovýchodní krizi. Jaké je to stát v tak přelomové době v čele tak rozdělené země v názorech na tak zásadní otázky?
Ono to není jenom o tom rozdělení, pokud jde o názorové linie. Ono je to bohužel i o tom, že se v poslední době věnujeme opravdu naprosto okrajovým problémům. Někdy bych řekl i hloupostem. Místo toho, abychom se bavili o podstatných věcech. A proto tady řešíme SMSky, řešíme tady repatriační lety, řešíme let předsedy Senátu na Olympijské hry.
Přitom tady probíhají dva konflikty, které budou mít zásadní vliv na to, jak bude svět v dalších letech a možná i dekádách vypadat. A my o tom nevedeme vážnou a obsáhlou celospolečenskou obsáhlou diskusi. Protože jedině takovou diskusí bychom se mohli dopracovat k tomu, že si možná ti soudnější občané řeknou, že tady opravdu jsou důležitější věci k tomu, co bychom měli vědět.
A ne se věnovat věcem, které sice plní titulky na sociálních sítích a v médiích, ale vlastně nic moc neřeší.
Není to tím, že prostě to nevyhrává volby? Že ta druhá cesta je prostě úspěšnější v českém rozměru?
Ono to není jenom v českém rozměru. Myslím, že když se podíváme po světě, tak je to všude podobné. Ale já jsem toho názoru, že odpovědností lidí, kteří jsou ve vysokých politických funkcích, by nemělo být to, že za každou cenu se snaží o znovuzvolení. Ale že by měli lidem říkat i věci, které se jim nebudou líbit, ale které jsou zásadní pro jejich další život a bezpečí.
A my jsme v takové situaci, kdy je namístě si říkat‚ pojďme se bavit o tom, jaký dopad na naše životy bude mít výsledek války na Ukrajině. Pojďme se bavit o tom, co znamená ten přerod mezinárodního řádu, který vidíme, že se odehrává ve světě. Pojďme se bavit o tom, jak promění válka na Blízkém východě situaci s bezpečností hned za hranicemi Evropy.
To všechno jsou věci, které budou mít dopad na to, jak bezpečně budeme žít, jak prosperující Česká republika bude, a nakonec jakou perspektivu budou mít naše děti a naši vnuci.
Vy jste mluvil o blbé náladě. O tom, že když jste projížděl během volební kampaně Česko, tak jste na to narážel velmi často. A že to byl jeden z problémů, který jste si říkal, že by stál za to řešit. A že vlastně si to země ani nezaslouží. Zhoršilo se to, nebo při svých cestách potkáváte možná trochu více optimismu, ačkoliv to bude znít paradoxně v kontextu s těmi tématy, která jsme právě probírali?
Já musím říct – to, co říkám občanům při besedách, při každém krajském výjezdu, že je obrovský rozdíl mezi světem sociálních sítí a mezi tím reálným světem. Že ten reálný svět, který mám možnost poznávat z první ruky při cestách po krajích, je výrazně pozitivnější než ten svět sociálních sítí.
Lidé, se kterými mluvím, nemají zdaleka tak pesimistický pohled na svět, ani nejsou tak vyhranění názorově, ani nejsou tak agresivní, jako je ta menšina na sociálních sítích. To bohužel trochu zkresluje náš pohled na život. Takže všem se snažím doporučovat kromě sledování sociálních sítí – bavte se s živými lidmi, a pokud možno, zkuste přemýšlet o tom, co říkají, protože mnohdy ten obrázek o světě potom budeme mít úplně jiný.
Vy jste také na začátku mandátu, ohlížíme se za tím obdobím, říkal, že byste chtěl být prezidentem všech. Nakolik je to vůbec možné? Narážím na jeden incident, který se odehrál při ukončení těžby černého uhlí v Ostravě, kdy na váš předtočený projev horníci pískali. Nakolik tohle Vás osobně zasahuje, nakolik si to berete vážně?
Nejprve pár slov k události samotné. Mně přišlo na jednu stranu úsměvné, že horníci pískali na toho, kdo nebyl přítomen, a kdo na termín ukončení těžby neměl sebemenší vliv. Naopak, tleskali tomu, kdo o termínu rozhodl. Ale s tím je potřeba počítat.
Mě nijak neuráží, když někdo na jakémkoliv shromáždění píská, vyjadřuje svůj názor, nesouhlas. Je to určitě lepší, než kdyby házel kameny, nebo střílel. Ale já to beru tak, že všechny tyto projevy nesouhlasu nevnímám jako něco negativního ve vztahu ke mně, ale spíš jako podnět k tomu, abych se zamyslel nad tím, jestli opravdu náhodou něco nedělám špatně.
Jak to dopadlo?
V této věci jsem měl klidné svědomí, protože já jsem se v tom pozdravu horníkům snažil o jediné – ocenit jejich dlouholetou práci, rozhodně těžkou, které museli hodně obětovat. A vůbec jsem nechtěl vytvářet žádnou citlivou atmosféru v tom smyslu, že možná ta těžba mohla pokračovat déle.
Protože když jsem se bavil se zástupci společností, které uhlí těží, tak jsem od nich slýchal, že těžba v našich podmínkách je dlouhodobě neudržitelná. Protože prostě není rentabilní. Takže to zastavení nebylo jen ekologickým gestem, ale bylo ekonomickým gestem.
Od toho ojedinělého incidentu řekněme spíše k obecnějšímu principu. Je to možná důkaz toho, že v těch bublinách nezáleží tolik na tom, co kdo říká, ale kdo to říká?
Dlouhodobě platí, že mnoho lidí dá spíš na tu emoci, která je ať už titulkem nebo nějakým vystoupením vyvolána, než obsahu – tedy faktům. To je dlouhodobý problém, se kterým se setkáváme. Lidé už vlastně fakta nepovažují za tak relevantní. Ale spíš se nechávají ovlivnit tím, jakou emoci kdo nebo co vytvoří.
K těm klíčovým tématům. Ukrajina, ruská agrese – otevřená ruská agrese vstoupila do pátého roku. Rusko příliš nepostoupilo. Co byste řekl těm lidem, kteří říkají, že ruský útok na Západ je pouhým strašením, že na zbrojení nemá cenu vydávat peníze? Protože Putin pouze ukazuje, jak je slabý?
Řekl bych jim – zkuste občas sledovat vystoupení představitelů Ruska a vnímejte, co říkají. Vladimir Putin je v tomto ohledu velice konzistentní. On vlastně už od doby, kdy nastoupil k moci na přelomu tisíciletí a formuloval to velice přesně na svém vystoupení na mnichovské bezpečnostní konferenci 2007, tak po celou tu dobu usiluje o obnovení Ruska v intencích Sovětského svazu.
Tedy jak sféry vlivu, tak moci, respektu, kterému se tehdy Rusko a Sovětský svaz těšily. Pro nás by to znamenalo to, co říkal ministr zahraničí Sergej Lavrov – návrat do roku 1997, tedy před náš vstup do NATO, před náš vstup do Evropské unie.
Já jsem přesvědčen o tom, že žádný soudný člověk v naší zemi si něco takového nepřeje. Protože bychom se dostali nejen do bezpečnostního vakua, kde budeme vystaveni opravdu velikému tlaku Ruska, ale zároveň bychom se dostali do situace, která byla předtím, než jsme mohli čerpat veškeré výhody členství v Evropské unii.
Pokud budeme vnímat to, co představitelé Ruska říkají, pak asi uvidíme, že nemá smysl spekulovat o tom, jestli Rusko je nebo není agresivním státem.
Evropa
Před rokem jsme obsáhle mluvili o tom, nakolik se Evropa musí probudit, nakolik se budí. Vy jste říkal, že cítíte pocit urgence. Když se bavíte se svými evropskými partnery, je tam stále? A během toho roku, měl jste pocit, že se proměnil v něco hmatatelného, nebo to opět skončilo na deklaracích a strategiích, které se velmi často nenaplní?
Mám dojem ze všech jednání, která jsem absolvoval, jak se státníky, tak třeba také z jejich vystoupení na různých konferencích, že si v rostoucí míře uvědomují nutnost konat. A také ty konkrétní kroky vidíme. Například teď poslední iniciativa takzvané evropské šestky na vytvoření vícerychlostní Evropy.
Na jedné straně to není nic nového, ty debaty tady byly dříve. Ale že se to teď objevuje znovu v této urgentní podobě, svědčí o tom, že si mnohé státy Evropy uvědomují, že podle stávajících podmínek a nastavení není možné jít rychle kupředu. Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že je v zájmu České republiky, abychom byli u toho jádra, které bude tvořit možná základ buď adaptované, nebo nové Evropy. Protože jsme natolik ekonomicky ale také bezpečnostně provázáni s našimi partnery, že stát bokem by pro nás mohlo mít fatální následky.
Věříte, že se vám podaří vládu přesvědčit? Je poměrně vlažná v tomto ohledu.
Budu se o to snažit. Mně dává samozřejmě smysl už to, že vím, že to je správné, že se budu snažit je o tom přesvědčit. Ale nejen vládu, ale pokud možno také naše občany. Aby v tom cítili vlastní zájem. Protože tím, že se budeme tvářit, že se nás problémy netýkají, že budeme strkat hlavu do písku, tak problémy nezmizí, naopak porostou.
Pak budeme jen zaskočeni tím, kam se mezitím vývoj dostal a my jsme zůstali někde bokem. Vývoj opravdu je a bude velice dynamický. Nemůžeme předstírat, že tím, že se od nich odpojíme, tak že na tom budeme lépe. Naopak na tom budeme hůře, a to ve všech ohledech.
Zpátky k Ukrajině. Máte velmi blízké vztahy s Volodymyrem Zelenským. Přišel možná v tom uplynulém roce někdy okamžik, kdy jste si říkal, toto nedělá dobře?
Samozřejmě, že ano. Volodymyr Zelenskyj je člověk jako každý jiný. To znamená, dělá chyby, stejně jako je děláme my. Navíc to je člověk, který je vystaven obrovskému tlaku. Vést zemi, která už je více než čtyři roky vystavená agresivní válce tak silného soupeře, jako je Rusko, být v situaci, kdy neustále objíždí celý svět, všechny prosí o pomoc, a to mnohdy i takové státníky, u kterých se nikdy dobrého slova nedočká, samozřejmě musí vést k řadě frustrací. A možná i k tomu, že mu někdy ujedou nervy.
Já si myslím, že i za ten poslední rok, kdybych měl možná vypíchnout dva momenty, kdy tomu tak bylo, tak bylo jedno jednání v Oválné pracovně s Donaldem Trumpem. A to druhé bylo ve vztahu k Viktoru Orbánovi. V obou případech si myslím, že to nebylo správně. Na druhou stranu to bylo lidsky velice pochopitelné.
Mimochodem, maďarské volby 12. dubna, jak zásadní podle vás budou pro střední Evropu a možná i pro celou Unii?
Budou velice důležité, protože ty volby budou o tom, jestli maďarští občané a voliči upřednostňují styl politiky a chování, které reprezentoval a reprezentuje Viktor Orbán. To znamená upřednostňování vlastních zájmů, často i velice skupinových nebo dokonce osobních na úkor všech ostatních včetně partnerů a spojenců.
Anebo, jestli zvítězí větší pochopení i pro zájmy těch ostatních. Já si myslím, že pro nás bude důležité, jak ty volby dopadnou, protože Viktor Orbán je osobností, která inspiruje často i v tom negativním.
Když se podíváme na roli Česka ve světě a v Unii, nakolik podle vás je určující, že velmi často českou pozici symbolizuje více to, proti čemu Praha je, než co prosazuje. Taková jakási negativita toho postoje. Nebo negativní definování toho postoje.
To je bohužel dlouhodobější trend. Já si myslím, že to máme tak trochu asi v genech, že rádi kritizujeme, brbláme nad osudem a nad okolnostmi, hledáme chyby někde jinde než u sebe. Ale myslím si, že se to v řadě ohledů mění. Protože zdůrazňujeme na mnoha fórech, že není možné pouze kritizovat. Že je vždy dobré mít kritický pohled na věc, ale zároveň i přijít s konstruktivním řešením. Jak situaci řešit. A pro řešení získávat spojence, se kterými potom můžeme něco měnit.
Protože pokud budeme neustále pouze kritizovat, negovat, tak se staneme takovou přítěží, se kterou potom nikdo moc nebude chtít jednat. A tím méně ještě spolupracovat.
Odpovědnost
Pane prezidente, pojďme se na chvíli projít a využijme té krásné kulisy Pražského hradu. Pokračujeme samozřejmě v rozhovoru. To minulé století, také tady, velmi často bylo důkazem toho, jak špatné kroky mohou vést k chybám na dlouhá desetiletí dopředu. Jak se vám dělají ta rozhodnutí, když se zdá, že opět dějiny nabraly takový spád, že každý krok může mít dopad skutečně na dekády dále?
Já si na prvním místě toho jsem vědom, že moje vyjádření, moje rozhodnutí, mohou ovlivnit nejen naše občany, ale také naši zemi na dlouhou dobu dopředu. A i proto k tomu přistupuji s maximální odpovědností, a proto se snažím vždy mít na prvním místě úvahy o tom, jak moc to ovlivní bezpečnost naší země a jak to ovlivní naši reputaci mezi spojenci.
Jak to ovlivní naši prosperitu. Ekonomické výsledky. A proto opravdu to vnímám tak, že i když mnozí občané mě nemusí považovat za svého prezidenta, kterého by si vybrali, tak všechno, co dělám, dělám s ohledem i na ně. Také na ty, kteří mi nefandí, protože i jich se to bude dotýkat.
Někdy si říkám, jestli nejzásadnější otázkou dneška a politické situace v Česku není to, jestli ten boj, který se odehrává, je v rámci normálního politického boje, v rámci demokracie, a nakolik už je to boj o demokracii?
To je taková docela filozofická otázka. Ale já si myslím, že to je vždy tak trochu boj o demokracii. Protože demokracie je z principu křehká květinka, pokud se o ni dost nestaráme, tak může uhynout, a to velice rychle. Vidíme to na mnoha příkladech ve světě, že stačí skutečně poměrně krátká doba, aby ty pilíře, na kterých demokracie stojí, začaly postupně erodovat.
Než si toho lidé stihnou všimnout, tak už může být demokracie nahrazena nějakou formou autokracie. Proto je asi potřeba to neustále vnímat tak, že tu demokracii musíme bránit v podstatě každý den.
Mluvil jste o těch červených liniích. O těch určujících bodech, které jsou součástí demokracie. Zmiňoval jste justici, zmiňoval jste nezávislá média, nevládní organizace, další věci. Neeroduje už v tom ta česká demokracie?
Neřekl bych zatím, že erodují samotné základy, ale některé kroky by k tomu vést mohly. Ať už to jsou některá vyjádření ve vztahu k budoucnosti veřejnoprávních médií, ať je to třeba debata o novém služebním zákonu, případně respektování nebo nerespektování smluv, které byly uzavřeny předchozí vládou, případně závazky.
To všechno jsou věci, které nás mohou velice snadno a rychle posunout od respektované demokracie ke státu, o jehož směřování budou panovat pochybnosti.
Pak je tady ještě občanská společnost, která bývá tradičně protiváhou politickému systému. Občas, v některých zásadních momentech. Nakolik silná je podle vás v Česku?
Já si myslím, že patříme mezi země v regionu, kde ta občanská společnost opravdu sílu má. Svědčí o tom také schopnost vyjádřit svůj názor, dát se dohromady k podpoře toho, co část společnosti považuje za důležité. Ať už je to podpora Ukrajiny. Nebo naopak výhrady k některým připravovaným opatřením.
Na druhou stranu ne vždycky může ten projev občanské společnosti jít správným směrem. Ale i to je nakonec správně. Protože ne každý názor musí být správný. Podstatné je, že lidé mají vůli a odvahu ho vyjádřit.
To je ten pocit, se kterým sledujete plná náměstí?
Já jsem rád, že lidé nejsou lhostejní, protože to je asi to nejhorší, co by mohlo být. Pokud se dokážou sejít, vyslovit se pro něco, nebo proti něčemu, tak to znamená, že mají zájem. Že lhostejní nejsou.
Pak je samozřejmě na politicích, aby dokázali s těmito lidmi správně komunikovat. A buďto ten jejich postoj žádoucím směrem korigovat, nebo korigovat své chování podle toho, co žádají lidé, pokud je to správné. A jde to správným směrem.
Hlava opozice. Jak moc se bráníte této nálepce, která zaznívá čím dál častěji ze strany koaličních představitelů?
Z jejich pohledu vnímám, že to je užitečné prohlášení. Že jim může nahradit nějakou informační linku. Na druhou stranu, já to považuji za nesmysl, protože já jsem nikdy nebyl, nejsem, ani nebudu, prezidentem opozice. Já jsem v řadě věcí s vládou, která tady byla před touto vládou, nesouhlasil a dával jsem to jasně najevo. A budu to tak dělat i s touto vládou.
I když nemá smysl asi říkat, že v názorech na některé věci jsem byl k té předchozí vládě blíže. To však neznamená, že nejsem připraven komunikovat s touto vládou. Už jsem to mnohokrát říkal, že ve všem, co bude ve prospěch této země, ve prospěch jejího pevného členství v NATO a Evropské unii jsem připravený s touto vládou spolupracovat.
Rozhodně nemám v úmyslu jí jakkoliv ztěžovat její fungování. To si myslím, že zaznělo při všech mých debatách s ministry i s premiérem.
Trocha vlastní polívky. Zmiňoval jste média veřejné služby. Čím jsou pro vás a jak byste zdůvodnil těm, kteří říkají, že jsou zbytečně drahá, dělají to soukromí poskytovatelé, že poplatky jsou výpalné... Čím jsou pro vás, nikoliv jako pro prezidenta, ale pro posluchače, pro diváka?
Z mého pohledu se role veřejnoprávních médií nedá tak úplně nahradit jakýmkoliv soukromým poskytovatelem. Protože veřejnoprávní média mají za cíl informovat i o tom, co není atraktivní pro ta soukromá. A ukázalo se třeba jednoznačně, že v době, kdy čelíme krizím, tak pozornost občanů k veřejnoprávním médiím velice roste. Ať už to byl Český rozhlas nebo ČT24, tak lidé sledovali veškeré informace, které tam probíhaly a byl to pro ně hlavní informační zdroj.
Role veřejnoprávních médií u nás má větší váhu než v některých jiných zemích, se kterými se třeba srovnáváme, pokud jde o modely financování, protože u nás veřejnoprávní média pokrývají asi třetinu veškerého mediálního trhu. Je to určitě velká část, která by neměla jen tak být manipulována, nebo by neměla zmizet z trhu. Má své opodstatnění, má svoje posluchače a diváky.
Když jsme tady na tomto místě, tak občas filozofujeme. Zkusím tedy pár nadčasových otázek. Mění moc člověka, nebo ukáže, kým byl?
Obojí. Samozřejmě, že moc mění. Nezáleží ani moc na tom, na jaké úrovni se ta moc praktikuje. V okamžiku, kdy se člověk dostane do role, kdy má pravomoc rozhodovat za ty ostatní, tak ho to může výrazně změnit. Je důležité, aby i v těch nejvyšších pozicích zůstal pokud možno sám sebou a nohama na zemi.
Co vidíte u sebe, poté, co máte tu moc už tři roky takovou?
Já mám naštěstí velice dobrou zpětnou vazbu u své ženy, která je ke mně velice nemilosrdná, kdykoliv bych měl tendenci odpoutat se od země. A navíc mám i poměrně dobrou zpětnou vazbu od řady lidí, se kterými se potkávám. A shodnou se v tom, že zatím zůstávám ve funkci tím, čím jsem byl. Tedy normálním člověkem.
Takže máte lidi, za kterými jdete ve chvíli, kdy přemýšlíte, jestli je toto porušení ústavy, není to porušení ústavy? Nebo naopak skončíte někde na svém oblíbeném místě, zavřete se do sebe, to rozhodnutí si zvážíte sám v sobě a rozhodnete se?
Já jsem vždy byl zvyklý opírat se o zkušenost a názory ostatních. Nakonec moje praxe byla v armádě, i když by si někdo myslel, že velitel prostě vždy jen rozhoduje. Ale čím výše je, tím větší má štáb. Štáb expertů, odborníků, kteří jsou kovaní ve své úzké odbornosti a bez jejichž názoru by se žádný rozumný velitel rozhodovat neměl.
To je podle mě princip, který funguje i mimo armádu, že člověk by se měl vždy opřít o názory lidí, kteří problematice rozumí lépe než on. Ale nakonec je to na něm, jak se rozhodne. Takže já se při každé složité věci rád poradím s mnoha lidmi, kteří mají k věci co říci, pokud možno z různých části názorového spektra.
Ale nakonec vím, že rozhodnutí musím udělat já a také jsem připraven si za to nést odpovědnost. To finální rozhodování je spojené jen s tím, jak já si to vyhodnotím.
V té souvislosti, byl to asi Woody Allen, který říkal, že pokud chceš rozesmát Boha, řekni mu, jaké máš plány. Jaké máte plány, jak bude vypadat vaše prezidentská kampaň v roce 2028?
Já nevím, jestli ještě nějaká kampaň s mojí účastí bude.
Opravdu?
Zatím říkám stále to samé. Bude-li poptávka u občanů a bude-li dostatečná podpora pro případné zvolení, k tomu samozřejmě zdraví moje a rodiny, tak účast v dalších volbách velice silně zvážím. Protože bych považoval za zradu všech těch, kteří mi kdy důvěřovali a vkládali možná do mě nějaké naděje, kdybych z toho utekl. Já jsem z boje nikdy neutíkal ale musí k tomu být alespoň základní podmínky.
Zbývají necelé dva roky, není už čas to říci? Možná i s ohledem na to, pokud by chtěly jednotlivé politické bloky, pokud byste se vy neúčastnil, postavit alternativního kandidáta?
Já bych to rozhodně nechtěl natahovat do toho nejzazšího termínu, tedy 66 dní před konáním voleb. Ale teď si myslím, že ještě je čas, dejme tomu ještě chvíli.
Kloníte se spíše k tomu ano, nebo ne? Vy jste zmiňoval několik základních principů, podpora rodiny, voličů, jsou tam všechny tyto kameny rozestavěné na šachovnici, aby ta partie o druhý prezidentský mandát začala?
Zatím jsou. Ale jedním z důležitých faktorů mého rozhodování také bylo to, že jsem očekával, že v průběhu mého prvního mandátu se začnou profilovat kandidáti, kteří budou reprezentovat celé spektrum. A že mezi nimi určitě bude minimálně jeden, jedna, nebo více, které bych možná i sám rád volil. Vzhledem k tomu, že zatím žádný takový kandidát se nejeví, tak mně asi nezbyde nic jiného, než o tom vážně uvažovat.
Jak si to vysvětlujete, že vedle vás nikdo nevyrostl?
Já bych řekl, že to je možná na té straně názorového spektra, voličů, kteří volili mě, že zatím nevidí nutnost podporovat někoho jiného, když kandidát, kterého si vybrali, se těší jejich důvěře a podpoře. Pokud by tomu tak nebylo, tak určitě o někom dalším uvažovat budou.
Ještě závěrečná filozofičtější otázka. Velel jste vojákům. Výrazným způsobem jste po pár let určoval směřování Severoatlantické aliance, nejmocnější vojenské aliance světa. Zítra to budou tři roky, co stojíte v čele této země. Věříte tomu, že jedinec může měnit běh dějin?
Může. Historie je plná takových příkladů. Samozřejmě, záleží hodně na tom, na jakém místě ten jedinec sedí, nebo stojí. Pokud stojí v čele země, která má dostatečný výtlak, ať už ekonomický, vojenský, politický, tak jeho šance měnit dějiny je výrazně větší, než u těch menších.
Ale nakonec se ukázalo i v minulosti, že i představitelé menších zemí mohou být často dost inspirativní, aby strhli ty ostatní, kteří ten výtlak mají.
Aspirujete na to, nebo už jste tam?
Do takové role se nestavím. Ani bych se do ní stavět nechtěl. Takovou ambici nemám. Na druhou stranu vnímám, že mým názorům se dostává pozornosti i u některých mých kolegů. A spíše se snažím o to, abych s některými podobně smýšlejícími vytvořil skupinu, která bude schopná ty silnější přesvědčit k tomu, aby ty naše názory brali vážně.
Budeme to sledovat, pane prezidente jako obvykle, děkuji za váš čas.
Také moc děkuju.
