Zájem o vstup do Evropské unie (EU) má dalších deset států. Některé se o to snaží desítky let, jiné zase přístupová jednání teprve zahajují. Politický geograf z katedry geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Miloš Fňukal řekl, že například z balkánských zemí je v současné době nejlépe připraveno Kosovo, i když má jiné problémy, například neutichající spory se Srbskem. Naopak vstup Turecka do EU je podle něj stále v nedohlednu. Míra demokracie v této zemi je nadále na velmi nízké úrovni.
Do evropské rodiny chce dvě dekády po českém vstupu dalších deset států
Pravidla pro vstup zemí do EU jsou definovaná přímo ve smlouvě o založení Unie. V tomto dokumentu se píše, že EU je otevřená jakémukoliv evropskému státu, který respektuje hodnoty uvedené v článku 2 a je odhodlán je prosazovat. „Článek 2 jsou v podstatě Kodaňská kritéria, čili úcta k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a respekt k lidským právům,“ přiblížil Fňukal.
Je tam podle něj i podmínka, byť nevyřčená, která ze smluv vyplývá, a to že všechny státy, které do EU vstupují, musí přijmout existující evropské právo. „To se vytváří už zhruba sedmdesát let. A všechno, co se za ten čas nashromáždilo, musí přijmout, alespoň v nějakých rozumných časových intervalech. Fakticky to znamená, že každý stát, který přistoupí, dostane několik desítek až stovek svazků úředního věstníku EU v mimořádném vydání, a to všechno pro něj najednou začne platit,“ vysvětlil politický geograf.
Prvním krokem státu je, že se musí přihlásit, což ale neznamená, že přihláška musí být přijata. To je příklad Kosova, které sice přihlášku podalo, ale zatím nebyla natolik posouzena, aby se rozhodlo, zda bude přijata. Přihlášku následně posuzuje Evropská komise (EK), která vydá doporučení. Členské státy se pak musí jednomyslně shodnout, že přihlášku přijmou.
Tím ale celý proces teprve začíná. Následuje totiž screening, ve kterém se stanovují úkoly, které stát musí splnit, aby mohla začít samotná přístupová jednání. „Otevření přístupových jednání je ale zase závislé na jednomyslném souhlasu všech členů EU, což v praxi znamená, že někdy se to v této fázi zadrhne s tím, že nějaký stát si postaví hlavu,“ vysvětlil Fňukal.
Přístupová jednání probíhají ve 33 kapitolách. Jednání mohou trvat neomezeně dlouhou dobu. Podle Fňukala mají některé státy po dvaceti letech uzavřené dvě nebo tři kapitoly. „Jde to ale i rychleji, a to v případě, že ten stát má tržní ekonomiku a nemusí řešit nějaké strukturální problémy,“ uvedl Fňukal. Nejrychlejší bylo Finsko, kde od podání příhlášky do vstupu do EU uběhly pouze tři roky. Například u středoevropských států to bylo minimálně osm let, což je případ Česka a Slovinska. Na Slovensku to bylo devět let.
Problémy Balkánu
Ve hře je teď deset států – Srbsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Albánie, Kosovo, Severní Makedonie, Moldavsko, Gruzie, Ukrajina a Turecko. Některé země jsou na tomto seznamu už desítky let – například Turecko už 37 let, naopak Ukrajina od roku 2023. Dlouho probíhají přístupová jednání i s balkánskými zeměmi – se Severní Makedonií dvacet let, s Černou Horou 16 let a s Albánií nebo Srbskem patnáct.
„Ve všech těch případech (balkánských zemí) jsou ale problémy, které jsou trošku nad rámec běžné agendy. Jde o právní prostředí, korupci nebo soudnictví. Ve všech státech je poměrně velký problém s nezávislostí soudů, v případě Kosova až do té míry, že jsou tam některé soudy v uvozovkách mezinárodní, kdy si musejí soudce půjčovat z vnějšku,“ popsal situaci Fňukal.
Navíc v případě Kosova se řešil i terminologický problém, a to zda má jít o kandidátskou zemi nebo kandidátské území. Celkem pět států EU totiž Kosovo neuznalo – jde o Slovensko, Španělsko, Rumunsko, Řecko a Kypr. Podle Fňukala je ale paradoxně Kosovo nejlépe připraveno na vstup do EU. „Ten stát se budoval úplně nově, a to tak, aby byl do značné míry ve shodě s EU. Postupné přizpůsobování kritérií Evropě tam jde poměrně rychle, oni za tím celkem tvrdě jdou, jsou tam ale politické překážky (spory se Srbskem – pozn. red.),“ vysvětlil.
Například Severní Makedonii je vytýkáno, že má příliš velké státní podniky v rukou státem dosazovaných oligarchů. „Teď jsou dokonce kritizováni za zneužívání toho, že mají zrychlené legislativní postupy pro přijímání evropské legislativy na věci, které s Evropou vůbec nesouvisí. Potřebují například postavit silnici, tak řeknou, že jde o evropsou síť silnic, kterou potřebují právě pro EU. Ale tím poruší všechna pravidla,“ konstatoval Fňukal.
Situace v Severní Makedonii je podle něj momentálně zamrzlá, a to kvůli Bulharsku. „Makedonci se až do roku 2019 hádali s Řeckem o název, teď se zase hádají s Bulharskem, které blokuje možnost otevření některých jednání požadavkem na změnu ústavy. Chtějí, aby Makedonci uznali Bulhary jako národ, který žije v Severní Makedonii. Země je zatím oficiálně stát makedonského a albánského národa, ale Bulhaři tam chtějí i Bulhary, navíc za situace, kdy sami nepovolují makedonské spolky,“ řekl geograf.
Demokracie v Turecku
V Turecku, které se snaží dostat do Evropské unie už skoro čtyřicet let, je problémem kulturní a společenská rozdílnost. „A hlavně tam není splněno to první kritérium o dostatečné míře demokracie. Všechny státy EU rozhodně nejsou na nejvyšších příčkách míry demokracie, ale v Turecku je podstatný skok,“ řekl Fňukal a zmínil například genderovou problematiku, práva národnostních menšin nebo politická práva.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan sice udělal spoustu reforem, které EU požadovala, například ohledně Kurdů, kterým povolil používat kurdštinu a podobně, ale zejména konzervativní část Evropy má do jisté míry problém například s tím, že jde o muslimskou zemi. Velká část Turecka sice není na území Evropy, ale v tom problém není, protože například Gruzie coby další kandidátský stát podle Fňukala jednoznačně evropským státem není. „Tam se přihmouřilo oko. Předpokládá se, že blízké státy v Asii, pokud jsou křesťanské, tak by byly přijatelné,“ řekl.
Šance Ukrajiny
Fňukal odhaduje, že dlouhá budou přístupová jednání i v případě válkou zmítané Ukrajiny. Jako problémy této země vnímá korupci či právní systém, stejně jako v případě balkánských zemí.
„Vůle členských států EU tam zatím je. Připomíná mi to snahu přijmout v osmdesátých letech Řecko, které bylo jediným státem, kdy v této fázi EK vstup nedoporučila, ale členské státy byly pro,“ řekl Fňukal s tím, že v Řecku byla sice špatná politická i ekonomická situace, ale byla tam vůle zemi stabilizovat tím, že bude přijata do Evropských společenství.
„Přijetím Ukrajiny se vymezí nejzazší východní rozsah EU, protože je jasné, že dál už se šířit nebude, možná jenom na Kavkaz. Jsou tam i věci, které hrají proti Ukrajině. Jde o veřejné mínění – podle mě na Západě už lidi nejsou moc ochotní se uskromnit. Ta poslední vlna přijímání východních států, kde byl na Západě jednoznačný souhlas, jsme byli my, a asi ty zkušenosti s námi nebyly až tak jásavé,“ míní Fňukal.
Dalším problémem mohou být podle něj malé státy, jako je třeba i Česko. „Ty využívají všech možností, jsou příjemci (evropských peněz). Ukrajina je velká a chudá, a šlo by tam hodně peněz. Z některých států by se najednou staly státy, které by měly začít dávat, na to jako Češi nejsme vůbec mentálně připraveni, o Maďarech ani nemluvě,“ uvedl.
Zájmy Ruska
Podpora vstupu do EU mezi obyvateli kandidátských zemí se výrazně liší. Často je ovlivněna i těmi, kteří rozšiřování Unie z principu nepodporují. Řeč je například o Rusku a ruském režimu, který má své podporovatele zřejmě všude po světě, i v zemích, které do EU chtějí vstoupit. „Rusko se k rozšiřování EU staví méně nevstřícně než k rozšiřování NATO. Jednoznačně je ale jeho postoj negativní. Nejde tam ani tak o tu ekonomiku samotnou, ale o symbolickou rovinu,“ míní Fňukal.
Náznaky vměšování se do politiky států ze strany Ruska podle Fňukala jsou, často se však nedá určit, zda se jedná o akci proti NATO, nebo akci proti EU. Například Ukrajina i Gruzie totiž chtějí kromě EU vstoupit právě i do Severoatlantické aliance.
„Určitě je tam (od Ruska) velká podpora místních nepříznivců EU, v případě Moldavska až do úrovně financování některých politických stran, a v Gruzii pravděpodobně taky,“ uvedl a dodal, že v těchto státech je i poměrně velká ruská menšina.
U už zmíněného Moldavska je dalším problémem Podněstří (Podněsterská moldavská republika), které je sice součástí Moldavska, ale de facto jde o nezávislý stát výrazně podporovaný Ruskem. Jenže taková země, jejíž část je okupována jiným státem či ovládána separatisty, by do EU vůbec vstupovat neměla.
„Po těchto zemích se většinou chce, aby měly vyřešené hraniční spory. Například když vstupovalo Chorvatsko, tak nějakou dobu dělalo kvůli hranicím problémy Slovinsko. Ale dá se to obejít ‚kyperským způsobem‘. V případě Kypru (severní část ostrova ovládají separatisté podporovaní Tureckem – pozn. red.) se to vyřešilo tak, že se řeklo, že evropské právo platí na území, které je pod kontrolou kyperské vlády, a ten zbytek je nějaké právní vakuum,“ vysvětlil Fňukal. Podle něj by to tímto způsobem šlo vyřešit i v případě Ukrajiny.
