Ve věku 93 let zemřel diplomat a bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý. Během své politické kariéry se historik a velvyslanec významně zasloužil o odchod sovětských vojsk z Československa a přispěl ke vstupu Česka do Severoatlantické aliance. O úmrtí informoval jeho syn Jiří Šedivý.
Jaroslav Šedivý byl držitelem vysokých českých i francouzských vyznamenání, včetně Řádu čestné legie a Národního řádu za zásluhy. Prezident Václav Klaus mu udělil medaili Za zásluhy. V letech 1997 až 1998 byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského a v letech 1999 až 2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.
„Chceme-li dělat zahraniční politiku nezávislého státu, musí ten stát být skutečně nezávislý, a nikoliv okupovaný. Musíme co nejdříve dostat Rusy ze země,“ vzpomínal ve své knize Černínský palác v roce nula z roku 1997 na to, jak těsně po sametové revoluci nastupoval jako poradce tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera na resort zahraničních věcí. Právě k odsunu sovětských vojsk z Československa jako diplomat významně přispěl v prvních letech porevoluční diplomacie.
V červnu 1990 se stal československým a později českým velvyslancem ve Francii, po pěti letech se stal velvyslancem v Belgii a Lucembursku. Současně zastupoval české zájmy v NATO. V Bruselu se během devadesátých let také věnoval jednání o vstupu Česka do Severoatlantické aliance.
Významný diplomat se narodil 12. listopadu 1929 v Praze. Vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1954 nastoupil do Slovanského ústavu Akademie věd, od roku 1957 působil v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii v Praze. Založil odborný časopis Mezinárodní vztahy a tři roky byl jeho šéfredaktorem.
Normalizační perzekuce
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl vyloučen z komunistické strany, do níž vstoupil v lednu 1948. Musel nedobrovolně odejít z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. Kvůli svým postojům strávil šest měsíců ve vazbě a poté byl podmínečně odsouzen za podvracení republiky.
Během normalizace pracoval jako dřevorubec, řidič kamionu a až do roku 1988 čistič oken. V té době publikoval řadu samizdatových studií. V tomto období také napsal dvě historické knihy pod jmény dvou svých přátel. Krátce před listopadem 1989 začal pracovat v Prognostickém ústavu Akademie věd, kde se tehdy připravovala prognóza ekonomického vývoje v Československu. V prosinci téhož roku pak přešel na ministerstvo zahraničí jako poradce ministra Jiřího Dienstbiera.
Řadu let předsedal Společnosti Jana Masaryka, přednášel mezinárodní politiku a diplomacii na Filozofické fakultě UK. Byl autorem řady knih, v nichž se zabýval například zákulisím polistopadové zahraniční politiky, diplomacií, historickými událostmi či působením v roli velvyslance v Paříži. V roce 2012 vydal i rozsáhlé paměti nazvané Jaroslav Šedivý: Mé putování zmateným stoletím.
