Saul Blau prošel jako dospívající chlapec vyhlazovacím táborem v Osvětimi, pracoval v uhelném dole a přežil i pochod smrti a transport do Buchenwaldu. Po válce se přes Československo vrátil do Maďarska, později emigroval do Izraele a Spojených států. Dodnes pracuje jako dobrovolník v Památníku holocaustu v Miami Beach.
Saul Blau se narodil 17. prosince 1930 v maďarském městě Tarpa do židovské rodiny se sedmi dětmi. „Vyrostl jsem v malém městě ve východním Maďarsku blízko československých hranic. Měl jsem těžké dětství, protože tato oblast byla extrémně antisemitská. Ani ne tak děti v mém věku, ale učitelé byli antisemité,“ popisuje.
S antisemitismem se setkával také u starších spolužáků. „Tahali mě za vlasy a chtěli vědět, jestli věřím v Ježíše Krista. Řekl jsem jim: ‚Jasně, že ano,‘ protože mi ubližovali. Ale oni řekli: ‚Stejně jsi smradlavý Žid. Zbijeme tě, protože lžeš!‘ Ukazovalo se, že bez ohledu na to, co říkáte nebo děláte, když jste Žid, jste prostě terčem,“ přiblížil své zkušenosti.
Maďarské království stálo ve druhé světové válce na straně nacistického Německa. Saulovi bylo třináct let, když jim v pátek 14. dubna 1944 nacisté zabušili na okno. Každý z početné rodiny si směl vzít pouze sedmikilové zavazadlo. O několik hodin později už odjížděli v přeplněném dobytčím vagonu do neznáma.
„Cítili jsme, že jsme odsouzeni k záhubě“
„Zabouchnutí posuvných dveří dobytčáku vydalo strašně nepříjemný zvuk. Cítili jsme, že jsme odsouzeni k záhubě, že se odtamtud nikdy nedostaneme živí. A když zvenku zavřeli západku, lidé začali panikařit. Bylo to strašné,“ vypráví.
Po třech dnech trýznivé cesty, kterou vězni strávili převážně vstoje, vlak zastavil. Malými okénky u stropu přečetli název místa, které tehdy mnozí ještě neznali – Osvětim.
„Když došlo na selekci, stálo tam pět nebo šest velmi elegantně oblečených, vysoce postavených důstojníků gestapa. Mezi nimi byl i doktor (Josef) Mengele. Rozhodoval, kdo bude žít a kdo zemře v krematoriu. Moje matka a mladší sestra skončily v plynové komoře a moje starší sestra byla vybrána na práci, protože byla o tři roky starší než já,“ říká Blau.
Třináctiletý Saul zalhal, že je mu šestnáct, a Mengele ho označil za práceschopného. Stejně rozhodl také o chlapcově otci. Ani jeho však Blau už nikdy nespatřil.
V Březince ho spolu s dalšími osamocenými chlapci ubytovali v dřevěném baráku se stovkami dospělých vězňů. Hned první noc zjistili, že od rodičů už se pomoci nedočkají.
„Vidíte ty plameny? Už nemáte rodiče“
„Jeden muž nás všechny děti vzal ven, ukázal na komín a řekl: ‚Vidíte ty plameny? Cítíte ten vzduch? Už nemáte žádné rodiče.‘ Byli zplynováni a zpopelněni během dvou nebo tří hodin od příjezdu.Trvalo nám několik týdnů, než jsme celý proces pochopili a uvěřili tomu, co se kolem nás děje,“ vzpomíná.
Jednoho rána nacisté seřadili asi dvě stě dospívajících vězňů. Poté je přinutili ujít šest až osm kilometrů do pracovního tábora Jawiszowice, kde se těžilo uhlí. „Naším úkolem bylo oddělovat uhlí od horniny. V továrně chtěli, aby tam pracovaly děti, protože ty neutečou a neprovedou sabotáž,“ popisuje.
Saulův pracovní oddíl vedl polský politický vězeň, který díky známostem v kuchyni dokázal chlapcům zajistit o něco více jídla. Občas dostali také koňské maso.
„Když někdo utekl nebo se několik lidí o útěk pokusilo, většinou je chytili. Pak jsme museli být svědky velkého představení při jejich oběšení. Všichni to museli sledovat, stáli jsme tam celé hodiny. Potom jsme museli pochodovat kolem oběšených,“ sdělil Saul Blau.
Zatímco děti pracovaly v uhelném dole a vězni živořili a umírali v nelidských podmínkách, příslušníci SS si během posledního půlroku fungování vyhlazovacího tábora v Osvětimi užívali volný čas. Dokládají to mimo jiné fotografie z alba jednoho z nich.
Pochod smrti před osvobozením Osvětimi
V lednu 1945 Rudá armáda Osvětim osvobodila. Některé vězně, včetně Saula, však nacisté několik dní předtím evakuovali. Po čtyřdenním pochodu smrti bez jídla následovala několikadenní cesta dobytčím vagonem do koncentračního tábora Buchenwald.
„Křičeli na nás: ‚Vypadněte a seřaďte se!‘ Měli jsme jít na dezinfekci a do sprchy. Když jsme to slyšeli, mysleli jsme si, že tam funguje stejný systém plynování a krematorií jako v Osvětimi. Velmi jsme se báli a řekli jsme si poslední sbohem. Opravdu jsme si mysleli, že je to náš konec. Postříkali nás chemikáliemi a dezinfekcí, protože naše oblečení bylo plné vší. Byli jsme v hrozném stavu. Seřadili jsme se pod sprchami a měli jsme štěstí. Tekla horká voda, nebyl to plyn. Takže jsme zůstali naživu,“ vzpomíná pamětník.
Buchenwald byl přeplněný. Nacisté tam před postupující sovětskou armádou transportovali vězně z východní části říše. Kapacitu tábora postupně navýšili přibližně na třicet tisíc vězňů. V únoru 1945 jich tam však podle některých údajů pobývalo výrazně více. Osvobození přišlo 11. dubna.
Našli jsme psí sušenky, byly lahodné
„Z reproduktoru jsme slyšeli, že dorazily první americké tanky. Přijely k bráně a bylo nám řečeno, že se nikdo nesmí hnout, protože boje stále probíhají. Převážně němečtí političtí vězni převzali v táboře velení. Bylo to pro nás něco jako splněný sen. Přestřihli ostnatý drát, protože věděli, že už není pod proudem. Začali jsme hledat jídlo v kasárnách SS, kde byli ubytovaní strážní. Našli jsme tam velkou bednu sušenek. Byly to psí sušenky. A byly velmi lahodné,“ popisuje.
Z Buchenwaldu se Blau přes Československo vrátil do Maďarska, kde našel svou starší sestru. Rozhodl se připojit k sionistickému mládežnickému hnutí. Později emigroval do Izraele a vstoupil tam do nově vznikajícího letectva, kde do roku 1956 pracoval jako technik. Poté se přestěhoval za svými sourozenci do Spojených států, kde žije dodnes. Jako dobrovolník stále spolupracuje s Památníkem holocaustu v Miami Beach na Floridě.
