Jiří Fišer měl to štěstí, že přežil v Osvětimi zrůdné pokusy na dvojčatech doktora Mengeleho. Při jeho vyprávění až mrazí, když popisuje, jak jemu a bratrovi měnil krev a píchal injekce, které působily horečnatá onemocnění. Před smrtí je zachránilo to, že byli jedni z nejmladších v táboře a Mengele si je šetřil.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Jiří a Josef Fischerovi (Jiří si později změnil jméno na Fišer) pocházeli z židovské rodiny, narodili se 7. ledna 1936 v České Třebové. Maminka je sice na začátku války schovala u strýce v Nesovicích, transportu do Terezína se ale nevyhnuli. Celá rodina se tam sešla v roce 1942. Bezstarostné děti braly tenkrát cestu do koncentračního tábora a pobyt tam jako hru. Chlapci museli sice pracovat na dvoře a pomáhat v kuchyni, ale také si mohli hrát s míčem anebo divadlo.
Drobné role dostali i v představení Brundibár. „Těm Němcům to nikdo nepřeložil, ale líbilo se jim to. Jak se řeklo Brundibár, děcka se na to těšila a Němci taky. Zasedli ty první místa. No, tam bylo opravdu co dělat, ne že bychom se tam nudili,“ popisuje Jiří Fišer pobyt v Terezíně.
Cesta z Terezína do Osvětimi byla úmorná
Už v Terezíně si je zřejmě vytipoval doktor Mengele, pro kterého byla dvojčata pokusným, spotřebním materiálem. V květnu 1944 museli Jiří s Josefem nastoupit do transportu do Osvětimi.
„My jsme tam dojeli až za tři dni a dvě noci. Potřebovali jsme vodu, do vagonu nám nedali nic, lidi trpěli žízní. Byla to hrozná cesta,“ popisuje Jiří. Když dojeli vyčerpaní do Osvětimi, ani necítili, že jim na ruku tetují čísla, pořádně si je prohlédli až druhý den. „To je číslo A, jako Auschwitz 782,“ukazuje ruku Jiří Fišer.
V červnu se do Osvětimi dostala i matka s jejich sestrou Věrou. Maminka se ale nechtěla dcery vzdát, a tak obě zemřely v plynové komoře. „Oni ty děti chtěli matkám za každou cenu sebrat, aby mohly pracovat, protože kdyby je měly, tak nebudou pracovat tak dobře, jak kdyby je neměly,“ vysvětluje pamětník.
Chlapci si mysleli, že jsou nemocní a Mengele je léčí
Jiří a Josef skončili v takzvané nemocnici doktora Mengeleho. „Pořád nám kontroloval váhu, potom zkoušel, jestli máme stejný končetiny, do očí nám dával obstřiky, aby viděl, jestli by se nám mohly oči stejně zabarvit. Aby nemusel stoprocentně zjišťovat, jakou máme krev, tak jeho krev dal mně a moji jemu. Jediný štěstí bylo, že byla krev stejná, jinak teda by to bylo špatný,“ popisuje Jiří Fišer.
Dlouhé týdny proleželi chlapci v nemocnici v horečkách. Mysleli si, že jsou vážně nemocní. „On nám naočkoval asi malárii nebo určitě nějakou horečnatou nemoc. Mysleli jsme, že máme opravdu nějakou nemoc, ale to bylo uměle udělané, to jsme zjistili až po válce,“ říká pamětník.
Mengele byl vzteklý člověk
Josefa Mengeleho popisuje Jiří Fišer jako mladého, pohledného muže. Byl ale prý až chorobně vzteklý. „On tam přišel a jak měl tu blbou náladu, tak bral židle a házel je do oken, na stěnu, udělal tam takový nepořádek,“ popisuje jeden výjev z táborové jídelny.
Jaké další pokusy na dvojčatech Mengele dělal, se může pan Fišer jen domnívat. „Abych vám řekl pravdu, když jsem se zeptal toho pana Brocha, co to taky přežil, co na něm dělali, on mi řekl, však jsi tam byl taky. Oni o tom neradi mluvili,“ vysvětluje.
Osvětimí prošly stovky dvojčat, konce války se jich dočkalo jen několik desítek. Jiří s Josefem měli to štěstí, že k nim patřili. „My jsme měli to štěstí, že jsme byli malí, on si nás šetřil, až dorosteme, protože nevěděl, jestli bude v lágru čtyři roky nebo deset,“ říká Jiří.
Lednové osvobození Osvětimi Rudou armádou
Josef Mengele zůstal v Osvětimi do ledna 1945, pak utekl. Krátce před osvobozením tábora Rudou armádou zažili bratři přesun do sousedního lágru. Opět měli štěstí, že přežili. „My jsme došli, my jsme se drželi za těmi Němci, ale ty ženy, co nemohly, ty zastřelili, ta cesta, než přijeli Rusi, byla normálně jako hřbitov,“ popisuje pamětník a ukazuje fotku. „To je fotka, kterou udělali Rusové první den po osvobození Osvětimi. Fotografovali nás mezi ochrannými dráty,“ říká.
Z Osvětimi převezli dvojčata do dětského domova v Košicích, kde je našel strýc a vzal si je k sobě do Nesovic. Tam se dozvěděli i o smrti maminky a sestry Věry. Tatínek zemřel v lágru v Neungamme nedaleko Hamburku. Tam ho Němci poslali, protože se jako drážní úředník zapojil do odboje. Nacisté zabili víc než šest desítek jejich příbuzných.
Dnes žije Jiří Fišer v Mohelnici, navštěvuje školy a dětem o hrozných zážitcích vypráví. Je zřejmě posledním žijícím Mengeleho dvojčetem v Česku. Jeho bratr zemřel před osmi lety.
