Před dvaasedmdesáti lety vojska Rudé armády osvobodila Osvětim. Ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau, který zde zřídily okupační síly nacistického Německa, aby jim pomohl vymýtit celou jednu kulturní tvář Evropy, zemřel více než milion lidí – v drtivé většině Židů. Nyní si svět připomíná 27. leden jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.
Šoa jako žár, ze kterého mrazí. Svět si připomíná oběti holocaustu
Pro nejničivější vraždění v dějinách dokáže jazyk používat leda opis. Když nacisté na konferenci v berlínském Wannsee rozhodli v lednu 1942 o plošném vyvraždění evropských Židů, pracovali se slovním spojením „konečné řešení židovské otázky“, doslovně Endlösung der Judenfrage. K verdiktu nad miliony životů jim stačilo pouhé půldruhé hodiny.
Výsledkem rozpoutané genocidy, o níž Adolf Hitler fantazíroval už rok po skončení první světové války (v dopise tehdy Židy označil za „rasovou tuberkulózu národa“ a napsal: „Konečným cílem musí být nekompromisní odstranění Židů vůbec.“), byla mnohamilionová masová vražda.
Zemřely dva miliony Romů, čtvrt milionu mentálně nebo fyzicky handicapovaných osob a šest milionů Židů – čili dvě třetiny veškeré evropské židovské populace. Filozofka Hannah Arendtová později napsala, že nacistický režim byl prvním režimem v dějinách, který rozhodoval, kdo smí a nesmí žít na této planetě.
obrázek
Zápalné oběti
Šok, který světu hitlerovská válečná zvěrstva přinesla poté, co se třetí říši podařilo o tři roky později porazit, ale jazyk svazoval dál. Hrůzné podstatě snahy zlikvidovat celý národ i s jeho kulturou se zřejmě nejblíž přiblížil polsko-židovský právník Raphael Lemkin, když v roce 1944 přišel s výrazem genocida (z řeckého génos – rod – a cidium – zabít), jenž nakonec vešel i do mezinárodního práva.
Dnes vžitý a zřejmě nejčastěji užívaný termín holocaust se podle všeho poprvé objevil teprve třináct let po válce v románu osvětimského vězně a laureáta Nobelovy ceny Elieho Wiesela Noc; slovo vycházející z řeckého oulokautoma doslova značí „zápalnou oběť“, v přeneseném významu „zničení ohněm“ či „naprosté zničení“. Někteří Židé pak pracují také s hebrejským výrazem „šoa“ – označením pro pohromu, záhubu či zmar.
Svět na zločiny nacistického Německa nikdy po válce nezapomněl, a aby holocaust neupadl v zapomnění ani u následujících generací, rozhodl se zmařené životy uctít každoročním Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu.
O jeho vzniku rozhodla rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů v roce 2005, když si svět připomínal šedesát let od konce druhé světové války, a první pieta proběhla o rok později. Osoby, které připravila o život nacistická zlovůle, si státy světa připomínají vždy 27. ledna; čili v den, kdy Rudá armáda vstoupila do Osvětimi.
GALERIE
holocaust 27/1
Popel z Osvětimi
Vyvražďování Židů začalo prostřednictvím zabijáckých jednotek Einsatzgruppen již v červnu 1941 po napadení Sovětského svazu nacisty a největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 33 tisíc kyjevských Židů v rokli Babí Jar koncem září téhož roku. V tomtéž měsíci také nacisté začali používat mobilní plynové komory.
Černým symbolem holocaustu se ale staly až pece ve vyhlazovacích táborech. První z nich byl do provozu uveden v prosinci 1941 v Chelmnu, na jaře 1942 se otevřely vyhlazovací tábory „akce Reinhard“ Belzec, Sobibor a Treblinka. Další dva, Osvětim a Majdanek, dali nacisté na vyhlazovací tábory přestavět.
GALERIE
Pavel Werner přežil červencovou selekci v koncentračním táboře v Osvětimi. Spolu s 89 ostatními chlapci podobného osudu si začali říkat Birkenau Boys. Konce války se dočkalo jen několik z nich
Vyhlazovací tábor Auschwitz II. – Birkenau (Osvětim II. – Březinka) platí za nejtemnější stránku lidské existence až do dnešních dnů. O život zde přišel milion Židů, sedmdesát tisíc Poláků, jednadvacet tisíc Romů a patnáct tisíc sovětských válečných zajatců. Pět objektů dokázalo denně zpopelnit 4756 lidí. Ve druhém krematoriu měl svou patologickou laboratoř také pověstný anděl smrti, nacistický lékař Joseph Mengele, jenž proslul brutálními zdravotními pokusy na osvětimských vězních.
Když Rudá armáda do Osvětimi 27. ledna 1945 vstoupila, našla zde sedm tisíc zubožených a nemocných vězňů. Dalších padesát tisíc hnali nacisté v pochodech smrti do centrálních částí třetí říše.
Akademická malířka Helga Weissová-Hošková prošla po odjezdu z bubenského nádraží Terezínem i Osvětimí:
GALERIE
Bubenské nádraží se stalo před 75 lety mlčenlivým dějištěm židovských transportů smrti. Vypovídá o nich i jedna z posledních žijících pamětnic
Barokní pevnost pod Davidovou hvězdou
Tuzemským symbolem válečných zvěrstev, které se navzdory všemu utrpení nemůže Osvětimi vyrovnat, byl koncentrační tábor v Terezíně. Severočeské městečko, které vzniklo jako barokní pevnost na konci 18. století, se v místo židovského strádání změnilo z rozhodnutí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten z Terezína na podzim 1941 učinil sběrný tábor pro protektorátní Židy.
Uzavřeným ghettem Davidovy hvězdy prošlo 155 tisíc Židů z českých zemí a dalších zemí Evropy a 118 tisíc zahynulo. Na 35 tisíc z nich přišlo o život přímo v ghettu (mimo jiné při ničivé epidemii tyfu, kterou zapříčinila přeplněnost a velmi špatné hygienické a stravovací podmínky).
GALERIE
Paní Irena Racková je zřejmě posledním člověkem v Česku, který pamatuje vůbec první židovské transporty z Terezína - do lotyšské Rigy. A také jednou z mála, kteří je přežili. Z tisíců Židů vypravených do Pobaltí se jich zpátky vrátilo něco kolem stovky
Dalších 83 tisíc lidí zahynulo po deportaci ve vyhlazovacích a pracovních táborech. Mezi vězni bylo také více než 10 500 dětí, asi čtyři sta z nich zemřelo již v Terezíně, 7500 dětí se stalo oběťmi „konečného řešení židovské otázky“. Terezín osvobodily tankové jednotky Rudé armády 9. května 1945.
Ghettem, kterému veleli postupně Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm (pouze první a třetí byli po válce popraveni), prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig či Ivan Klíma, režisér Dušan Klein, filozof Karel Kosík, politik Egon Lánský, herec Zdeněk Ornest nebo rabín Richard Feder. V ghettu zemřeli kupříkladu podnikatel Emil Kolben nebo otec českého zemského rabína Karola Sidona. Narodil se zde slovenský politolog Fedor Gál.
