Praha – Podobně jako mnozí doufal, že druhá světová válka potrvá jen několik měsíců. Nakonec mu vzala rodinu a dospívání prožil v nejhorších zařízeních, jaké lidstvo dosud vymyslelo. Dnes v 85 letech historik Toman Brod vzpomíná, jak se stal svědkem největší vraždy československých občanů za druhé světové války v noci na 9. března 1944, přesně před 70 lety. Tehdy ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi-Březince nacisté plynem zavraždili 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. českého (či terezínského) rodinného tábora.
Toman Brod se cítil být Čechem celý život. O svůj pravý původ se vůbec nezajímal a jeho celá rodina vyzdvihovala vlastenecké myšlenky. Když byl ve svých dvanácti letech nedobrovolně konfrontován s realitou, nestačil se divit, jak ho koloběh událostí spolu s většinou příbuzných následně semlel. Brodovi totiž patřili k pražské židovské rodině, zcela asimilované do československého prostředí. S příchodem Hitlera ale nastal obrat. „Poprvé jsem si naplno uvědomil, že teď jsem vydělen ze společnosti, teď jsem deklasován, jsem tvor druhého řádu.“
Jídlo v Terezíně nestačilo k životu ani k smrti
Označení Žid tak nesl s nelibostí a žlutá hvězda na klopě ho v červenci 1942 zavedla až do Terezína. Původně bral povolávací rozkaz jako zpestření nudného života v Praze, kde nemohl chodit ani do školy, a celou cestu považoval spíše za dobrodružství. Pro člověka ze zajištěné rodiny byly ale podmínky v ghettu noční můrou. „Židé žili napěchováni v rozpadajících se domech od sklepů až po půdu, ve špíně, zamořeni hmyzem, bez hygienického zázemí. A pochopitelně měli hlad. Nestačilo to k životu ani k smrti,“ vzpomíná Brod.
Ukázalo se, že Terezín není pro většinu Židů konečnou stanicí. Terezín opouštěly desítky tajemných vlaků, kde se lidé tísnili v dobytčích vagónech na cestě neznámo kam. „Naložili nás, muže a ženy zvlášť, do vagonu tak 50-60 lidí a doprostřed postavili kontejner s čajem a kontejner na potřebu. Dali nám kus chleba s náhražkou salámu a zavřeli dveře. Za chvíli jsme začali pociťovat nedostatek vzduchu, kontejner s čajem se vyprázdnil, zato začal přetékat kontejner s exkrementy.“ Jestli jeli den nebo dva dny, si Brod nedokáže vybavit.
Když vlak zastavil, nikdo netušil, co znamená Birkenau. Brodův transport ale unikl tolik obávané selekci. Dva terezínské transporty totiž esesáci nechali z dosud nevyjasněných důvodů v šestiměsíční „karanténě“ v tzv. rodinném táboře. Vězni zůstali sice na živu, většina z nich se ale kromě otřesných podmínek setkala i s dosud nepoznaným hladem. „Za několik dní jsem pochopil, jak trpěli staří lidé v Terezíně, když se shromažďovali kolem odpadků. Hlad nebylo možno utišit.“
„Občas k nám taky chodily návštěvy. Vzpomínám na jednoho žurnalistu, který zavítal do tábora a vyprávěl nám zážitky z olympiády a to, jak Hitler běsnil, když viděl afroamerického černocha Jessyho Owense, jak poráží na běžeckých tratích německé Árijce. Ani ruku mu prý nepodal. Říkali jsme si: “Ten černoch zvítězil nad Hitlerem! Když to dokázal on, my to dokážeme také."
V táboře ale bylo mnoho dospělých, kteří dbali na to, aby se výchova dětí nezanedbávala, a starali se, aby se ty krušné časy daly přečkat lépe, patřil k nim třeba mim Avi Fisher. „Ten jednou na komíně, který po zemi v hale spojoval dvě spalovny, předváděl pantomimou cestující v pražské tramvaji. Držel se pomyslné tyče, klátil se ze strany na stranu a vybavoval se s cestujícími. Smáli jsme se. Najednou se ve dveřích objevil velitel tábora a my jsme zkoprněli. Namísto obvyklého hřmotného “Achtung„, zavelel abychom pokračovali a přisedl si k nám. Tyhle momenty úlevy působily jako oázy dobré nálady. Člověk si pak myslel, že přece nemůže být tak zle, jak to vypadá.“
Úmrtnost v táboře byla poměrně velká, ale to bylo dáno tím, že zde byli umístění i děti a staří lidé, kteří by za normálních okolností neprošli selekcí a skončili v plynu hned po příjezdu. V březnu zbylo z 5 000 lidí z prvního transportu necelých 3 800. Až na několik výjimek byli všichni v noci z 8. na 9. března 1944 zlikvidováni. Tehdy se stal Brod svědkem největší vraždy československých obyvatel za druhé světové války.
Existence rodinného tábora proto stále patří k málo objasněným fenoménům holokaustu. Nejčastěji udávaný důvod - že se tábor měl stát dalším nástrojem nechvalně proslulé propagandy nacistů po ostudné návštěvě delegace Červeného kříže v Terezíně - podle některých pamětníků neobstojí. Těžko si lze totiž představit, že by do osvětimského pekla nacisté pozvali zahraniční delegaci. „Jaký mohlo mít pro racionální nacistické mozky smysl živit půl roku několik tisíc lidí ve vyhlazovacím koncentračním táboře, a to prakticky bez jakéhokoliv užitku?“ ptá se Brod.
- „Naložili je na nákladní auta a odváželi je směrem na nádraží do Osvětimi, takže si mysleli, že opravdu odjíždějí. Pak se ale zadem vrátili zpátky do plynových komor. Během té jedné noci je všechny zavraždili.“
„Nikdo nikdy nepochopil, proč tehdy zbytečně zahynuli i práceschopní mužové. Nacistická zlovůle se ale pochopit nedala. Stejně tak i koncept tzv. rodinného tábora je dodnes nevysvětlená věc, zřejmě nějaký byrokratický zádrhel, který kdosi jednou z neznámých důvodů nařídil a pak se na něj tak nějak pozapomnělo, takže celé tři transporty měly z pohledu Osvětimi výjimečné postavení - neprošly selekcí, nebyly zbaveni vlasů a dětem s rodiči bylo umožněno se pravidelně stýkat.“
Druhý transport, v němž byl i Brod, po šesti měsících čekal na podobný osud. Němcům ale v té době docházely pracovní síly a Brod jako patnáctiletý mladík prošel selekcí pod dohledem obávaného doktora Josefa Mengeleho a vraždění přežil. „Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah, choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se, jestli mají dost jídla.“ Neuměl si představit, že by mohlo existovat horší místo než Osvětim. Dostal se ale do pracovního tábora Gross-Rosen v Kladsku, jednoho z nejhorších vůbec. Z dvaceti členů transportu přežili jen dva.
Právě zde ho zastihl i konec války. „Byl jsem v tak špatném fyzickém stavu, že jsem musel několik týdnů ležet v nemocnicích a nemohl nastoupit cestu do Prahy.“ Po osvobození prodělal tyfus, po příjezdu do Prahy zase tuberkulózu. V obavě z návratu nacismu vstoupil do KSČ. K jeho složitému osudu patří i skutečnost, že je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959-1965.
Na rozdíl od jiných Brod svou minulost nezlehčuje ani nezapírá. Říká, že nebyl udavač, jen neměl dlouho sílu se tajné policii a totalitnímu aparátu vzepřít. Nakonec ji v sobě našel koncem 60. let. Byl vyhozen ze zaměstnání i ze strany, živil se jako čerpač vody a taxikář, podepsal Chartu 77. Patří k významným českým historikům, vydal řadu odborných prací a také knihu vzpomínek nazvanou „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“
