Předstupeň koncentračních a vyhlazovacích táborů – tak vnímají někteří historici nařízení, které nařizovalo Židům na území Německa i protektorátu Čechy a Morava nosit žlutou hvězdu. Reinhard Heydrich příslušný dokument podepsal 1. září 1941, platit začal o osmnáct dnů později.
Již dříve, než přijel do Prahy, aby zastoupil Konstantina von Neuratha v úřadu říšského protektora, ovlivňoval Reinhard Heydrich život v protektorátu Čechy a Morava. Tím nejviditelnějším projevem bylo zavedení žlutých hvězd, které museli na veřejnosti nosit všichni Židé starší šesti let.
Heydrich ale nebyl přímo otcem myšlenky na povinné označování Židů. Volání po něm se od vlivných nacistických politiků ozývalo již dříve. V srpnu 1941 se dokonce povolení označovat Židy v lokálním protektorátním měřítku domohl státní sekretář pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank.
„Na území tehdejšího protektorátu docházelo ke zvýšení odbojové činnosti. Karl Hermann Frank měl teorii, že za tím stoj Židé, že oni jsou organizátoři, jejich spolky jsou semeništěm nepokojů,“ vysvětlil jeho požadavek vedoucí historického oddělení Památníku Terezín David Blodig. Nakonec ale povolení, které Frank vymohl na von Neurathovi, nebylo potřeba, protože ještě před zavedením protektorátního označování vyšlo Heydrichovo celoříšské nařízení.
Zatímco v okupovaném Polsku Němci zavedli označování Židů bílou páskou s modrou hvězdou prakticky ihned po dobytí území, v Německu včetně protektorátu se tomu Hitler bránil. Obával se možných dopadů v mezinárodní politice.
V létě 1941, kdy Německo ovládalo prakticky celou kontinentální Evropu, jeho vojska obléhala Leningrad a postupovala Ruskem a Ukrajinou k Moskvě a Stalingradu, se však jeho postoj změnil. „Wehrmacht postupoval, bral do zajetí miliony sovětských vojáků, takže se zdálo, že vítězství ve válce je na dosah,“ shrnul historik. Hitler se již nepotřeboval na nikoho ohlížet.
Heydrich podepsal nařízení o povinném označování Židů starších šesti let 1. září 1941 a 5. září vyšlo v úředním věstníku a v novinách. Tím začala běžet čtrnáctidenní lhůta, po které začalo platit. Tomu, kdo nařízení neposlechl, hrozilo buď vězení až na půl roku, nebo peněžitý trest. „Každý Žid, který by si nepřipevnil židovskou hvězdu, se dopouštěl trestného činu,“ zdůraznil David Blodig.
Jenomže vězení nebo pokuta byly jen drobností proti tomu, co po hvězdách následovalo. V té době již platily všemožné zákazy a nařízení, které Židům komplikovaly a takřka znemožňovaly běžný život. Zbývalo už jenom málo.
„Byla to součást přípravy na vyšší fázi konečného řešení, to znamená soustředění a potom hromadnou fyzickou likvidaci. Šlo o to oddělit definitivně Židy od většinové populace. Jak se někdy říká, nacisté tehdy budovali neviditelnou hradbu, uzavírali Židy do neviditelného ghetta,“ shrnul vedoucí terezínského historického oddělení.
Od zavedení povinného označování vedla ke koncentračním táborům již jenom krátká cesta. O měsíc později byl vydán zákaz vystěhování a v listopadu již přijel první transport do Terezína. V té době se také koncentrační tábor Belzec proměnil v první vyhlazovací tábor a vyrostl i druhý tábor v Osvětimi.
V lednu 1942 následovala konference ve Wannsee, kde se nacistické špičky dohodly na způsobu provedení „konečného řešení“. Od jara toho roku začaly hromadné transporty do Osvětimi a masové vyvražďování tam i v dalších vybraných táborech.
