Na smrt vyhublí, zbídačení vězni a na každém kroku mrtvá těla. Takový pohled se naskytl sovětským vojákům, kteří přesně před osmdesáti lety 27. ledna 1945 dorazili do nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Komplex táborů Osvětim, nebo také Auschwitz se poté stal největším symbolem nacistického vraždění během druhé světové války. Bylo zde zmařeno nejméně 1,1 milionu životů, většinou židovských.
Tábor osvobodili vojáci 60. armády prvního ukrajinského frontu. V té době tam bylo jen 7650 zbědovaných lidí, většinou těch nejslabších a nejnemocnějších a také obrovské množství těl těch, které se již zachránit nepodařilo.
„Pro vojáka není nic zvláštního na tom vidět těla mrtvých, viděl jich dost. Ale tady to bylo jiné. Tihle lidé nezemřeli v boji. Hromada vyhublých těl u zdi kasáren zasypaných sněhem. A pak skupina těch, kteří byli zastřeleni. Muži, ženy,“ cituje polský Židovský historický institut sovětského poručíka Jurije Ilinského.
Stovky svědectví popisují kruté a nelidské podmínky, které v táborech panovaly. Pro Hyde Park Civilizace je popsala Helga Hošková-Weissová. „Tomu se ani nedá říkat život. To bylo něco tak příšernýho. Nelze to popsat. Ti, co tam byli už dýl, v tom lágru, tak nám říkali, že na druhé straně byly plynové komory a komíny, co kouřily, tak tudy procházely,“ uvedla. „Třeba se říkalo: Zítra, až ti přistane na nose saze, tak to budu já. Tak to bylo,“ dodala.
O hrůzných vzpomínkách na nacistické tábory a Osvětim hovořili v minulých letech v pořadu Hyde Park Civilizace i přeživší Evelina Merová, Doris Broulová, Ervín Adam, Bibiana Szulc-Achová, Dita Krausová, Pavel Taussig či Toman Brod a Jiří Brady.
Zahlazování stop po páchaných zločinech
Když se koncem roku 1944 blížila východní fronta, nacisté začali ničit a odstraňovat stopy po spáchaných zločinech, během tohoto roku ale také v osvětimských plynových komorách zavraždili více obětí než v předchozích dvou letech dohromady. Postupně se zbavovali například vězňů, kteří obsluhovali plynovou komoru či krematoria, tedy svědků hrůzné mašinerie.
Pálili také kartotéky a seznamy deportovaných Židů. Demontovali rovněž krematoria a plynové komory v části Auschwitz-Birkenau. Do poloviny ledna 1945 tak bylo z Osvětimi „evakuováno“ 65 tisíc vězňů, kteří, pokud nebyli zastřeleni, byli deportováni na otrockou práci do průmyslových závodů v říši.
Od 17. do 21. ledna 1945 vypravili nacisté z Osvětimi a okolních pracovních táborů několik pochodů smrti, v nichž do centrálních částí Německa pochodovaly desítky tisíc vězňů. Hladoví, v pruhovaném vězeňském oblečení v i dvacetistupňových mrazech umírali po tisících vyčerpáním nebo je nacisté rovnou stříleli.
Mezi vězni byl i Jiří Fišer s bratrem Josefem, kteří tehdy jako děti přežili pokusy na dvojčatech doktora Josefa Mengeleho. I Mengele zůstal v Osvětimi do ledna 1945, pak utekl. Krátce před osvobozením tábora podstoupili oba bratři přesun do sousedního lágru. „My jsme došli, drželi jsme se za těmi Němci, ale ty ženy, co nemohly, ty zastřelili, ta silnice, než přijeli Rusi, byla normálně jako hřbitov,“ popsal pro ČT v roce 2019 Jiří Fišer. Odhaduje se, že patnáct tisíc lidí jen z Osvětimi na cestě zemřelo.
Vzhledem k rychlému postupu Rudé armády se Němcům nepodařilo Osvětim zničit a hlavní tábor zůstal z velké části nedotčen. Esesáci rozebrali nebo vyhodili do povětří pouze plynové komory a tři krematoria (II, III a V), zapálili také sklady s majetkem vězňů. V posledních měsících války vládl podle pamětníků v táboře chaos.
„Tváří v tvář blížícímu se konci se většina příslušníků SS stala výjimečně nebezpečná. Zabíjeli nás bez nejmenšího důvodu, stříleli do nás doslova jako do hus. Radostnou událostí se pro nás stala likvidace krematorií. Svědčila o blížícím se konci války,“ cituje server Holocaust.cz bývalou vězeňkyni Zofii Jankowskou-Palińskou. Většina německých vojáků tábor opustila kolem 20. ledna.
V knize Je-li toto člověk popisuje odchod Němců italský židovský spisovatel Primo Levi. „Z postele jsem viděl oknem dlouhý kus silnice. Jel po ní, vlna za vlnou, už tři dny prchající wehrmacht. Tanky, obrněné vozy, Němci na koních, Němci na kolech, pěší Němci, ozbrojení i beze zbraní. (…) Zdálo se, že to nikdy neskončí.“
V táborech Auschwitz, Birkenau a Monowitz bylo na konci ledna přibližně sedm tisíc vězňů, zejména Židů. Šlo o lidi, kteří se nemohli účastnit dalších pochodů, byli nemocní, často na pokraji smrti, trpěli hladem, tuberkulózou, průjmy, dalšími nemocemi a byli ponecháni svému osudu.
„Lágr, skoro mrtvý, se začínal rozkládat. Už žádná voda ani elektřina: vítr třískal vyraženými okny a dveřmi,“ vzpomíná Levi. „Ke zkáze, kterou způsobily bomby, se přidružilo dílo lidí: otrhaní, sešlí, na kost vyhublí pacienti schopní pohybu se všude ploužili jako invaze červů po terénu ztvrdlém mrazem,“ popsal. Teploty tehdy sahaly i k minus dvaceti stupňům.
Na pokraji smrti
Poslední dny před příchodem Rudé armády tak byli i ti, kteří přežili, na pokraji smrti. „Žádný nemocný se v táboře neuzdravoval, a naopak, mnozí teď dostávali zápal plic nebo dyzentérii (úplavici). Kdo se nedokázal pohybovat, nebo k tomu neměl dost energie, ležel netečně na lůžku ztuhlý zimou, a když umřel, nikdo si toho nevšiml,“ píše Levi.
Když pak 27. ledna 1945 kolem poledne dorazila do blízkosti tábora první sovětská vojenská jednotka, naskytl se jí hrůzný pohled. „Čtyři mladí vojáci na koních jeli opatrně, se samopaly v rukou, po cestě vedoucí kolem tábora. Zastavili se u plotu z ostnatého drátu, prohlíželi si ho a vyměňovali si krátká, tichá slova. S jakýmisi podivnými rozpaky se dívali na rozkládající se mrtvoly, na roztrhané baráky a na nás, těch pár živých,“ vzpomíná v knize Příměří Levi.
Další z vězenkyň Regina Grimbergová popsala, že někteří vojáci při pohledu na hromady mrtvol plakali. „Sovětští důstojníci a vojáci v hadrech, vyčerpaní, promrzlí plakali jako malé děti při pohledu na hromady mrtvol před kasárnami a lidi v agónii, připomínající kostry, naskládané na kavalce. Vězeňkyně křičely, vzlykaly a dotýkaly se oblečení vojáků, aby zjistily, že tito lidé jsou skuteční, a líbaly jim ruce.“
Na místě vznikly polní nemocnice, které se s pomocí polského Červeného kříže postaraly o zhruba 4500 nemocných vězňů, občanů více než dvaceti zemí. Ti, kteří mohli, postupně opouštěli tábor, jiní tam poté zůstávali i několik měsíců pod dohledem lékařů. „Dospělí jedinci vážili v průměru 30–35 kilo,“ píše v knize Poslední dny tábora Osvětim Andrzej Strzelecki.
V táboře pomáhali také obyvatelé města Osvětim, kteří se starali zejména o děti, kterých zde bylo přes 500, včetně asi šedesáti narozených přímo za ostnatými dráty. „Děti… děti za dráty. To na mě, na mé vojáky, zanechalo nejsilnější dojem. Celý zástup dětí. Od maličkých dvouletých nebo tříletých dětí až po teenagery. Vyhublé, otrhané, nemocné, hladové. Dávali jsme jim všechno, co jsme měli v batohu,“ vzpomíná poručík Ilinskij. Na to vzpomněl i polský lékař Tadeusz Chowaniec. „Předčasně zdevastované organismy, zestárlé, se zapadlýma očima. A přesto tyto děti křičely a hrály si.“
O tom, co se v nacistickém koncentračním táboře děje, se však svět dozvěděl zhruba rok předtím. Na jaře roku 1944 z něj uprchli dva slovenští Židé Alfred Wetzler a Walter Rosenberg (po válce začal užívat jméno Rudolf Vrba). Po útěku sepsali v Žilině koncem dubna 1944 zprávu, která napomohla k odhalení nacistických zločinů. Zpráva jako první detailně popisovala fungování tábora, včetně vraždění pomocí plynu a odhadu počtu obětí.
Zpočátku vyvolávala zpráva mezi zástupci židovské obce nedůvěru. „Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,“ napsal Vrba později ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Později byla ale zpráva označena za věrohodnou.
Na to, co po osvobození uvidí, nebyly v lednu 1945 připravené ani sovětské a polské filmové štáby. „Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (...) V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní,“ cituje server Holocaust.cz sovětského dokumentaristu Alexandra Voroncova.
„Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy (...) Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války,“ dodal Voroncov.
Známá fotografie židovských dětí
Právě Voroncov byl autorem známého záběru, který zachycuje třináct dětí za ostnatým drátem. Někteří z nich se později znovu setkali, a to v roce 2015 v Polsku u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. Jejich setkání iniciovala Nadace Šoa, kterou založil režisér Steven Spielberg. Na stránkách nadace si lze poslechnout či přečíst jejich jednotlivé příběhy.
Je mezi nimi i Paula Lebovicsová, která se do tábora dostala v srpnu 1944. Vzpomínala, že těsně před osvobozením se Mengele nabídl, že děti odveze do rodin. Paula odmítla a udělala dobře. Později totiž našla několik dětí, které se dobrovolně přihlásily, zastřelené před branami tábora. Pamatuje si rovněž na dny, kdy koncentrační tábor osvobodila sovětská armáda. „Voják si mě vzal na klín a tekly mu po tvářích slzy. Na ten pocit nikdy nezapomenu, když jsem si říkala, že na mě někomu záleží. To bylo poprvé po velmi dlouhé době,“ uvedla.
V době příjezdu sovětských vojáků bylo v Osvětimi nejméně 700 dětských vězňů, včetně asi 500 mladších patnácti let. Více než polovina těchto dětí byla židovská. Propuštěné děti byly těžce vyčerpané. Šedesát procent z nich vykazovalo nedostatek vitamínů a celkové oslabení organismu a čtyřicet procent z nich mělo tuberkulózu. Všechny děti měly podváhu od pěti až do sedmnácti kilogramů, přestože většina z nich byla transportována do Osvětimi ve druhé polovině roku 1944 a strávila tam jen několik měsíců.
Marta Wiseová, která přežila společně se svou sestrou, dvojčetem, vážila při osvobození pouhých sedmnáct kilogramů. „Pokud jde o mě, 27. leden je mými druhými narozeninami... tehdy jsme dostali další chuť do života,“ uvedla pro izraelský portál ynetnews.com.
Vzpomínkové akce se v roce 2015 zúčastnil Gábor Hirsch, Eva Mozes Korová a Miriam Zieglerová. Oni i další přeživší z fotografie poté zasvětili svůj život tomu, aby hovořili o tom, co prožili. Eva Mozes Korová v rozhovoru pro The Times uvedla, že se rozhodla nacistům, včetně Mengeleho odpustit, aby se od nich skutečně osvobodila. „Odmítám být obětí. Je mi jedno, jestli toho litují, nebo ne. Odpouštím jim a osvobozuji se z toho otroctví. Odpuštění nazývám nejlepší pomstou, protože už nade mnou nemají žádnou moc. A odpuštění nazývám také darem, který si dávám,“ uvedla Korová.
Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel a dvaadvacet bývalých dozorců bylo polským soudem odsouzeno k smrti a v roce 1947 popraveno. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963–1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
