Bylo by špatné, kdyby se na holocaust zapomnělo, tvrdí akademická malířka Helga Hošková-Weissová. Během dospívání přežila Terezín, Osvětim, Freiberg i Mauthausen. S prožitými traumaty se nejprve vyrovnávala obrazy, pak o nich začala mluvit, nyní svůj příběh odvyprávěla v pořadu Hyde Park Civilizace.
„Oni neřekli lidem, že jdou do plynu. Šlo se údajně do sprchy. Takže jsme (s maminkou) čekaly, jestli poteče voda, nebo jestli tam půjde plyn. Měly jsme štěstí, tekla voda,“ vzpomíná Helga Hošková-Weissová.
Když v březnu roku 1939 obsadili české země nacisté, byla ještě dítě. Tehdy si začala psát deník. „Samozřejmě jsem situaci sledovala a chápala jsem to tím svým desetiletým rozumem,“ uvedla Helga Hošková-Weissová v Hyde Parku Civilizace. Strach, ve kterém žili, se stupňoval.
V září 1941 pak všichni Židé museli na veřejnosti povinně nosit žlutou hvězdu. Hošková-Weissová vzpomíná, že to tehdy se svými vrstevníky nebrali nijak tragicky, dokonce si z toho dělali legraci. „Prostě jsme se s tím smířili a reagovali jsme na to,“ řekla.
L520
Netrvalo dlouho a její rodina byla zařazena do jednoho z prvních transportů. „Uklidňovali jsme se, že je to ,jenom' Terezín, protože předtím pět transportů jelo do Polska, takže jsme si mysleli, že Terezín bude lepší,“ vzpomínala. O tom, co se v táborech děje, nevěděli tehdy vůbec nic, utěšovali se ale, že Terezín není tak daleko.
Vzít si s sebou směli pouze omezené množství předmětů. „Já jsem měla takovou malinkou panenku, protože velkou jsem si s sebou vzít nemohla, ta by se byla nevešla do předepsaného zavazadla, měli jsme povolených padesát kilo. A tak jsem si vezla jen malinkou panenku, měla jsem ji v kapse. Udělala jsem jí batoh, upletla jsem jí svetr a dala jsem jí transportní číslo. Jela se mnou do Terezína,“ popsala Helga Hošková-Weissová transport do ghetta. Panenka měla stejné transportní číslo jako její majitelka – L520.
Odjeli 10. prosince 1941, přesně měsíc po jejích dvanáctých narozeninách. „Brzy ráno, byla zima, padal sníh, šli jsme pěšky,“ vzpomíná pamětnice. Dodala, že pokaždé, když jede okolo pražské Veletržní ulice, prožívá to znova. „My jsme se z toho vlastně nikdy nedostali,“ uvedla.
V Terezíně
Prvním šokem po příjezdu do tábora bylo, když ji a maminku oddělili od tatínka. „Naivně jsme si představovali, že tam budeme nějak žít, pracovat a nějak to přežijeme, ale hned po příjezdu rozdělili muže zvlášť a ženy zvlášť. Nevěděli jsme ani, jestli muži zůstanou na stejném místě, což nakonec bylo. Nesměli jsme se ale stýkat,“ popsala.
Pak se Helga (tehdy ještě pouze) Weissová dostala do dívčího domova. Na pokoji jich dohromady bylo 33. „Měly jsme třípatrové kavalce,“ uvedla s tím, že všude byly štěnice. Vzpomínala také, že v táboře vznikala velmi silná přátelství, která přetrvala.
V Terezíně byla dospívající dívka mimo jiné svědkyní poprav, které se za dobu, co tam byla, uskutečnily dvakrát. „Viděla jsem skupinu devíti mladých chlapců, kteří byli popraveni. Důvod byl ten, že z Terezína propašovali lístek mamince, kde napsali: ,Žiju, jsem zdráv'. To byl důvod k popravě. Na ramenou nesli lopaty, protože než je nacisti pověsili, tak si ještě vykopali pro sebe hrob,“ vylíčila.
Hlavní podle ní tehdy bylo získat něco k jídlu. „Takže jsme někde sehnali třeba kousek toho tuřínu. V Terezíně nebyla žádná vozidla. K dispozici dali staré pohřební vozy. A na těch pohřebních vozech se dopravovalo úplně všechno. Nejen mrtvoly. Třeba i chleba. Takže pohřebním vozem s nápisem ,péče o mládež' si děti vozily chleba. Chleba na pohřebním voze je jeden z typických obrázků,“ uvedla.
Akademická malířka vzpomínala také na to, jak do ghetta přijelo 1200 dětí z Polska. „Ani nevypadaly jako děti. Byly ve strašně zuboženém stavu – špinavé, otrhané, bosé. Ubytovali je v barácích za ghettem a nesměli jsme se s nimi stýkat. Nějaké zprávy se ale vždycky propašovaly ven. Není dodneška jasný plán, který s nimi byl. Byly tam asi šest neděl. Trochu se zotavily. Když měly jít pod sprchu, tak křičely ,plyn' a utíkaly. A to bylo poprvé, kdy jsme tohle slovo slyšeli. My jsme tomu ale nerozuměli a možná že jsme tomu ani rozumět nechtěly,“ uvedla.
Dodala, že poté byly tyto děti i se svými vychovateli poslány zase do Polska – tentokrát do Osvětimi, kde je čekala smrt. „Byly to děti z Bialystoku, které věděly už tenkrát, že jejich rodiče v tom plynu zahynuli. Ony o tom věděly,“ uvedla Helga Hošková-Weissová.
V Osvětimi
V září 1944 transporty do vyhlazovacích táborů nabraly na intenzitě. „Říkalo se tomu konečné řešení židovské otázky. Což v podstatě znamenalo, že všichni jsme byli odsouzeni k smrti,“ uvedla pamětnice.
„Transportem muselo odjet tisíc lidí. Když by někdo chyběl, tak tam musel jít někdo jiný. Tatínek reklamovat nešel a odjel. Ovšem odjel s tím, že těm mužům slíbili, že jejich rodiny zůstanou v Terezíně. Takže tatínek odjel ujištěn, že já s maminkou tam zůstaneme, což byla samozřejmě opět jedna z těch lží. Dva dny nato, co tatínek odjel, jsem byla já i s maminkou zařazena do transportu do Osvětimi,“ řekla.
Příjezd na místo byl pro ně šokující. „Neměly jsme tušení o koncentračních táborech. Prostě šok. Otevřeli vagony a viděly jsme obrovské prostranství, byly tam baráky obehnané ostnatým drátem, mezi tím se pohybovaly nějaké postavy v pruhovaných šatech, což vypadalo jako pyžama. Řvali na nás: Los, los, schnell, raus,“ vylíčila Helga Hošková-Weissová. Dodala, že se jednalo o úplně nejhorší okamžik jejího života.
„Vystoupili jsme, všechno jsme nechali ve vlaku a dostali jsme se do dlouhé řady. Vepředu stál nějaký esesák, pravděpodobně to byl Mengele, ale to jsem tenkrát ani nevěděla, a myslím, že bych ho ani nepoznala, protože pro mě nebyl jeho obličej důležitý,“ vpomínala.
„Přidávaly se k nám ty postavy v pruhovaných šatech, což samozřejmě nebyla pyžama, ale trestanecké šaty. Ti nám šeptem dávali takové instrukce: ,Všichni jste zdraví, všichni jste práceschopní, není vám méně než 18 let',“ uvedla s tím, že jí tehdy ještě nebylo ani 15.
„Ten esesák stál vepředu a jen prstem ukazoval doprava, doleva. Viděli jsme, že na jednu stranu posílal lidi starší, matky s malými dětmi a na druhou stranu práceschopné. Děti a starý lidi šli v podstatě rovnou z tý rampy do plynu. Já jsem měla to úžasný štěstí, že jsem byla vybraná, a dohromady dokonce s maminkou. A to myslím bylo největší štěstí v mým životě,“ vzpomíná.
„Zítra, až ti přistane na nose saze, budu to já“
Helga Hošková-Weissová v Hyde Parku Civlizace také přiblížila osvětimské podmínky. „Tomu se ani nedá říkat život. To bylo něco tak příšernýho. Nelze to popsat. Ti, co tam byli už dýl, v tom lágru, tak nám říkali, že na druhé straně byly plynové komory a ty komíny, co kouřily, tak tudy procházely,“ uvedla. „Třeba se říkalo: Zítra, až ti přistane na nose saze, tak to budu já. Tak to bylo,“ dodala.
Dozorci lidem neřekli, že jdou do plynu. „Šlo se údajně do sprchy. Takže jsme čekaly, jestli poteče voda, nebo jestli tam půjde plyn. Měly jsme štěstí, tekla voda,“ popsala.
Myšlení na tatínka
Každý večer v sedm hodin myslela pozdější akademická malířka na otce. „Řekli jsme si, ještě než odjel transportem, že každý den v sedm hodin večer na sebe budeme myslet.“
Dodala, že se s matkou nikdy nedozvěděly, kde otec zahynul. „Pravděpodobně šel hned po příjezdu do Osvětimi rovnou z rampy do plynu. Jeden z důvodů mohl být, že nosil brýle, což je znak inteligence. Za druhé měl přes celou paži dlouhou jizvu z první světové války, tak nebyl tak práceschopný. (…) Bylo mu 46 let,“ uvedla.
Helga Hošková-Weissová na něj vzpomíná neustále. „Co řekl tatínek, to bylo svaté, tomu jsem prostě věřila. A já se s ním dodneška v různých životních situacích radím. Žije pořád v myšlenkách, pořád je se mnou,“ poznamenala.
Ve Freibergu
Po Osvětimi se Helga Hošková-Weissová a její matka dostaly do německého Freibergu. Na místo dorazily po čtyřiadvacetihodinové jízdě. Dehydrovaná Helga po příjezdu omdlela. Obě ženy tam pak pracovaly v továrně na letadla.
V deníku si tehdy poznamenala, že se v době, kdy byla ve Freibergu, začala stávat ke všemu lhostejnou. „Myslím, že už jsme ani neměly nějak strach,“ podotkla.
„Když byl nálet, Němci a esesáci hned utíkali do krytu. My zůstali v továrně. Zhasli. Utíkala jsem za maminkou. Seděly jsme spolu a bylo nám to snad chvíli úplně jedno, jestli tam ta bomba spadne, nebo ne. Hlavně, že jsme byly spolu.“
V Mauthausenu
Když se na jaře 1945 blížila německá porážka, chtěli nacisté Helgu Hoškovou-Weissovou, její matku a další vězně převézt do Flossenbürgu. Tratě už byly ale rozbité a vlak se tam nemohl dostat.
„Většinou šli lidi pěšky. To byly ty proslulé pochody smrti. Já jsem měla štěstí v neštěstí, že jsme nešly pěšky. Byl to sice transport smrti taky, ale jely jsme. V otevřených vagonech od uhlí a byli jsme tam nacpaní 50 osob v jednom vagoně. Tratě byly rozbité, tak to s námi zkoušeli různě. Nejdřív jsme stáli na slepé koleji a zase jeli někam jiným směrem. Nakonec jsme po 16 dnech dojeli do Mauthausenu,“ vylíčila.
Naživu obě ženy zůstaly díky tomu, že dva dny před jejich příjezdem v táboru přestala fungovat plynová komora. „Mauthausen, to byl konec. My jsme myslely, že jsme na konci života. To byl hroznej pohled. Lidi už ani nevypadali jako lidi. To byly kostry. Vyhublé kostry, živé mrtvoly. Nemůžete si představit, co se může stát s člověkem. Něco strašnýho… Už jsme byly tak odevzdané.“
Pátého května 1945 pak Mauthausen osvobodila americká armáda. Pocit to byl podle pamětnice úžasný. „Ovšem zase první myšlenka – my jsme přežily, přežil i tatínek? To bylo to první, co mě napadlo,“ řekla.
Do Prahy se Helga Hošková-Weissová dostala v noci 21. května 1945. „Nikdo už nečekal, že se vrátíme,“ uvedla. „Řekli nám, běžte domů, jste volní, a my jsme nevěděli, kam jít, žádný domov nebyl,“ dodala. Nakonec jim pomohli jejich předváleční sousedé.
