Bratislava - Jméno slovenského spisovatele a antifašisty Alfreda Wetzlera, který zemřel 8. února 1988, patří ve spojení s Rudolfem Vrbou k autorům jednoho z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Oba muži na jaře 1944 utekli z koncentračního tábora v Osvětimi a díky jejich svědectví se pak svět dozvěděl pravdu o hrůzách, které se děly v koncentračních táborech. Po válce pod pseudonymem napsal o svých zážitcích knihu, kterou krátce před důchodem jako knihovník dokonce půjčoval v knihovně.
Řekl pravdu o Osvětimi, ale knihu o tom psal pod pseudonymem
Wetzler a Vrba jen několik dní po útěku sepsali v Žilině, kam se uchýlili, přibližně šedesátistránkovou detailní zprávu o fungování největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora, včetně způsobu vraždění i odhadů počtu obětí. Tu jako věrohodnou odvysílalo BBC a publikoval i západní tisk. V době, kdy plynové komory v Birkenau běžely na plné obrátky a kdy začínaly deportace maďarských Židů do Osvětimi, chtěli Wetzler s Vrbou varovat, co ve skutečnosti znamená „přesídlení na východ“, jehož pravý smysl se nacistům v té době stále dařilo do značné míry držet v tajnosti.
Trnavský rodák Alfred Wetzler se před vypuknutím druhé světové války živil jako dělník. Kvůli svému židovskému původu byl ale na jaře 1942 transportován do sběrného tábora v Seredi, odkud byl následně přemístěn do koncentráku Osvětim-Březinka. Během pobytu v koncentračním táboře se Wetzler seznámil s dalším slovenským Židem Walterem Rosenbergem (později přijal jméno Rudolf Vrba). V dubnu 1944 se pak oběma mužům podařilo oklamat strážce tábora a utéct.
Na základě jejich svědectví žádali zástupci Židů spojence, aby zahájili bombardování tábora nebo přístupových cest k němu. Nic takového se však nestalo, přičemž o důvodech nečinnosti se dodnes vedou spory.
Po válce se Wetzler živil jako novinář, dělník a úředník. První svědectví o hrůzách koncentračního tábora podal již v roce 1946 v malé brožurce, kterých tehdy vycházelo bezpočet. Až v 60. letech se k tématu vrátil v podobě beletrie. V roce 1964 napsal pod pseudonymem Jozef Lánik knihu Čo Dante nevidel. Podrobně v ní zdokumentoval své hrůzné zážitky z Osvětimi. Když pak krátce před penzí pracoval v knihovně jako knihovník, dokonce občas půjčoval i svou vlastní knihu.
- Proč pod pseudonymem? Wetzler chtěl své zážitky podat jako lidský příběh bez toho, aby zdůrazňoval svůj židovský původ, domnívá se historik Michal Frankl.
Se skutečným jménem autora vyšlo dílo až po pádu komunistického režimu, a to i se zprávou o hrůzách koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kterou společně s Rudolfem Vrbou sepsali v roce 1944.
Wetzler v lednu 2007 obdržel Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy, který mu posmrtně udělil slovenský prezident Ivan Gašparovič.
Rozhovor s historikem Michalem Franklem (zdroj: ČT24)