Když bylo Zuzaně Justmanové, tehdy Pickové, dvanáct, internovali ji a její rodinu v terezínském ghettu. Na rozdíl od mnohých svých blízkých přežila, emigrovala do Spojených států a svědectví o holocaustu přinášela jako oceňovaná dokumentaristka. „Mělo by se mluvit o tom, co se stalo,“ řekla v Interview ČT24 u příležitosti osmdesátého výročí osvobození Osvětimi. Mluvit o všech těch hrůzách je ale pro ni dodnes těžké. V koncentračním táboře zahynul její otec.
My, přeživší, máme povinnost mluvit o holocaustu, nepochybuje Zuzana Justmanová
26 minut
Interview ČT24 se Zuzanou Justmanovou
„My, kteří jsme přežili, máme jistým způsobem povinnost o holocaustu mluvit, aby o tom lidi věděli, a hlavně máme povinnost vůči těm, kteří nepřežili, kteří se nevrátili. Když končila válka, my jsme nikdy neříkali: ‚Můj otec zemřel nebo ten a ten šel do plynu.‘ My jsme vždycky říkali: ‚On se nevrátil.‘ To je pro nás velmi důležité,“ říká Zuzana Justmanová.
Připomínání holocaustu považuje za o to podstatnější, že někteří mladí lidé, které potkává v Americe, už prý ani nevědí, co holocaust znamená. Navíc, na sociálních sítích se dočtou popírání, že vlastně neexistoval, obává se.
Až bude konec
Zuzana Justmanová se musela jako desetitisíce dalších Židů v roce 1943 nuceně nastěhovat do ghetta v Terezíně. Odtud sledovala odjezdy svých příbuzných i kamarádů na téměř jistou smrt do koncentračních a vyhlazovacích táborů.
„Vždycky jsme mluvili o tom, až bude konec. Konec pro nás znamenal, že budeme osvobození, že se vrátíme do normálního života a že znovu uvidíme naše rodiče, příbuzné a přátele, kteří odešli do neznáma. My jsme nevěděli, co je Osvětim, my jsme nevěděli nic o plynových komorách, a když konečně ten konec přišel, tak nebyl takový, jako jsme si představovali, protože jsme se dozvěděli, co se stalo s našimi rodinami a s přáteli, kteří se nikdy nevrátili,“ říká.
Jejich rodina se do transportu málem dobrovolně přihlásila. Ze zoufalství poté, co Zuzaninu matku zatkli za pašování jídla. „Někdo nám poradil, abychom se dobrovolně přihlásili do transportu do Osvětimi, že by třeba esesáci moji maminku pustili, aby se k nám přidala. A můj tatínek opravdu nevěděl, co má dělat, a ptal se mě, co si já myslím,“ vypráví.
Odpověděla, že přihlásit se není dobrý nápad, a přiznává, že motivace k této radě byla „úplně egotistická“. Nechtělo se jí – tehdy dvanáctileté dívce – balit všechny věci do kufru. Části svých blízkých tím zachránila život, konce války se dožila její matka i bratr, později spisovatel Jiří Robert Pick.
Čekání na otce
Otec Viktor Pick takové štěstí nakonec neměl. Před válkou vedl továrnu na výrobu papíru a ultramarinu, vzdělaný a úspěšný muž se mimo jiné přátelil se sestrou Franze Kafky Otilií. Rodinným přítelem byl i diplomat a politik Jan Masaryk. Život v Terezíně ho ale zlomil. Jeho transport do Osvětimi nakonec neminul. Nepomohlo mu ani, že měl ještě před manželstvím vztah s pozdější Hitlerovou dvorní propagandistkou nacistické ideologie Leni Riefenstahlovou.
Později – když už žila ve Spojených státech, kam odešla po komunistickém puči v Československu s matkou, zatímco bratr se rozhodl zůstat – napsala Zuzana Justmanová divadelní hru Čekání na otce.
„Dlouho jsem nevěřila, že otec je opravdu mrtvý, že se nevrátí. A když skončila válka, tak jeden známý mých rodičů, jmenoval se Karel Gross, se vrátil z Osvětimi a řekl, že stál vedle mého otce, když ho Mengele poslal na tu špatnou stranu. To znamenalo do plynu. Ale já jsem to vysvětlení nikdy nepřijala a ještě, když jsem byla ve Spojených státech na univerzitě a jezdila jsem na kole na přednášky, tak jsem měla fantazii, že se tam objeví tatínek, že byl někde v Rusku. Což se stalo, že někteří lidé, když byli osvobozeni, byli odvezeni do Ruska. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem přijala ten fakt, že se nikdy nevrátí,“ přiznává.
Filmy mluvily za ní
Do Československa přijela Zuzana Justmanová zpátky na sklonku normalizace, aby natočila svůj první dokument. Terezínský deník zachytil setkání dětí přeživších Terezín. „Rozhodně v té době bylo pro mě daleko lehčí, když jiní vyprávěli o tom, co prožili,“ podotýká.
„Dlouhá léta jsem nemyslela na tuto část své minulosti, ale když jsem byla starší, tak už jsem tomu nemohla utéct. A když jsem dělala filmy, tak to byla moje příležitost popsat to, co dobře znám. Vlastně dva ze čtyř filmů, které jsem natočila, jsou o holocaustu. I všecko, co jsem napsala,“ dodala.
Vlastní příběh utrpení při holocaustu Zuzana Justmanová tak pomocí televizních a filmových kamer nikdy nezpracovala, osudy jiných ale ano. Za dokument Hlasy dětí o dětech, které přežily koncentrační tábor, dostala dokonce cenu Emmy.
