Brána do továrny na smrt a na ní tři slova: Arbeit macht frei. Práce osvobozuje. Právě za ní, v polském městě Osvětim, vybudovali nacisté koncentrační tábor Auschwitz a vyhlazovací tábor Auschwitz Birkenau, v nichž zavraždili více než 1,1 milionu lidí. Před osmdesáti lety, 27. ledna 1945, byl tábor osvobozený Rudou armádou. Tématu se věnoval sobotní Hyde Park Civilizace.
„Lidé, kteří pod tímto nápisem procházeli, si ani neuvědomovali, že před nimi je továrna na smrt,“ podotkl ředitel Institutu Terezínské iniciativy Tomáš Kraus, jehož oba rodiče touto branou prošli – a oba naštěstí přežili. Už samotný vstup podle něj vypovídá o tom, jak nacisté přemýšleli.
„Když se řekne, že práce osvobozuje, tak by na tom vlastně člověk neshledával nic tak špatného,“ říká Kraus. „Ale byla to součást nacistické propagandy, která se z židovské komunity snažila vytvořit otroky a také je tak používala. Ve scénáři toho takzvaného konečného řešení bylo toto místo určené pro umučení prací, kdy vězňové měli být zabiti tím, že se upracují k smrti.“
Nápis byl roku 2009 ukraden, našel se po třech dnech rozřezaný na kusy. Na bráně je dnes tedy replika, originál je ukrytý v muzeu. I na replice je ale vidět, že písmeno B je otočené. Proč? „Dodnes se spekuluje, jestli je to schválně, nebo ne,“ vypráví Kraus. „Já se přikláním k názoru, že to schválně je, protože to byla svým způsobem forma vzdoru. Byla to určitá revoluce, protože ti lidé, kteří věděli, co se tam odehrává, tak odmítali se stát pouhými otroky a pouhými čísly.“
Vstup do pekla
V místech vstupu do tábora hrával orchestr, popisuje Kraus. „Součástí nacistické propagandy bylo udržet určitou „morálku“, ale především klid a pokoj, aby ti lidé vstupovali do areálu uklidnění, že se s nimi nic tak strašného nebude dít.“
Orchestr byl složený z vězňů, kteří hráli především oblíbenou Hitlerovu skladbu Na krásném modrém Dunaji. Ale jindy se hrály různé pochody, takže když lidé museli, byli donuceni k pochodování kolem dokola,“ podotýká Kraus.
Dalším prvkem, který je se vstupem do Osvětimi spojený, jsou ostnaté dráty, které bránily vězňům v útěku. „Byly navíc nabité elektřinou, takže byl útěk jakkoli nemožný,“ doplňuje Kraus. Pro mnoho vězňů, kteří ztratili naději, se přesto staly cestou: „Někdy dokonce někteří vězni, kteří už nemohli vydržet to nesmírné utrpení, se rozhodli, že spáchají sebevraždu a do těch drátů skákali,“ dodává.
Plynová komora
Tomáš Kraus provedl tým Hyde Parku Civilizace celým koncentračním táborem, po bráně zamířili k plynové komoře v hlavním táboře Auschwitz I. Ta vznikla v budově předválečných kasáren, přičemž největší místností tam byla márnice, kterou nacisté přestavěli na plynovou komoru, v níž začali používat Cyklon B. Tam zabíjeli od srpna 1940 a pokračovali v tom do doby, než dostavěli ještě větší.
Cílem nacistů podle Krause nebylo jen zabíjet. „Měli úkol, aby zlikvidovali co nejvíce lidí během co možná nejkratší doby,“ popisuje. „Dokonce se zachovaly dopisy důstojníků SS, kteří si stěžovali, že běžná likvidace, to znamená zastřelením nebo nějakou jinou formou popravy, jim dělá problémy a dělá to problémy i obyčejným vojákům,“ říká Kraus.
Přestože si o Židech myslili, že jsou podlidé, tak jako lidé vypadali – střílet do nich bylo pro vojáky psychicky nepříjemné, takže se snažili „vymyslet něco anonymního“. Cestou byly právě plynové komory. „Nebyl to běžný plyn, byl to v podstatě insekticid. Celé to vzniklo víceméně náhodou, protože když byl testován proti vším, zjistilo se, že má smrtící účinky i na jakékoliv ostatní živé bytosti.“
První, koho tak nacisté zavraždili, byli sovětští váleční zajatci. Na nich zjistili, že zabíjí ještě rychleji, než kdyby to byl jakýkoliv jiný způsob dušení nějakým jiným plynem, například kysličníkem uhelnatým z výfukových plynů – což nacisté také zkoušeli.
Velitel tábora Rudolf Höss dostal úkol, který musel splnit. „Počítal s tím, že to bude obtížná věc, a najednou zjistil, že to vlastně tak obtížné není,“ vysvětluje Kraus. „Vyvíjeli určitou technologii, jako kdyby se vůbec nejednalo o lidi. Jako kdyby se skutečně jednalo o nějakou továrnu, továrnu na smrt,“ pokouší se Kraus vysvětlit vnitřní motivace nacistických zločinců. „Jiné továrny vyrábí auta nebo nějaké součástky nebo nějaké produkty. Tady to byla smrt.“
Krematorium zpomalovalo efektivitu
Hned vedle plynové komory stálo krematorium. Nacisté si často stěžovali, že dokážou rychle vraždit, ale dlouho jim trvá těla pálit. „Ta technologie to neumožňovala a nebyla tak efektivní jako plyn, který zavraždil během poměrně krátké doby velké množství lidí,“ říká Kraus.
Smazat stopy po tom, co dělali, pro ně bylo složitější než samotný čin. „Především v těch posledních fázích, těsně před osvobozením, kdy po sobě likvidovali veškerá zvěrstva, která napáchali. Vyhodili do povětří krematoria, vyhodili do povětří celé ty komplexy plynových komor, Ale ještě předtím zažilo to místo velkou tragédii při příjezdu maďarských Židů, protože to bylo na samém konci války a bylo zapotřebí ta těla rychle likvidovat,“ popisuje.
Cesta na smrt
Aby nacisté dostali to táborů smrti dostatečné množství lidí, využívali podle Krause hlavně železnici. Vozili je ve vagonech, které se původně používaly pro přepravu dobytka. „Do každého jich dostali několik desítek, někdy až sedmdesát nebo osmdesát lidí. Ti lidé tam byli napěchovaní a pro vykonávání potřeby tam byl v rohu kýbl, který byl samozřejmě velmi rychle naplněn,“ vypráví Kraus.
Je podle něj těžko představitelné, jak taková cesta musela vypadat: lidé mnohdy museli cestovat ve stoje, jen někdy se dokázali vystřídat, aby si někdo z nich sedl. „V tomto prostředí jeli nejenom muži, ženy, ale také malé děti a starci, takže se stávalo velmi často, i v případě těch terezínských, že ti lidé nepřežili,“ dodává Kraus. V každém transportu podle něj jedno až dvě procenta lidí nepřežila ani cestu.
Až do května roku 1944 lidé, kteří do Osvětimi vlaky dorazili, museli přejít od kolejí k plynovým komorám. Ale když dostal Höss za úkol zabít asi 300 až 400 tisíc lidí z maďarských transportů, vymyslelo vedení tábora, že vlečka pojede prakticky až ke krematoriu, až k plynovým komorám.
Poučit se z holocaustu
Holocaust je podle Krause vůbec nejtragičtější kapitolou v dějinách lidstva a současně největší masovou vraždou, jaká byla v moderní historii provedena tímto průmyslovým způsobem. A právě proto i v současné době nabízí poučení pro dnešní i budoucí generace.
„Hlavně nezapomenout a vzít si ponaučení z toho, co se stalo, jako připomíná i pamětní deska: Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půldruhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane navěky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo,“ zakončuje Kraus.
Jak vypadal život lidí v koncentračním táboře, kde brali sílu přežít, jak se to na nich podepsalo po válce a jací byli nacističtí viníci – to všechno vypráví díl Hyde Parku Civilizace, který lze přehrát v úvodu článku.
