Vzpomínky lidí, kteří prošli koncentračními tábory, často uvádějí, že pro přežití byla důležitá vzájemná podpora spoluvěžňů. Jejich svědectví potvrzují nové analýzy, které využily data i o těch vězních, kteří holocaust nepřežili. Výsledky studie vědců z CERGE-EI vyšly v nejnovějším vydání časopisu PNAS.
Čeští vědci pomocí statistiky popsali, kdo měl v Osvětimi větší pravděpodobnost přežití
Pro účely studie vědci zkoumali osudy 30 tisíc Židů, kteří byli z terezínského ghetta deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Jen šest procent se jich dožilo konce holocaustu.
„Sestavili jsme řadu indikátorů sociálních vazeb dostupných pro jednotlivé vězně v transportech z Terezína do Osvětimi – dostupnost potenciálních přátel v momentě jejich příjezdu do Osvětimi,“ vysvětluje vstupní data Štěpán Jurajda z Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR.
Následně vědci hledali odpověď na to, jestli a jak zmíněná dostupnost sociálních vazeb ovlivňovala přežití holocaustu. Prokázali, že být izolován v sociální mapě tábora, kauzálně vedlo k horší šanci na přežití.
Statistika v historii
„Měli jsme jedinečnou možnost využít naši statistickou expertizu v oblasti, ve které se tyto nástroje málokdy využívají. Ukázalo se, že ekonometrické modely mohou doplnit a podpořit výzkum historiků a že mezioborový pohled na historické události není jen doménou archeologie či biologie,“ říká Štěpán Jurajda.
Autoři studie využívali databázi Institutu Terezínské iniciativy, která má záznamy o 139 769 vězních, jež přišli do Terezína, přičemž u 99,8 procenta z nich je uvedena i informace, zda holocaust přežili. Dále měli badatelé k dispozici data všech transportů z Terezína, šlo o 88 059 vězňů, konce války se dožilo jen 5,6 procenta z nich.
„Terezínská databáze uvádí ke každému vězni jméno, pohlaví, věk, datum příjezdu a případně deportace, včetně transportního čísla i národnosti plus akademické tituly a poznámku k případnému prominentnímu postavení mezi vězni ghetta,“ upřesňuje Štěpán Jurajda.
Protože dosavadní výzkumy se vesměs opírají o svědectví přeživších, která jsou ze své podstaty selektivní, potřebovali vědci opřít svou analýzu také o data těch, kteří zahynuli před koncem války. Takové získali právě z databáze.
„Pokud člověk dorazil do Osvětimi ve větší skupině známých, jeho šance na přežití v extrémních podmínkách byly lepší. Čím větší skupina, tím větší výhoda – znamenala totiž vyšší šanci, že lidé zůstanou pohromadě a vytvoří malou komunitu dvou tří vězňů, kde si vzájemně budou pomáhat,“ vysvětluje Jurajda.
Skupiny pomáhaly přežití
Analýza například ukázala, že vyšší šance na přežití měli muži z pracovní skupiny tábora Lípa, pokud jeli z Terezína do Osvětimi ve větší skupině, podobně jako ženy, které před deportací bydlely ve stejné ulici, pokud jich ze stejné adresy jelo v transportu do Osvětimi vícero. A také, že jistou výhodu v přežití měly lékařky a lékaři.
„Naše studie nabízí ověření kvalitativní literatury o holocaustu a ukazuje, že sociální vazby, které vznikly před deportací v normálním společenském prostředí, jsou přenositelné do extrémních podmínek koncentračních táborů. Náš výzkum posiluje závěr, že si lidé pomáhají, i když čelí extrémně nízkým šancím na přežití,“ dodává Tomáš Jelínek, spoluautor studie z Moravské vysoké školy Olomouc.
Smrt v terezínském ghettu
Jurajda a Jelínek se už dříve věnovali analýzám šancí na přežití v terezínském ghettu, kde nejčastěji umírali lidé starší 60 let. I jim sociální vazby výrazně napomáhaly k přežití.
„Pokud měl starší vězeň v Terezíně člena rodiny mezi 15 až 50 lety, riziko smrti v kritickou dobu – v období, kdy bylo ghetto přeplněné – se snížilo o jeden procentní bod. Ke snížení rizika pomáhalo ale i to, že společně se starším vězněm byli v ghettu lidé ze stejné ulice v Praze. Podobně to bylo se společenským postavením,“ uzavírá Štěpán Jurajda.
