Doba první republiky se mnohdy považuje za čas soupeření mezi Čechy a Němci. Po většinu její existence se ale německá menšina aktivně podílela na vládnutí. Klíčovým dnem se stal 13. říjen 1926, kdy byla jmenována československá vláda, v níž byli i dva němečtí ministři. Jak se to stalo, vysvětluje historik Jaroslav Šebek.
Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, vytvořilo to složitou národnostní situaci. Přibližně 3,2 milionu Němců žijících převážně v pohraničních oblastech Čech a Moravy, tedy v takzvaných Sudetech, se najednou ocitlo v novém státě, jehož vznik většina z nich původně odmítala. Německé politické strany vůči němu zaujaly zpočátku odmítavý postoj, když odmítaly s československou vládou spolupracovat a volaly po právu na sebeurčení nebo na připojení k Německu či Rakousku.
Jenže toto vydrželo jen prvních pět let existence nového státu – ve dvacátých letech se Němci začali více zapojovat do chodu Československa. Vyvrcholilo to na podzim roku 1926 – tedy přesně před sto lety, kdy do československé vlády vstoupili dva němečtí ministři. A pracovali tam konstruktivně ve prospěch všech, konstatuje v rozhovoru pro ČT24 historik Jaroslav Šebek, který se na česko-německé vztahy specializuje.
Jak se stalo, že se z odpůrců existence Československa stali ministři?
Čeští Němci po mírových dohodách pochopili, že jsou součástí Československa a snažili se té situaci přizpůsobit. Ale ještě několik let trvalo, než se začal tento směr profilovat v německé politice. Začal se pak označovat jako aktivistický – a právě jeho členové o několik let později spolupracovali s československou vládou. Šlo o několik konkrétních politických stran, z nichž byla nejvýznamnější strana Bund der Landwirte, česky Svaz zemědělců – což byli agrárníci. Druhá byla Německá křesťansko-sociální strana, která zase zastupovala katolické německé obyvatelstvo. Kromě nich existovaly i menší liberální strany, ale právě tyhle dvě byly hlavní a zástupci těchto dvou stran pak v roce 1926 vstoupili do vlády.
Proč ale Němci změnili názor na svou existenci v Československu?
Pochopili, že být jenom zcela negativistickou opozicí jim žádné výhody v novém státě nezajistí. A proto se také chtěli nějakým způsobem podílet na řízení státu. Chtěli z toho mít nějaké výhody, a proto se do politické a nakonec i vládní spolupráce zapojili. Začalo to v parlamentu, kde tito Němci nevystupovali tak negativisticky vůči československým vládním návrhům – i když se samozřejmě snažili hájit také německá práva a obhajovat německé zájmy. Ale současně říkali – pojďte to dělat jinak, než to dělá negativistická opozice, což byly především nacionalisté a národní socialisté. A co je zajímavé – velmi vlivná německá sociální demokracie s touto spoluprací váhala. Nepustila se do ní a stála tedy stranou.
Odkud pocházeli voliči těchto (spolupracujících) stran?
Geograficky se to dá snadno představit. Obě totiž pracovaly z centra, kde měly svoje centrály. Například předseda německé křesťansko-sociální strany Robert Mayr-Harting byl profesorem na právnické fakultě Německé univerzity v Praze. Ale těžiště voličských elektorátů ležela v takzvaných Sudetech, tedy v Němci obývaných oblastech. To znamená, že třeba agrárníci měli velmi silnou voličskou základnu na Litoměřicku, protože to souvisí se zemědělským charakterem zdejšího regionu. Němečtí křesťanští socialisté zase měli voličské jádro v severních Čechách, kolem měst jako Varnsdorf nebo Rumburk, a pak na jihu, na Šumavě.
Jaroslav Šebek je český historik, pracovník Historického ústavu AV ČR Praha a vysokoškolský pedagog. Zaměřuje se na dějiny českých zemí a střední Evropy 20. století, zejména dějiny politických stran, česko-německé vztahy, vývoj protidemokratických hnutí v evropských souvislostech a církevní dějiny.
Volby, které daly moc pravici
To by byla předehra k roku 1926. Co se stalo toho roku, že Němci začali vládnout Čechům?
Něco se začalo dít už o rok dříve, v listopadu 1925. Tehdy proběhly parlamentní volby, kterých se poprvé zúčastnily i německé politické strany, jež poprvé zastupovaly i ty výše uvedené aktivistické pozice. A co je zajímavé, tak se také výrazně proměnila politická skladba, protože na rozdíl od voleb roku 1920, kde ještě dominovala levice, se o pět let později hlavními vítězi staly strany na pravé straně politického spektra. Ale současně druhou nejsilnější politickou stranou se stali komunisté. Nejsilnější byli čeští agrárníci, třetí skončili lidovci. A podobné rozložení bylo u německých stan, kde se také nejlépe umístili agrárníci, socialisté a lidovci.
Když začala povolební vyjednávání, tak se politici snažili vytvořit znovu stejný půdorys, na kterém fungovaly minulé kabinety – tedy spolupráce všech československých stran. Jenže vzhledem k posílení pravice se ukázalo, že by to nejspíš nebylo příliš funkční – také kvůli oslabení sociální demokracie a posílení komunistů. To vedlo k tomu, že v březnu 1926 byla vytvořena úřednická vláda, což reálně znamenalo, že se ta původní koalice rozpadla. A v rámci této úřednické vlády se začalo jednat o tom, že by vznikl nový formát a nový půdorys koaliční spolupráce, která by poprvé byla česko-německá. Měla to být pravicová vláda, kde by čeští agrárníci měli mít svého partnera v německých agrárnících a lidovci zase partnera v německých katolících.
To musela být hodně odvážná myšlenka, hlavně vzhledem k tomu, jak negativní byl postoj české veřejnosti k Německu. Kdo se odhodlal s ní přijít první?
Velkým architektem celé koalice byl Antonín Švehla, což byl muž velmi národně orientovaný. Ale současně to byl člověk s velmi pragmatickým myšlením. Uvědomil si, že díky spolupráci s Němci se dají schválit některé zákony, které budou pro tuto koalici výhodné. Tím hlavním bylo prosazení agrárních cel, což podpořili i slovenští agrárníci vedení Milanem Hodžou. Tato cla byla pro agrárníky velmi výhodná, nicméně – a to bude klíčové později a určitě se k tomu ještě dostaneme – výhodnější byla ale pro pěstitele, nikoliv chovatele. Tehdy se to ještě příliš neřešilo, ale ukázalo se to jako problém do budoucna, protože pěstitelé byli Češi a chovatelé zase Němci.
Druhým důležitým zákonem byla takzvaná kongrua, tedy platy duchovních hrazené ze státního rozpočtu. To zase spojilo české a německé lidovce.
Jak se na to díval Hrad, respektive prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který byl asi nejsilnějším politickým hráčem první republiky? Líbilo se mu tohle spojení?
Ten se na to díval, řekl bych, ne úplně s nadšením. Masaryk si totiž sice velice přál zapojení Němců do vlády už od vzniku republiky, ale rozhodně si myslel, že to budou němečtí sociální demokraté nebo nějaké německé levicové spojenectví. Nikoliv to pravicové, které nakonec vzniklo. Protože se dá říct, že právě tato vláda byla nakonec nejpravicovějším kabinetem v historii Československa do roku 1938. A to Masarykovi samozřejmě vadilo. V této česko-německé vládě se spojili tradiční strany spojené s půdou, tedy lidovci a agrárníci, ale Hradu by se víc líbili liberálové.
Co s tím Masaryk udělal?
Hrad si aspoň vymínil, že bude zachován ministr zahraničí, který by byl mimo tyhle dvě strany, který by stál mimo tyto dva velké bloky. A tím se stal Eduard Beneš, což byl národní socialista. Když si to Masaryk prosadil, byl už se Švehlou ve víceméně dobrých vztazích. Tady je nutné dodat, že u agrárníků i německých politických stran existovala vlivná masarykovská křídla.
Vraťme se zpět k časové ose…
Určitě. V červnu byly schválené oba jmenované zákony, což otevřelo cestu k tomu, aby se tím dovršila jednání o budoucí vládě, která byla ustavena v říjnu 1926. Je ještě potřeba říct, že nebyla úplně kompletní, protože tam chyběly ještě minimálně dvě politické strany. Národní demokraté, kteří váhali kvůli Němcům obecně a slovenská lidová strana, která se zase stala velmi výrazným hráčem na Slovensku. Ta také váhala. Ale v roce 1927 nakonec do této vlády vstoupili slovenští lidovci a v roce 1928 formálně i národní demokraté. Tahle vláda fungovala od roku 1926 do roku 1929.
Jak skončila?
Její zánik byl postupný. Nejprve byl roku 1929 vyměněn předseda vlády Antonín Švehla za Františka Udržala, což byl člověk Hradu, protože jeho dcera dělala sekretářku Masarykovi. Definitivně (vláda) skončila rozpadem koalice v září 1929 a vypsáním předčasných parlamentních voleb v říjnu téhož roku.
Německé osudy
Strany a jejich programy jsou jedna věc, ale klíčoví jsou vždy lidé. Kdo vlastně Němce reprezentoval? Mám pocit, že když se řekne „německý prvorepublikový politik“, tak se většině lidé vybaví jen Konrad Henlein…
Německé strany v této vládě reprezentovali dva muži. Zástupcem agrárníků byl jejich předseda Franz Spina, což byl člověk velice loajální vůči československému státu – dostal roli ministra veřejných prací. Mimochodem zemřel v září roku 1938, což znamená, že se jen těsně nedožil Mnichovské dohody. A tím druhým byl Robert Mayr-Harting, o kterém jsme se už bavili. Ten byl zastáncem aktivistického proudu uvnitř německé křesťansko-sociální strany. Díky tomu, že byl právníkem, se stal ministrem spravedlnosti.
Spina dostal méně významné ministerstvo, veřejné práce určitě neměly stejný význam jako spravedlnost. Což je docela zajímavé, protože agrárníci měli lepší volební výsledky než Mayr-Hartingovi křesťanští sociálové. Souviselo to i s tím, že Mayr-Harting měl docela dobré vztahy s prezidentem, přičemž k Masarykovi chodil velmi často.
Co bylo příčinou pádu tohoto kabinetu s německými ministry, hráli v tom nějakou roli?
Tato vláda nedokázala svým voličům doručit, co jim slíbila. A týkalo se to i Němců. Jak jsem říkal už na začátku, zemědělská cla pomohla hlavně pěstitelům. Ale Němcům, kteří žili spíše v horských oblastech a živili se chovem, moc život nezlepšila. Naopak. Když pak přišla světová ekonomická krize, tak to na ně jakožto na exportéry dopadlo hůř. Německé aktivistické strany za to dostaly od svých voličů trošku za uši už ve volbách roku 1929, což později vedlo ke vzestupu německého nacionalistického proudu představovaného Konradem Henleinem.
Jak to vlastně brali Češi? Když v takhle zásadní době, o důležité části veřejného života, rozhodoval německý politik?
Nepamatuji si na nějakou hlubší dobovou reflexi nebo něco takového. Myslím si tudíž, že mnohem hůř to brali Němci, protože se tam více projevily dopady ekonomické krize – exportní průmysl byl umístěný v místech, kde žili více právě Němci. Takže dá se říct, že nezaměstnanost mezi Němci byla vyšší – a proto taky vyšší radikalita. A také příklon k nacistickým tendencím. Nicméně Němci od této první vlády už zůstali v československých kabinetech přes všechny problémy až do roku 1938, měnili se jen jejich ministři. V těchto volbách už asi 90 procent Němců volilo henleinovce.
Skoro zapomenuté jméno
Tohle zní, jako by skoro ani ta doba a všechny ty snahy neměly moc pozitivní dopad na další vývoj v Československu. Opravdu bylo všechno tohle k ničemu?
To rozhodně ne. Zmínil bych tady ještě jedno důležité jméno, a tím byl jistý Hans Schütz, což je bohužel skoro zapomenuté jméno. Původně truhlář se stal roku 1935 československým poslancem Německé křesťansko sociální strany lidové, od roku 1939 členem NSDAP, za války sloužil jako voják wehrmachtu. Důležitá ale byla jeho role poválečná – tehdy totiž založil důležitou organizaci Ackermannovo sdružení. To byla první vysídlenecká organizace, která vznikla už v roce 1946. Stal se potom ministrem sociálních věcí v Bavorsku, kde hráli sudetští Němci důležitou roli.
A právě tato Ackermann Gemeinde hrála po válce obrovskou roli ve sbližování Čechů a Němců – myslím, že spousta lidí si neuvědomuje, jak velká ta úloha byla. Udělali opravdu velký díl práce na budování česko-německé spolupráce už v době studené války a ještě více samozřejmě v 90. letech dvacátého století. A myslím si dokonce, že právě tihle lidé a jejich práce významně přispěli k tomu, že Sudetoněmecký landsmanšaft změnil svůj postoj k České republice – v letech 2015 a 2016 ze svých stanov vyškrtnul formulace o „právu na znovuzískání domoviny“ a „vrácení zkonfiskovaného majetku, případně odškodnění“.
To je, myslím, krásný oblouk, který propojuje minulost a současnost. Stále totiž žije tradice aktivistické politiky první republiky, díky níž se podařilo česko-německé konfliktní vztahy trošku otupit. Poučením podle mě je, že je potřeba stavět na sbližování, které fungovalo v minulosti a které může fungovat v současnosti.
