Vévoda z Edinburghu strávil po boku britské královny Alžběty II. dlouhých 73 let. Jejich manželství bylo jedním z mála stabilních prvků života britské královské rodiny a nedostižným vzorem pro jejich potomky. I když musel princ Philip svou panovnici vždy následovat s uctivým odstupem, byl to právě on, kdo uvnitř paláce prosazoval změny, které měly monarchii zmodernizovat a pomoct jí tak přežít až do 21. století.
V padesátých letech se kvůli své vyvolené Alžbětě vzdal řeckého občanství i nároku na řecký trůn. Když se Alžběta stala královnou, opustil i svou zářnou kariéru důstojníka Královského námořnictva, aby mohl být své ženě všudypřítomnou oporou. A navzdory své netrpělivé a občas prudké povaze se smířil s tím, že je nejznámějším mužem světa, kterému vládne jeho žena.
Princ na útěku
Princ Philip se narodil 10. června 1921 na ostrově Korfu německé princezně Alici z Battenbergu a řeckému a dánskému princi Ondřejovi. Malému Philipovi ještě nebyl ani rok, když rodinu z Řecka vyhnal státní převrat.
Uchýlili se do Paříže, kde Philip vyrůstal ve společnosti svých čtyř starších sester. Rodinná idyla ale vzala záhy za své – Philipův otec, nadšený voják, dal průchod své povaze playboye a gamblera, a jeho matka, od narození hluchá, nezvládala starost o velkou rodinu. To později vedlo k jejímu nervovému zhroucení a několikaletému pobytu v sanatoriu ve Švýcarsku.
Malý Philip byl poslán do internátní školy v Anglii, prázdniny částečně trávil u svých sester v Německu, které se vdaly za německé prince.
Po definitivním rozpadu manželství svých rodičů se zapsal na Gordonstoun School ve Skotsku, která vedle studia kladla důraz na fyzickou zdatnost, výdrž, vůdčí schopnosti a disciplínu. Philipovi tvrdé podmínky vyhovovaly a vedení školy jej v závěrečné zprávě ohodnotilo jako „rozeného velitele“, který potřebuje těžkou službu hodnou jeho schopností.
V Anglii se mladého Philipa ujali příbuzní z matčiny strany, kteří během první světové války začali používat poangličtěnou verzi svého německého příjmení Battenberg: Mountbatten.
Philip našel zejména ve svém strýci Luisovi celoživotního mentora a rádce. Přejal proto i jeho jméno. A jako Philip Mountbatten vstoupil do služby u královského námořnictva.
Setkání s Lilibet
I když se se svou vzdálenou příbuznou, mladičkou princeznou Alžbětou, Philip setkal během několika rodinných oslav už během 30. let, více času spolu mohli poprvé strávit až v roce 1939, kdy se královská rodina účastnila oběda v Královské námořní akademii v Dartmouthu.
Metr osmdesát vysoký, blonďatý kadet s ostře řezanými rysy se staral králi a jeho rodině o zábavu a tehdy třináctiletou princeznu Alžbětu zcela okouzlil.
Začali si dopisovat a během války Philip Alžbětu pravidelně navštěvoval na hradě Windsor. Mezitím sloužil ve Středozemním moři a Tichém oceánu, po bitvě u Matapanu v březnu 1941 byl vyznamenán za statečnost.
V roce 1943 strávil na pozvání krále Jiřího VI. Vánoce spolu s královskou rodinou. Atmosféra rodinné náklonosti a lásky, kterou ve svém dětství nepoznal, jej nadchla.
Králi padl mladý námořník do oka, oceňoval jeho inteligenci, přímost a smysl pro humor. Naopak dvořané neměli pro nápadníka princezny Alžběty pochopení. Trnem v oku jim byl Philipův německý původ, jeho občas neurvalé způsoby a fakt, že nemá žádný majetek. Philip měl přitom jako potomek dvou královských rodů víc královské krve než samotná Alžběta.
V srpnu 1946 požádal princeznu, kterou důvěrně oslovoval Lilibet, o ruku. Philip se vzdal titulu řeckého prince, přijal britské občanství a konvertoval k anglikánské církvi. Král mu před sňatkem udělil titul vévody z Edinburghu, hraběte z Merionethu a barona z Greenwiche a rozhodl, že Philip bude nově oslovován „Jeho královská Výsost“.
Velkolepá svatba následnice trůnu a nadporučíka královského námořnictva se konala 20. listopadu ve Westminsterském opatství. Philip kvůli své nevěstě dokonce ráno před obřadem přestal kouřit.
„Mou touhou je naše životy přetavit v nově vzniklou existenci, která nejenže zvládne odolat všem nástrahám na nás namířeným, ale bude také všem kolem nás přinášet jen dobré,“ nechal se Philip slyšet krátce po svatbě.
Z důstojníka a jeho manželky je královna a její manžel
První roky manželství trávil mladý pár na Maltě, kde Philip pokračoval ve své skvěle rozjeté kariéře u námořnictva a princezna Alžběta zde poprvé v životě okusila život mimo dosah dvora. Oba na roky strávené na Maltě později vzpomínali jako nejšťastnější dobu svého života.
Rodinná idylka ale velice rychle skončila, když 6. února 1952 zemřel král Jiří VI. a Alžběta se tak automaticky stala královnou. Smutnou novinu, která oběma definitivně změnila život, oznámil své ženě právě Philip. Nový královský pár se z Keni, kde právě pobýval, obratem vrátil do Londýna. Začal jim nový život.
Zatímco v předchozích letech si Philip liboval, že cokoliv s Alžbětou dělají, dělají společně, teď musel ustoupit do pozadí. Do oficiálních záležitostí nebyl zasvěcen, k vládním dokumentům, které Alžběta denně studovala, neměl přístup.
Jako manžel královny se musel vzdát i své kariéry u námořnictva a stěží si hledal oblasti, ve kterých by mohl svou manželku podporovat, ale nepřekážet jí. Pro muže zvyklého na „akci“ bylo postavení pouhého chotě královny obtížné.
Améba
Další komplikací pro Philipa bylo, že se po něm nesměly jmenovat ani jeho děti. Alžběta si po sňatku nechala rodné jméno Windsorová, Philipovo příjmení Mountbatten nepřijala.
Jméno Windsor pak dostali i jejich čtyři potomci: vedle Charlese také princezna Anne a princové Andrew a Edward. Frustrovaný Philip si stěžoval přátelům, že je jediným mužem v zemi, který nemůže dát dětem své jméno. „Jako nějaká améba!“
Královna mu po poradě s vládou částečně vyšla vstříc. V roce 1960 bylo rozhodnuto, že všichni jejich potomci dál ponesou pouze příjmení Windsor, ale jejich vnoučata bez nároku na oslovení Jejich královská Výsost se budou jmenovat Mountbatten-Windsor.
Hybatel dění
Po počátečních nesnázích se Philip se svou novu rolí sžil a brzy začal „rodinnou firmu“ zevnitř nenápadně modernizovat. Byl to zřejmě on, kdo královnu definitivně přesvědčil, aby nechala svou korunovaci živě přenášet televizí.
Obřad, během kterého směl Alžbětu doprovodit pouze ke vstupu do Westminsterského opatství, ve Velké Británii sledovalo 27 milionů lidí, počet televizních přijímačů v domácnostech se kvůli této události dokonce zdvojnásobil. Dalších jedenáct milionů poslouchalo korunovační ceremonii u rozhlasového přijímače.
Philip také jako první slíbil čerstvě korunované panovnici lenní poslušnost. Před královnou, sedící ve Westminsterském opatství na trůně, poklekl, vložil své ruce do jejích a slíbil, že ji bude ctít, ve víře a v pravdě sloužit a „za cenu života bránit přede všemi“.
Třebaže na veřejnosti měl Philip vůči královně vždy jen podřízenou roli a vždy šel krok za ní, v soukromí byl hlavou rodiny právě on. Výchova jejich čtyř dětí padla výhradně na něj, kvůli svému tvrdému přístupu ale nedokázal navázat zejména s citlivým princem Charlesem hlubší pouto.
Vlastní místo pod sluncem
Philip se postupně stal patronem téměř osmi stovek charitativních organizací zaměřených na ochranu přírody i umění. Rád se vydával na palubě královské jachty Britannia na plavby po zemích Commonwealthu. Při dlouhých cestách měl možnost vrátit se ke svým námořnickým kořenům. Převzal také správu všech královských panství a při jejich vylepšování realizoval svůj zápal pro techniku.
Jako kancléř univerzit v Cambridge a Edinburghu podporoval vědecké bádání. „Můžu tvrdit, že jsem pohladil po vláskách první mikročip,“ říkal hrdě.
Za jeho služby pro monarchii i Commonwealth jej královna odměnila titulem prince Spojeného království.
I když Philip svou manželku trpělivě doprovázel na dostihy, nikdy jim nepropadl stejně jako ona. Raději se proháněl v sedle při pólu, a když už mu to zdravotní potíže znemožnily, začal se závodně věnovat vozatajství, a dokonce sepsal knižně jeho pravidla.
Pověstný se stal také svým osobitým humorem, jak poznamenala královna matka, Philip měl „výjimečný talent pro humor, ze kterého se okamžitě stala urážka“. Německého kancléře Helmuta Kohla oslovil „pane říšský kancléři“, o Kantoňanech řekl, že „sní všechno, co létá a není to letadlo a plave a není to ponorka“. Kanadu zase ocenil jako „dobrou investici“ a neslyšícím v Cardiffu při poslechu školní kapely bicích nástrojů řekl „není divu, že jste hluší“.
Alžbětina pevnost
Po celý život ale Philip zůstal stát věrně po boku své manželky. „Po celé ty roky je mou pevností a přístavem,“ složila mu hold Alžběta už v roce 1997, u příležitosti oslav jejich zlaté svatby. „Královna je obdařena neobvykle velkou dávkou tolerance,“ vrátil jí zase pochvalu Philip.
Poprvé také veřejně přiznal, že je hrdý na své čtyři děti: „Jako všechny rodiny jsme zažívali škálu radostí a strastí z výchovy dětí. Jsem poněkud zaujatý, ale myslím si, že naše děti se ve složitých a náročných podmínkách vyvedly poměrně dobře.“
U příležitosti oslav zlaté svatby manželům ve Westmisterském opatství znovu požehnal arcibiskup z Canterbury. „V té chvíli jsem pochyboval, jestli si náš národ vůbec zaslouží jejich oddanost a neutuchající smysl pro povinnost,“ vzpomínal později arcibiskup.
Alžběta a Philip spolu jako první královský pár v britské historii oslavili dokonce i platinové jubileum, tedy sedmdesát let manželství. Krátce před tím, v srpnu 2017, se Philip ve svých 96 letech rozhodl odejít do ústraní a vzdát se všech veřejných povinností. V soukromí však zůstal královninou „pevností“.
