Dny nezávislosti obyčejně provází oslavy. V pátek by svou první dekádu samostatnosti měl slavit Jižní Súdán, nejmladší stát světa. Důvodů k veselení ale tamní obyvatelé příliš mnoho nemají. Krutá občanská válka mezi etnickými skupinami sice už skončila, je ale velkou otázkou, zda vydrží velmi křehký mír. Dvěma třetinám populace hrozí hladomor a zemi sužuje i nepřízeň živlů.
Krutost války vystřídal krutý hlad. Jižní Súdán prožil těžkou dekádu nezávislosti
Na počátku stály dvě občanské války, které dohromady trvaly téměř čtyři dekády a stály životy dva a půl milionu lidí. Obyvatelé různorodého území mezi Středoafrickou republikou a Etiopií usilovali o nezávislost na Súdánu. Klíčovým se stal rok 2005, kdy rozsáhlé mírové ujednání ukončilo boje a zajistilo jihu Súdánu autonomii, která postupně vedla ke snu mnoha obyvatel – úplné nezávislosti.
Idea Jižního Súdánu jako samostatné země se naplnila v lednu 2011, kdy se v referendu bezmála 99 procent voličů vyslovilo pro odtržení od Súdánu a vznik nového samostatného státu. Ve hře bylo několik jmen, kupříkladu kombinace názvů tří největších měst Džuwama (Džuba, Wau a Malakál). Nakonec se dirigenti přerodu rozhodli pro zažitý název Jižní Súdán.
- Od konce 19. století moc nad Súdánem držely Spojené království a Egypt v rámci takzvaného kondominia, tedy společné správy. V důsledku lze mluvit o nadvládě britské, jelikož i samotný Egypt na Spojeném království závislý byl.
- S egyptskou revolucí na počátku 50. let 20. století odešli Britové nejen z této země, ale právě i ze Súdánu. Jedním z klíčových mužů egyptského povstání byl Muhammad Nadžíb, který se stal prvním prezidentem Egyptské republiky. Nadžíb se narodil a vyrůstal v Súdánu, i proto usiloval o osamostatnění země – což se podařilo v roce 1956.
- Severní a jižní část tehdejšího Súdánu byly velmi odlišné – zatímco na severu, kde sídlila vláda, převládal islám, na jihu to bylo křesťanství a animistická náboženství. Rozdíly panovaly také v jazycích.
- Jižní část Súdánu vyčítala vládě ze severu, že ustoupila od slibů federálního systému a prosazovala islám i v jižní části země – například arabština se tam stala úředním jazykem, jižanské elity vůbec nemohly promluvit do procesu osamostatňování na Egyptě. To vedlo k povstání ještě před faktickou nezávilostí Súdánu – už v roce 1955.
- Od té doby se v zemi vedly dvě dlouholeté občanské války. První do roku 1972, druhá vypukla o jedenáct let později a šlo v ní zejména o rozsáhlá naleziště ropy. Konflikt v roce 2005 vyústil v mírové ujednání, které Jihosúdáncům zaručovalo možnost po šesti letech uspořádat referendum o nezávislosti.
Přesně před dekádou, 9. července 2011, se tak zrodila nejmladší země světa a první nový africký stát od roku 1993, kdy se od Etiopie oddělila Eritrea.
Období nadšení z nezávislosti na severním sousedovi ale brzy vystřídalo kruté a krvavé procitnutí.
Prezident proti viceprezidentovi
Nové republice byly sotva dva roky a už za sebou měla boje proti milicím, které obviňovaly vládu z toho, že chce zůstat u moci neomezeně dlouho. Desítky tisíc lidí tyto lokální konflikty vyhnaly z domovů. Násilí mezi kmeny nabíralo na intenzitě a výhrůžkám likvidací čelily i mírové jednotky OSN.
Roznětkou k vypuknutí otevřeného konfliktu se stala politická rozepře. Na jedné straně stál prezident Jižního Súdánu Salva Kiir. Muže, jenž se na veřejnosti rád ukazuje v černém kovbojském klobouku, obvinil první viceprezident (druhý nejvýše postavený politik v zemi) Riek Machar z toho, že kráčí k diktatuře.
- Černý kovbojský klobouk jihosúdánského prezidenta Salvy Kiira se stal ikonickým módním doplňkem. Politik se v něm objevuje při všemožných příležitostech – texaská pokrývka hlavy ho doprovází na tiskové konference nebo třeba na plénum OSN.
- Ke klobouku Kiir údajně přišel v roce 2006 při návštěvě Bílého domu. Dar od tehdejšího amerického prezidenta George Bushe se jihosúdánskému lídrovi zamlouval natolik, že si klobouků pořídil hned několik.
- Někteří pozorovatelé za nošením kovbojského klobouku, zejména na půdě OSN, vidí symbolické gesto vděčnosti Bushově administrativě, která zprostředkovala ujednání, které vedlo až k referendu o nezávislosti Jižního Súdánu.
Ke konfliktu obou vysokých politiků vedly kontroverzní kroky hlavy státu. Kiir ve velkém pročistil a vyměnil klíčové posty ve vládě i armádě. O funkce přišlo bezmála sto padesát generálů. Mohutnou reorganizaci vnímal Machar, který sám o funkci prvního viceprezidenta přišel, jako pokus o uzurpaci moci.
Za Machara se postavil jeho kmen Nuerů – druhé nejpočetnější etnikum v Jižním Súdánu. Naproti tomu prezidenta Kiira podpořili jeho Dinkové, největší jihosúdánský kmen. Prezident Kiir obvinil Machara z pokusu o puč a v nejmladší zemi světa se od prezidentského sídla v hlavním městě Džubě rozlil do zbytku země krvavý konflikt.
Přišli a vraždili všechny
Násilí – páchané do značné míry na základě etnika – drtivě dopadlo především na civilní obyvatelstvo, na které se ozbrojené skupiny často zaměřovaly. Zprávy nezávislých organizací upozorňují na extrémní drancování vesnic, sexuální násilí, únosy či hromadné popravy podle etnického klíče. Ozbrojenci také do svých řad rekrutovali děti. Běžnou formou násilí vůči civilistům, zejména ženám, se staly útoky kyselinou, která je v Jižním Súdánu levným artiklem.
„Když chtějí zabíjet, proč se nezabíjí mezi sebou… Proč musí vraždit nevinné děti a bezmocné civilisty, včetně nemohoucích seniorů?“ cituje zpráva OSN o násilí na civilistech šedesátiletou ženu ze severního státu Jednota.
Před krutostmi vládních i opozičních jednotek prchly podle údajů OSN více než čtyři miliony lidí. Ti, kterým se podařilo překonat hranice, nacházeli útočiště především v Ugandě a Súdánu, stovky tisíc uprchlíků skončily v táborech pod dozorem Mírových sil OSN. Takzvaných modrých přileb v Jížním Súdánu působilo dvacet tisíc.
Ani útočiště pod záštitou OSN ale nebyla zárukou naprostého bezpečí. Nezisková organizace Civilisté v konfliktu upozorňuje ve svých reportech na několik incidentů, při nichž umírali lidé v bezprostřední blízkosti jednotek OSN, či dokonce přímo v uprchlických táborech.
Protivládní jednotky
Jedním ze symbolů takového násilí se stal uprchlický tábor v druhém největším městě Malakálu, které bylo během občanské války baštou vládních jednotek. Vojáci ve vládních uniformách pronikli do tábora běženců, zabili desítky civilistů a část kempu vypálili, než se modrým přilbám podařilo útočníky vytlačit ven.
Malakál na severovýchodě země byl jedním z míst, kde se vládní a opoziční jednotky intenzivně střetávaly. „Přišli a zabíjeli. Civilisty. Bylo jim jedno, kdo je kdo, jestli jde o dívky, ženy, staré muže nebo děti. Vraždili všechny,“ popsal v dubnu 2020 boje pro server Vice Mayom Yones, který v mládí z Malakálu uprchnul. Vláda podle jeho slov usiluje o zakrytí válečných zločinů v tomto městě a chová se, jako by se tam nic nestalo.
Snahy o příměří
Kruté boje protkávaly pokusy o dojednání příměří. První mírovou dohodu Kiir s Macharem podepsali v srpnu 2015. V dubnu roku následujícího se Machar vrátil do Džuby a znovu se stal prvním viceprezidentem. Spolu s jeho návratem do země, kterou předtím na dva roky opustil, ale opět propuklo násilí mezi vládními silami a opozičními frakcemi. Ze svých domovů opět prchly desítky tisíc lidí. A staronový viceprezident opět opustil Jižní Súdán.
Dvě tváře občanské války - první viceprezident Riek Machar a prezident Salva Kiir
Během následujících let válčící strany podepsaly několik příměří, jen aby je velmi rychle opět porušily. Výraznější pokus o mír přišel v létě 2018 – Uganda zprostředkovala jednání mezi Kiirem a Macharem o příměří a rozdělení moci, přičemž druhý jmenovaný se opět stal prvním viceprezidentem země.
Dokument o 128 stranách se stal základem pro vytvoření přechodné vlády národní jednoty. Její vznik ještě zdržely konflikty a spory, v únoru loňského roku se ale Machar opět dočkal viceprezidentské funkce. Po šesti letech bojů tedy krvavý občanský konflikt, který podle odhadů stál životy 400 tisíc lidí, skončil.
Mír je ovšem křehký, což ilustruje například situace v Malakálu – mnoho opuštěných domů, které v minulosti patřily příslušníkům kmene Nuerů, nyní obývají majoritní Dinkové. „Když jim řeknete, že potřebujete svůj dům, oni vám řeknou, že vám nepatří. Je to můj dům, protože tohle je moje město. Máme mnoho mužů, jsme připraveni pro naši zem zemřít. Až válka opět propukne, jsme připraveni,“ upozornuje již citovaný Mayom Yones.
Horizont ČT24: Deset let nezávislosti Jižního Súdánu (zdroj: ČT24)
Menší konflikty a šarvátky od uzavření příměří a uvedení Machara do funkce ukazují, že Yonesova slova nejsou planá. V potyčkách ozbrojených skupin jen za minulý rok zemřely stovky lidí. Před obnovením rozsáhlých bojů varovaly OSN či Mezinárodní červených kříž. Rada pro mezinárodní vztahy upozorňuje především na ozbrojenou Národní frontu spásy, skupinu operující na jihu země, která představuje hrozbu hlavně pro civilisty.
Dědictví války pociťují občané Jižního Súdánu i v částech země, kde už se nebojuje. V důsledku ozbrojeného konfliktu jsou běžnou součástí života palné zbraně, zejména v rukou drobných zločinců. Jihosúdánské nemocnice jsou plné lidí se střelnými zraněními.
Hladomor ohrožuje dvě třetiny obyvatel
Všudypřítomné zbraně také prohlubují palčivý problém pěstování plodin. Válečná nejistota zemědělcům bránila v práci, což vyústilo ve vážný nedostatek potravy v celé zemi. Pěstitelé navíc musí stále čelit nájezdům ozbrojených skupin, které slabé úřady nedokážou zastavit, což obdělávání půdy ještě dále ztěžuje.
Zemi v důsledku chybějící kukuřice či prosa sužuje hlad. Bohužel to není nová situace – OSN už v roce 2014 označila potravinovou krizi v africké zemi za nejhorší na světě. V prvních měsících roku 2017 byl v Jižním Súdánu vyhlášen hladomor, když se jistoty stravy nedostávalo téměř pěti milionům lidí.
Kritický nedostatek jídla od té doby pokračuje a OSN už varovala, že jedenáctimilionová populace opět stojí jen krůček od hladomoru, přičemž tento rok může být v tomto ohledu vůbec nejhorším od vzniku země.
„Zhruba 7,2 milionu Jihosúdánců trpí hlubokou potravinovou nejistotou, opět v důsledku místního násilí, extrémního počasí a ekonomických dopadů covidu-19,“ zdůrazňoval už v březnu Tomson Phiri ze Světového potravinového programu.
Celkem boje vyhnaly z domovů přes čtyři miliony Jihosúdánců
V polovině března program varoval, že s hladomorem se potýká přes půl milionu Jihosúdánců. Kritickou situaci ještě prohlubuje aktuální období mezi sklizněmi, které v zemi trvá od května do července. OSN předpokládá, že hluchá zemědělská perioda bude dosud vůbec nejkritičtější, navíc se čeká, že zemi zasáhnou rozsáhlé povodně.
Organizace spojených národů připravila plán humanitární pomoci za 1,7 miliardy dolarů, shromáždit se ale podařilo ani ne půl miliardy.
UNICEF upozorňuje, že v nejmladší zemi světa humanitární pomoc zoufale potřebuje čtyři a půl milionu dětí a z jedenácti milionů obyvatel ji celkově potřebuje 8,3 milionu. Organizace dodává, že jsou to vyšší čísla než v období občanské války. „Na 1,4 milionu dětí letos bude čelit akutnímu podvyživení, jde o nejvyšší číslo od roku 2013,“ varuje UNICEF s tím, že nejhorší forma podvyživení a riziko smrti hrozí třem stům tisícům dětí.
Bída a velké plány přechodné vlády
Bídně je na tom dekádu od vyhlášení nezávislosti a po letech válčení Jižní Súdán i v dalších ohledech. Podle indexu lidského rozvoje, který sestavuje OSN, je pátou nejhorší zemí světa. Hrubý národní produkt na hlavu činí 2003 dolarů (pro srovnání: v Česku je to přes 38 tisíc), naděje dožití je pouhých osmapadesát let (v sousedním Súdánu je to 65,3 roku) a děti ve škole tráví ani ne pět let života – i proto je třetina země negramotná.
Státní zaměstnanec si v Jižním Súdánu přijde na dva dolary denně, přičemž podle Světové banky v důsledku občanské války prošel stát téměř hyperinflací, když se ceny základních potřeb znásobily šedesátkrát, zatímco tamní jihosúdánská libra téměř ztratila hodnotu. I proto v únoru tohoto roku centrální banka začala tisknout tisícové bankovky, přičemž dosud byla nejvyšší hodnota pět set.
Na pozadí všudypřítomné krize a bídy rozpustil prezident Salva Kiir parlament a nasměroval tak zemi k volbám, které se mají uskutečnit v příštím roce. Rozpuštění zákonodárného sboru bylo jedním z bodů mírového ujednání. Aktuální vláda národní jednoty odložila etnické spory a snaží se o sjednocení armády, zabavení zbraní civilistům a mír s ozbrojenými bojůvkami.
Uprchlický tábor u Malakálu se stal útočištěm desítek tisíc Jihosúdánců
Kromě toho má kabinet i další ambiciózní plány. Na Bílém Nilu chce postavit přehradu, která by kromě výroby elektřiny chránila jihosúdánské zemědělce před každoročními ničivými záplavami. Zajistit chce přístup ke vzdělání a s korupcí hodlá zápolit skrze digitální ekonomiku. „Nemůžete mít stát bez industrializace,“ okomentoval vládní plány náměstek ministra zahraničí Deng Dau Deng Malek.
Financovat obří projekty vláda může v podstatě pouze díky příjmům z těžby ropy. Rozpočet Jižního Súdánu by se ale v budoucnu mohl opírat i o další pilíře, například nerostné bohatství, ale také lány zemědělské půdy nebo lesy. „Jako země jsme neměli příležitost se zamyslet a plánovat. Musíme se podívat na potřeby lidí, na rostoucí odvětví,“ doplňuje pro server The National News náměstek ministra zahraničí.
Zůstává otázkou, jestli křehký mír vydrží až do voleb a jestli případná budoucí vláda dokáže nasměrovat zemi k těm zářným zítřkům, o kterých před deseti lety snili zastánci nezávislosti.