Komedie mravů? Historické drama? Nebo satirická dramedie? Názory na to, jak Favoritku krátce a výstižně charakterizovat, se rozcházejí. Film diváka přenáší na počátek 18. století na dvůr nemocemi stíhané královny Anny z rodu Stuartovců. O přízeň emocionálně labilní vládkyně se uchází dvě ženy, zkušená intrikánka lady Sarah a její chudá sestřenice Abigail. Pro režiséra Yorgose Lanthimose jde o další příležitost, jak zužitkovat svou poťouchlou poetiku.
Svým estetickým cítěním a tématy se řecký režisér Yorgos Lanthimos rychle prosadil na evropské festivalové scéně. Nedlouho po úspěchu svého Špičáku (2009) se pustil do anglicky mluvených snímků. Filmy nabyly větší srozumitelnosti, nicméně jeho tvorba zůstala od pohledu podivínská, především způsobem, jakým mísí humor s vážnými okolnostmi.
Ve společnosti předchozích počinů Humr (2015) a Zabití posvátného jelena (2017) nicméně doznala Favoritka jistých změn. Vliv na to má patrně skutečnost, že se Lanthimos poprvé za 14 let kariéry obešel bez scenáristy Efthymise Filippoua. Favoritka se místo toho zakládá na dlouho připravovaném námětu Deborah Davisové a Tonyho McNamary.
Šílenství královny Anny
Přesto z nové spolupráce mezi režisérem a scenáristy vzešlo dílo, jež by mělo příznivce původního zvěstovatele tzv. řecké divné vlny potěšit. Boj o dvůr královny Anny (Olivia Colmanová) je zde uchopen jako hrubě černohumorná záležitost, v níž vedle sebe existuje nejen vážné a odlehčené, ale vysoké a nízké – vznešené a vulgární. Případně by šlo Favoritku označit za komedii protikladů, neboť ty postavám dláždí cestu k absolutní moci.
Lanthimos nás uvádí do rozpoložení groteskna a absurdna velmi záhy. Příchozí Abigail (Emma Stoneová) dorazí do paláce po pádu do bahna a výkalů, po královnině komnatě se prohání 17 vypasených králíků, kteří jsou pro ni útěchou po ztracených dětech (královna několikrát potratila, další děti zemřely po narození), a večerní slavnosti se změní ve variantu Stardance s odvážnými tanečními výkony. S přihlédnutím k tomu, že se jen málokdy vzdalujeme okolí paláce, vzniká dojem fantastického místa, do něhož nás představivost tvůrců uvěznila spolu s postavami.
Nezměrný podíl na tom mají stylistické prostředky, které Lanthimos volí. I z tohoto hlediska přináší řadu paradoxů, především kombinací modernistického a staromódního. Označení „kostýmní drama“ zbavuje konzervativnosti, když okázalým oděvům dává podprahové významy. Nejvýraznější je v tomto ohledu líčení a sbírka obřích falických paruk hraběte Roberta Harleyho (Nicholas Hoult), protivníka královny Anny.
Neméně úderně působí některé záběry kameramana Robbieho Ryana, jenž často zkřivuje prostor efektem „rybího oka“ za použití velmi širokoúhlých objektivů. Jak se Lanthimos vyjádřil, v tomto ohledu byl jednou z inspirací i československý Spalovač mrtvol (1969).
Snadno rozpoznatelné hudební kompozice skladeb Johanna Sebastiana Bacha, George Friderica Handela či Franze Schuberta zase střídá experimentální skřípání současné umělkyně Anny Meredithové. Suita k závěrečným titulkům ovšem předčí všechna očekávání – jedná se o coververzi písně Eltona Johna Skyline Pigeon s doprovodem na cembalo.
Ačkoli je zřejmé, že přílišná věrohodnost nebyla Lanthimosovou snahou, jenom málo snímků situovaných do vysoké společnosti 17. nebo 18. století dokázalo takto sugestivně přiblížit dobovou sounáležitost špíny a škrobenosti. Estetiku monstrózních paruk, které zakrývají mastné vlasy, je skoro možné cítit.
Předvídatelná hra s bezchybnými herečkami
Postupem času, jakmile se určí vztahy mezi postavami a vyjeví se zápletka, dojde k umírnění Lanthomovosy filmařské výstřednosti. O pocitech protagonistek nás již nezpravují divoké hrátky s obrazem, stávají se spíše explicitně vyřčené nebo se odráží v pozadí znějící hudbě. Vyprávění se po tomto obratu stává jasně čitelné a oproti předchozím snímkům režiséra nepředstavuje přílišnou výzvu.
Ačkoli je jedním z nejvýraznějších motivů Favoritky sebezničující závislost, která vyvěrá ze všech forem moci, v zápolení královniných oblíbenkyň film celkem jasně určuje kladnou a zápornou stranu a naznačuje, s kým soucítit a kým opovrhovat. Režisér ve vhodnou chvíli dokáže situaci obrátit naruby, i to je nicméně součástí vlastně předvídatelného konceptu.
Při postihování marnivosti královského dvora se poté scenáristická dvojice uchyluje k snadným metaforám za pomoci groteskna a absurdity. Kupříkladu při sledování závodu ochočených kačerů není pochyb, že jde o obrazné vyjádření pomíjivosti mocenských choutek šlechticů.
Mohutný podíl na tom, že Favoritka působí jako příběh o reálných bytostech a nikoli bizarních figurkách, mají tři ústřední herečky. Vzhledem k všeobjímající stylizaci je překvapivé, že vůbec neinklinují k přehrávání a i nejextrémnější scény zvládají jen v mírně excentrických kreacích. Současný úspěch Favoritky na nejrůznějších udílení filmových cen si skutečně nelze představit bez Olivie Colmanové, Emmy Stoneové a Rachel Weiszové.
I díky jejich výkonům je Favoritka nominována na deset Oscarů. Se shodným a letos nejvyšším počtem nominací vyhlíží 24. únor, kdy budou vyhlášeni vítězové, také mexické drama Roma.
