Vládní strana Právo a spravedlnost míří v nedělních parlamentních volbách v Polsku k jasnému vítězství. Těží především ze sociální politiky, která poprvé po pádu komunismu významněji pomohla chudší části společnosti. To vykrádá elektorát levicové opozice, která se v průzkumech potácí na třetím místě. Druzí liberálové zase podle mnohých jen kritizují a nenabízejí důvěryhodný pozitivní program. Opozici nepomáhá ani spojování sil. Lidé v neděli rozhodují o novém složení obou komor parlamentu.
V Polsku začaly volby. PiS míří k jasnému vítězství, opozici nepomáhá ani spojování sil
Volby v Polsku (zdroj: ČT24)
Stranický systém v Polsku je přehledný a víceméně kopíruje klasický politologický trojúhelník. Konzervativce zastupuje Právo a spravedlnost (PiS) hlásící se k frakci Evropských konzervativců a reformistů (spolu s českou ODS), liberály Občanská koalice patřící do Evropské lidové strany (s KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) a socialisty Levice spolupracující ve skupině Socialistů a demokratů (kde je i česká ČSSD).
Do parlamentu by se mohly dostat ještě dvě menší strany. Větší šanci má Polská koalice složená kolem lidovců a hlásící se k Evropské lidové straně. O něco menší pak Konfederace Svoboda a nezávislost stojící na pravém okraji politického spektra.
Průzkumy veřejného mínění dávají po celé volební období jasný náskok Právu a spravedlnosti. Agregovaný průzkum na webu Politico přisuzuje straně 48 procent hlasů. Na druhém místě s 28 procenty hlasů vychází Občanská koalice a na třetím se třinácti Levice.
Agregovaný průzkum veřejného mínění před polskými volbami 2019
O podpoře stran vypovídají také výsledky voleb do Evropského parlamentu z května. V nich zvítězilo Právo a spravedlnost se 45 procenty. Druhá byla koalice většiny opozičních stran včetně liberálních a socialistických nesoucí jméno Evropská s 38 procenty.
Třetí skončila strana Wiosna s šesti procenty tvořící dnes jednu z částí Levice. Hranici pěti procent nutných pro zisk mandátů tehdy těsně nezískalo krajně pravicové uskupení Janusze Korwina-Mikkeho kandidující teď jako Konfederace Svoboda a nezávislost.
Stále platí, že země je ohledně volebního chování rozdělená na liberálnější západ a konzervativnější východ. Rostoucí podpora PiS však vede k tomu, že čára na mapě se postupně posouvá. Situace se mění i pod povrchem, jak upozorňuje ředitel výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál: „Tam, kde PiS mívali padesát procent, tam mají sedmdesát. Kde mívali dvacet, mají teď čtyřicet procent.“
Výsledky voleb do Evropského parlamentu v květnu 2019. Modře Právo a spravedlnost, oranžově Evropská koalice
Úspěch sociálních programů
Zmíněný politologický trojúhelník je v Polsku posunutý. „Právo a spravedlnost je sice konzervativní silou, ale zároveň má velmi výrazný sociální program. Z toho důvodu se mu podařilo nalákat řadu voličů, kteří v 90. letech patřili do elektorátu Spojenectví demokratické levice,“ vysvětluje Dostál. Byli to zejména lidé nespokojení s postkomunistickou transformací, na které dolehla spíše negativně.
„Změna, se kterou přišlo Právo a spravedlnost, spočívá v tom, že přerozděluje zisky hospodářského růstu. A po čtyřech letech je vidět, že je to strategie, která se vyplatila,“ souhlasí analytik z Klubu Jagellonski Bartosz Bryzski.
Horizont ČT24: Polsko před volbami (zdroj: ČT24)
Vláda dokázala v posledních čtyřech letech pro sociálně slabší část obyvatel skutečně něco udělat. Tím si získala jejich hlas i nyní. Jsou totiž přesvědčení, že tato politika bude pokračovat. PiS slibuje výrazný růst minimální mzdy i důchodů. Ekonomika navíc stále roste a letos bude státní rozpočet nejspíš vyrovnaný.
Poláci velmi silně cítili, že liberální vláda v sociální oblasti nedělala dost. Když potom konzervativní vláda zkusila aspoň něco, tak to velmi pozitivně kvitovali.
Důraz na právní stát volby nevyhraje
Vládě pomáhá i kontrola nad státními médii, která jí ve svém vysílání nadržují. Podle Dostála to však není klíčový faktor.
Občanská koalice získává hlasy těch, kteří odmítají ovládnutí médií a především reformy justice kritizované mimo jiné z Evropské unie kvůli porušování demokratických principů dělby moci a osekávání právního státu. Lidí, pro něž je toto důležitým tématem, však není dost na vítězství.
„Co se týče vlády práva a změn justice, pro voliče opozice to jsou nejdůležitější záležitosti, ale kromě nich, zdá se, ve společnosti vůbec nerezonují,“ poznamenává k tomu komentátor deníku Rzeczpospolita Michal Kolanko.
Polská situace je navíc specifická. PiS při reformě justice argumentovalo tím, že ji do té doby stále ovládaly bývalé komunistické elity, které jen vyměnily dres za liberální a pokračovaly v krytí rozkrádání peněz daňových poplatníků.
Špatné fungování prokuratury i soudů za liberálních vlád připouští i Dostál, který tak vysvětluje smíření velké části Poláků s reformami z dílny konzervativců: „PiS šlo do konfliktu se skupinou veřejné oblasti, která byla celkově ve společnosti velmi nepopulární. Proto společnost neměla takovou potřebu ji hájit.“
Pro voliče PiS navíc není justice ani právní stát prioritní oblastí, a s preferencemi strany tak reformy nehnuly. To si uvědomuje i Občanská koalice, která tak nakonec v kampani vsadila spíš na socioekonomická témata jako slib vyšších platů, internet pro mladé zdarma nebo růst penzí.
V tom se jí ale s vládou soupeří vzhledem k dobré ekonomické kondici a zvedání životní úrovně chudých jen těžko. Zůstává tak stranou kritiků, což působí negativisticky a na vítězství to nestačí.
Předvolební spojenectví moc nepřináší
Občanské koalici nepomohlo ani spojení s podobně laděnými subjekty. Strany Moderní a Zelení, jejichž politiky Občanská platforma přijala na kandidátku, jsou příliš malé, než aby mohly podporu výrazněji posunout.
V evropských volbách byla koalice ještě širší, když zahrnula i část levice. Ani to voliče neoslovilo. „Nedokázali nabídnout žádný konkrétní program, protože se na něm ani neshodli,“ objasňuje Dostál. „Zbylo z toho na kost ohlodané anti Právo a spravedlnost a nic víc,“ dodává.
Levice nyní zase dala dohromady proudy, které jsou až příliš různorodé a mají zásadně odlišný původ. Postkomunisté stojí vedle nové progresivistické levice v personifikované straně Roberta Biedroně a radikální strany Společně podobné německé Linke. „Jejich příběh, voliči i reprezentanti jsou do velké míry zcela odlišní,“ říká Dostál.
Upozorňuje také, že žádná z levicových sil nedominuje, a proto jim trvalo velmi dlouho, než se dohodly na způsobu spolupráce. Hlavním problémem však je, že levicový program nabízí i PiS, které ukázalo, že ho umí prosadit. Voliči tak nemají kvůli sociálním otázkám potřebu od vládní strany odcházet.
Polská koalice lidovců se stranou Kukiz '15 je zase až příliš pragmatická. Obě strany mají strach z pětiprocentní hranice, jinak je moc nespojuje. A PiS se programem snaží útočit i na jejich tradiční elektorát mezi rolníky.
Přesto se může stát, že PiS nakonec vládu sestavovat nebude. Kdyby nezískala většinu poslanců a do Sejmu se nedostala extrémní pravice, mohly by spolupracovat všechny opoziční strany. A to i přes obrovské rozdíly v programech. Odpor k PiS je natolik silný, že by je zřejmě spojil.
Zdravotnictví
Vedle sociálních témat se v kampani nejvíc mluví o zdravotnictví. Země se potýká především s nedostatkem lékařů. Podle Světové zdravotnické organizace bylo v roce 2016, ze kdy jsou k dispozici poslední data, v zemi jen 2,4 lékaře na tisíc lidí. To je podobné jako na Slovensku nebo v některých balkánských zemích, ovšem výrazně méně než ve většině států EU. V Česku tento ukazatel ve stejném roce dosahoval 4,3.
To má reálné dopady například v dlouhých čekacích dobách na zákrok a vyšší úmrtnosti třeba na rakovinu. Vládní strana nabízí jako recept zvýšení rozpočtu a zdůrazňuje, že systém musí zůstat státní.
Občanská koalice mluví hlavně o snížení byrokracie a souhlasí s navýšením rozpočtu. Kritizuje také vládu za nečinnost. Jenže s problémy ve zdravotnictví neudělaly nic ani liberální kabinety za předchozích osm let. A zatímco PiS dokázala prosadit mnohé v dalších sociálních oblastech, a její sliby tak působí důvěryhodně i zde, nemůže opozice vykázat v tomto nebo podobných tématech moc úspěchů. Což z jejího programu dělá v očích velké části společnosti jen plané řeči.
Názory na ekologii a zemědělství se téměř neliší
V kampani příliš nezaznívá téma, které hýbe politikou na západě Evropy, totiž ekologie. Přístupy vlády a opozice se moc neliší. Spíš se shodují, že postup by měl spočívat hlavně v evropských penězích.
Zásadní otázka, jejíž řešení čeká na jakoukoliv vládu, je budoucnost průmyslové oblasti Slezska. Tamní podniky jsou silně navázané na těžbu uhlí a patří k nejšpinavějším v Evropě. Strany se však v nápadech na řešení příliš neliší ani tady. Znovu volají hlavně po tom, aby ho zaplatily bohatší státy EU.
Důraz na evropské peníze dominuje i tématu zemědělství. Všem polským stranám je vlastní touha po vyrovnávání evropských dotací na hektar, které jsou v zemi stále nižší než v západní Evropě. „To se nemění, ať je ve vládě Právo a spravedlnost, nebo předtím koalice Občanské platformy a zejména lidovců,“ vysvětluje Dostál.
Problematickým tématem je, že rolníci platí nižší daně i odvody na sociální a zdravotní pojištění, což v kombinaci se slabou kontrolou vede k tomu, že oficiálně jich je mnohem víc než ve skutečnosti. Státní rozpočet tím docela trpí a leckdo to považuje za nespravedlivé. Téma však nikdo hlasitě nezvedá, protože rozhádat si početný venkovský elektorát by byla politická sebevražda. O venkovské voliče bojují hlavně lidovci a PiS.
Rusko není alternativa
Shoda víceméně panuje i v zahraniční politice. Přestože PiS se staví rezervovaněji k Evropské unii než většina opozice, je polský euroskepticismus jiný než ten český. Jako alternativní model tam nikdo nevnímá putinovské Rusko.
Historická zkušenost vzájemných vztahů je totiž příliš intenzivní a krutá. Rivalita začala už v 16. století, kdy se obě země potýkaly na rozlehlých východoevropských rovinách. Rusko postupně získávalo převahu, až na konci 18. století svého západního souseda ve spolupráci s Prusy a Rakušany zcela zlikvidovalo. Carský režim pak tvrdě potlačil dvě polská povstání.
Počátek obnovené polské státnosti se také nesl v duchu divoké války s Rusy. Ti se o dvacet let později už pod znakem srpu a kladiva dohodli s Hitlerem na dalším dělení země a ve svém záboru vyvraždili polskou elitu. Na rozdíl od Němců si svou kořist nechali i po válce a další čtyři desetiletí prostřednictvím komunistů ovládali celou zemi.
Polsko je proto vedle pobaltských států s ještě trýznivější zkušeností nejhlasitějším kritikem Putinova režimu v EU a v NATO a nejloajálnějším spojencem USA. Na tom v zemi panuje celospolečenská shoda.