Čínská republika a Čínská lidová republika. Tak se jmenují dva dosavadní zástupci Číny v Radě bezpečnosti OSN. Až do roku 1971 držela křeslo Čínská republika – což je formální název Tchaj-wanu – tehdy ovládaná vojenským režimem generála Čankajška. Čínská republika tehdy v organizaci reprezentovala nejen ostrov, ale i celou pevninskou Čínu. Před padesáti lety však OSN dala přednost komunistické Čínské lidové republice. Tchaj-wan ztratil křeslo v Radě bezpečnosti i členství v OSN a mezinárodní postavení. Peking ho považuje za svou provincii, ostrov se ale o návrat do OSN i nadále snaží.
Rezoluci číslo 2758 podpořilo ve Valném shromáždění OSN 25. října 1971 76 zemí, 35 bylo proti a 17 se zdrželo hlasování. V přijatém textu stálo, že shromáždění bere na vědomí obnovu práv Čínské lidové republiky (ČLR) v OSN a že pouze její zástupci jsou jedinými právoplatnými zástupci Číny v této instituci.
Kromě toho dokument s okamžitou platností vylučoval „Čankajškovy představitele z míst, která neoprávněně zastávali ve světové organizaci a všech jejích složkách“. Spojené státy americké sice navrhovaly, aby se o této větě hlasovalo zvlášť, návrh byl ale většinou zamítnut. Čínská republika (ROC) neboli Tchaj-wan tak byl s okamžitou platností vyloučen a ČLR po něm zaujala stálé místo v Radě bezpečnosti.
Při historické návštěvě amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně o rok později pak bylo podepsáno takzvané šanghajské komuniké, v kterém USA doslova uvedly, že „berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu zastávají názor, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny.“
Jak vysvětlil sinolog Martin Hála, USA tak jen konstatovaly tehdejší oficiální postoj obou stran, aniž by se zavázaly k podpoře nároků jakékoliv z nich.
Diplomatické vztahy s Tchaj-pejí přerušil Washington v lednu 1979, když Spojené státy uznaly Čínskou lidovou republiku a navázaly s ní diplomatické styky. S neoficiální podporou Tchaj-wanu včetně dodávek zbraní ale Američané nepřestali.
Čínská občanská válka
Kořeny čínsko-tchajwanského sporu spadají do 40. let minulého století. Tehdy bojovali v čínské občanské válce komunisté v čele s vůdcem Mao Ce-tungem proti kuomintangské armádě generála Čankajška. Vleklá občanská válka se rozhořela již v roce 1927, byla ale přerušena druhou světovou válkou a její poslední část vypukla v roce 1946 poté, co skončily konflikty Číny s Japonskem.
Čankajškovi nacionalisté měli zpočátku navrch, komunisté ale postupně převzali iniciativu a dovedli válku do vítězného konce. Válka skončila 1. října 1949, když Mao vyhlásil vznik ČLR. Poražený Čankajšek se uchýlil na Tchaj-wan, kde až do své smrti v roce 1975 vládl tvrdou rukou.
Rozvoj ostrova silně ovlivnila podpora Spojených států, které po traumatické „ztrátě Číny“ ve prospěch komunismu obrátily svůj zájem v období studené války právě na Tchaj-wan, který až do roku 1971 zastupoval nejlidnatější zemi světa v OSN.
Diplomatická jednání s komunistickou Čínou koncem 60. let, která zahájil americký prezident Richard Nixon se svým poradcem Henrym Kissingerem, ale nakonec vedla ke změně poměrů.
Strategická nejednoznačnost
Vyloučení Tchaj-wanu z OSN mělo výrazný dopad na jeho mezinárodní postavení. Nyní je ve světě už jen patnáct zemí, které Tchaj-wan uznávají, přičemž až na Vatikán a Svazijsko jsou všechny z Jižní Ameriky, karibské oblasti a Tichomoří. Většina zemí včetně České republiky tak Tchaj-wan jako samostatný stát neuznává.
Washington od té doby uplatňuje vůči Tchaj-wanu takzvanou politiku strategické nejednoznačnosti, jejímž cílem je odradit Tchaj-wan od vyhlášení nezávislosti a Peking od násilného „znovusjednocení“. Hlavním bodem této politiky je teze, že status ostrova zůstává nevyřešený. Základní obrysy americké politiky vůči Tchaj-wanu shrnuje zákon nazvaný Taiwan Relations Act (TRA) z roku 1979.
Kromě podpory vzájemných vztahů včetně spolupráce v oblasti obrany také znovu konstatuje neurčitost pozice ostrova, když uvádí, že „budoucnost Tchaj-wanu bude určena mírovými prostředky“ s tím, že „jakékoliv snahy o určení budoucnosti ostrova jinými než mírovými prostředky“ budou považovány za „hrozbu pro mír a bezpečnost západního Pacifiku“.
Tchaj-wan má totiž výrazný strategický význam. „Tchaj-wan je největší zemská hmota mezi (americkými spojenci – pozn. red.) Japonskem a Filipínami, a proto je opěrným bodem pro řetěz ostrovů, které američtí stratégové považují za klíčový pro zadržování rostoucí vojenské síly Číny,“ shrnul na webu magazínu Forbes bezpečnostní analytik Loren Thompson.
Rezignace na „znovuzískání pevniny“
Jak uvádí list The Washington Post, v tchaj-wanské ústavě je sice i nadále zakotven nárok na území pevninské Číny, ostrovní Čínská republika už ale nepožaduje, aby byla vnímána jako reprezentant celé Číny. Na základě série dodatků přijatých po přechodu k demokracii ústava rozlišuje mezi „svobodnou oblastí“, tedy Tchaj-wanem, a „pevninskou oblastí“.
Obrat podle Takajukiho Igarašiho z Japonské národní obranné akademie nastal po smrti prezidenta Ťiang Ťing-kua, Čankajškova syna, kterého nahradil Li Teng-chuej. Právě za jeho vlády došlo podle Igarašiho na počátku 90. let k faktickému opuštění cíle „znovuzískání pevniny“, i když Čínská republika oficiálně i nadále sleduje politiku „antikomunismu a územní obnovy“.
Současná vládnoucí Demokratická pokroková strana (DPP), jejíž členkou je i prezidentka Cchaj Jing-wen, argumentuje, že Tchaj-wan je nezávislá země, a odmítá princip jedné Číny. Jak konstatuje BBC, „Tchaj-wan splňuje prakticky všechny charakteristiky nezávislého státu, i když jeho právní status zůstává nejasný“.
Naprostá většina Tchaj-wanců, téměř 83 procent, souhlasí podle průzkumu z letošního března s úsilím vlády zajistit obranu ostrova, odmítat princip „jedna země, dva systémy“ a ochránit suverenitu a demokracii země.
Neúspěšné snahy o návrat
Ostrov se po dekády snaží o návrat do OSN a jejích organizací. Současný tchajwanský ministr zahraničí Joseph Wu nedávno argumentoval tím, že rezoluce 2758 je dezinterpretována, pokud je chápána jako dokument vylučující Tchaj-wan.
Poukazuje na to, že rezoluce Tchaj-wan přímo nezmiňuje, ani se nezabývá určením jeho politického statusu. Ministr uvedl, že „(v rezoluci) není žádná zmínka o čínském nároku na suverenitu nad Tchaj-wanem, ani neopravňuje ČLR reprezentovat Tchaj-wan v systému OSN“.
Mluvčí čínské diplomacie ve zřejmé reakci – odkazující pouze k „určitému jedinci na Tchaj-wanu“ – označil Wuovo vyjádření za „nehorázné napadení a vážnou provokaci“.
Dosavadní snahy ostrova o návrat do OSN pod názvem „Tchaj-wan“ tak byly odmítnuty. Podle webu týdeníku Newsweek se tak děje kvůli očividnému respektu k čínskému postoji, přestože Čínská lidová republika za 72 let své existence ostrov nikdy neovládala.
- Postup od totality k demokracii byl na Tchaj-wanu zahájen v červenci 1987 zrušením výjimečného stavu platného od roku 1947 a povolením činnosti politických stran.
- Výrazných politických reforem se však Tchajwanci dočkali až po roce 1988, kdy po zemřelém prezidentu Ťiang Ťing-kuovi, synovi Čankajška, nastoupil do nejvyššího státního úřadu Li Teng-chuej. V prosinci 1991 se uskutečnily první demokratické volby do tchajwanského Národního shromáždění. V listopadu 1992 byla po více než třiceti letech zrušena vojenská správa tchajwanského souostroví Ma-cu a Ťin-men.
- Za strůjce oteplení v čínsko-tchajwanských vztazích je považován tchajwanský prezident Ma Jing-ťiou, který byl zvolen v roce 2008 a za své osmileté vlády posílil ekonomické vztahy mezi oběma stranami, otevřeny byly podnikatelské příležitosti a uvolnilo se cestování přes 150 kilometrů široký Tchajwanský průliv. Přelomové politické setkání mezi Pekingem a Tchaj-pejí se uskutečnilo v listopadu 2015, kdy se Ma krátce setkal se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem v Singapuru.
- Současná tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, která stojí v čele ostrova od roku 2016, se prosazuje jako obhájkyně autonomie Tchaj-wanu vůči rostoucímu tlaku pevninské Číny a odmítá nabídku Pekingu na zavedení principu „jedna země, dva systémy“, který platí v Hongkongu.
- Čína dlouhodobě pokládá Tchaj-wan za součást svého území, které může být znovu přivedeno pod kontrolu Pekingu, a to i s použitím síly, pokud to bude nutné. Peking od nástupu Cchaj do funkce také usiluje o diplomatickou izolaci Tchaj-wanu.
- Zdroj: ČTK
