Americko-izraelská válka proti Íránu může na dlouhé roky poznamenat životní prostředí i zdraví obyvatel Blízkého východu. Obě strany konfliktu útočí na rafinerie či ropné sklady, což uvolňuje do ovzduší toxické látky. Pobřežní oblasti pak ohrožuje únik paliva z potopených lodí. Katastrofální následky mohou mít údery na odsolovací zařízení. Mezinárodní právo podobné útoky na civilní infrastrukturu zakazuje a experti hovoří o válečném zločinu.
Konec blízkovýchodní války zatím zůstává nejistý, přestože Izrael i Spojené státy mluví o splnění řady stanovených cílů. Americký prezident Donald Trump začátkem týdne pohrozil Teheránu, že pokud nebude brzy dosaženo dohody o ukončení konfliktu a otevření Hormuzského průlivu, USA zcela zničí íránské elektrárny, ropné vrty, ostrov Charg a možná i odsolovací zařízení.
Mezinárodní právo přitom zakazuje útočit na infrastrukturu nezbytnou pro přežití civilního obyvatelstva nebo ji ničit. To zahrnuje vodní infrastrukturu, zásobování potravinami a energetické systémy, píše list The New York Times (NYT). „Útok na infrastrukturu, na které jsou civilisté na obou stranách tak závislí, je naprostý válečný zločin,“ řekl NYT Muhammed Mahmúd z Institutu pro vodu, životní prostředí a zdraví při Univerzitě OSN (UNU).
Černý déšť
Po zahájení konfliktu začátkem března padal v Íránu po útocích USA a Izraele na ropné sklady a rafinerie černý déšť. Ten vzniká v důsledku nekontrolovaného spalování tisíce tun paliva, což vytváří závoj toxického kouře. Částice stoupající z ohně pak vedou ke vzniku dešťových mraků. Tento znečištěný déšť plný uhlovodíků a oxidu siřičitého sice paradoxně pomáhá čistit vzduch, může se ale dostat do pitné vody, píše list Guardian.
Podobný černý déšť se objevil v Íránu už během dřívějších konfliktů – například poté, co byly během války v Perském zálivu v roce 1991 zapáleny iráckými silami ropné vrty v Kuvajtu. Podle studie z roku 2018 tato událost dokonce urychlila tání ledovců v Himaláji.
Nejintenzivnější forma černého deště spadla v Hirošimě několik hodin po výbuchu atomové bomby. Tehdy šlo o směs radioaktivního popela a vody, která měla konzistenci téměř jako dehet. V některých případech byl hirošimský déšť tak radioaktivní, že lidem popálil kůži, popsal Guardian.
Karcinogenní látky
Černý déšť v Teheránu, kde žije kolem deseti milionů obyvatel, byl méně nebezpečný, ale pravděpodobně obsahoval znečišťující látky, jako je benzen, aceton, toluen a methylenchlorid, které mohou způsobovat rakovinu.
Červený kříž i Světová zdravotnická organizace vydaly po útocích doporučení, aby obyvatelé Teheránu zůstali doma, íránský režim je ale vyzval k provládním demonstracím v ulicích. Někteří Íránci pak hlásili bolesti hlavy a potíže s dýcháním. „Očekával bych akutní dopady na zdraví dýchacích cest,“ řekl agentuře Bloomberg odborný asistent na Kalifornské univerzitě v Berkeley David JX González.
Toxické částice mohou snadno proniknout hluboko do plic a jsou spojovány se zvýšeným rizikem respiračních a kardiovaskulárních onemocnění, zejména u kojenců, starších dospělých a lidí s jinými zdravotními problémy, řekl stanici Deutsche Welle (DW) profesor atmosférické biogeochemie z britské Birminghamské univerzity Cung-po Š'. Ovlivnit mohou i činnost ledvin či jater.
Již před touto válkou byl přitom Teherán silně znečištěný. Výzkumníci zjistili ve vzduchu i ve vodě vysoké hladiny jemných částic a těžkých kovů, jako je olovo, kadmium, chrom či nikl, ale i toxické látky uvolňované při spalování fosilních paliv a odpadu, jako je oxid siřičitý.
Metropole, která leží na úpatí hor, tak často bývá zahalena smogem po celé týdny. Rozsah současného znečištění není možné určit bez odběru vzorků, píše Bloomberg, který připomíná, že země je komunikačně odříznuta od zbytku světa.
Stovky rizikových incidentů
Nezisková organizace The Conflict and Environment Observatory (CEOBS) se sídlem ve Velké Británii, která využívá dálkový satelitní průzkum a informace z otevřených zdrojů k identifikaci škod, upozornila, že útoky na ropná zařízení jsou sice v konfliktech běžná, „ale je extrémně vzácné, aby k nim docházelo v blízkosti velkého města, jako je Teherán“. Toxický déšť může kromě zdraví poškodit i vegetaci včetně plodin.
Organizace CEOBS již v této válce identifikovala přes čtyři sta incidentů, které mohou představovat riziko pro životní prostředí. Rakety a bomby obsahují těžké kovy a další toxické znečišťující látky, které se při explozi a havárii uvolňují do ovzduší, půdy a vody, kde často přetrvávají po celá desetiletí a představují zdravotní rizika. Čištění je přitom obtížné a nákladné, uvedla agentura Bloomberg.
Při bombardování ropných cílů se uvolněná oblaka toxických znečišťujících látek šíří do okolních obcí a mohou se hromadit na silnicích, střechách, v půdě i na polích, varuje CEOBS. Při úderech na raketové základny se při následných požárech šíří toxické kontaminanty, jako jsou paliva, těžké kovy či perfluorované mastné kyseliny (PFAS) neboli „věčné chemikálie“.
Některé z těchto látek mohou přetrvávat na místě dlouho po skončení bojů. Například trhavina trinitrotoluen (TNT), jež se používá v munici a je americkou Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA) klasifikován jako možný lidský karcinogen, může zůstat v půdě a poškozovat vegetaci a lidské zdraví, píše DW.
Ohrožené mořské ekosystémy
Válka ohrožuje rovněž mořské ekosystémy a rybolov. Americko-izraelské útoky na desítky íránských plavidel včetně tankerů a údery Teheránu na plavidla, jež se snaží proplout Hormuzským průlivem, zvyšují riziko úniku ropy a dalších nebezpečných látek z potopených lodí.
Ačkoli některé kontaminanty budou rozptýleny a zředěny vodou, která protéká zálivem, těžké kovy a toxické chemikálie by se stále mohly usazovat v sedimentech.
Tři dny poté, co byla začátkem března íránská válečná loď IRIS Dena torpédována americkou ponorkou poblíž Srí Lanky, si rybáři a pobřežní komunity všimli velké ropné skvrny podél pobřeží. Úřady tvrdily, že se podařilo únik dostat pod kontrolu.
„Všechna ta hořící ropná a plynová pole v pobřežních oblastech, všechny lodě, které se tam nacházejí, ropné tankery, které hoří nebo se potopí – to vše znamená znečištění,“ řekl agentuře AP íránský vědec a ředitel Institutu pro vodu, životní prostředí a zdraví při Univerzitě OSN (UNU) Káveh Madání. „Pro někoho, jako jsem já, kdo bojoval za udržitelnost a ochranu životního prostředí v tomto regionu, je to jako návrat o mnoho let zpět,“ dodal.
Voda jako terč
Aktuální blízkovýchodní konflikt ohrožuje rovněž vodohospodářský systém v regionu. Analytici varují, že jakékoli narušení této infrastruktury by mohlo vyvolat zásadní eskalaci války. Írán extrémně vysychá a tamní vláda dokonce mluví o možném přestěhování Teheránu, kde už nyní hrozí, že z kohoutků nepoteče voda.
Většina zemí Perského zálivu má pak zásoby vody asi na týden, píše Guardian. Panují proto obavy z masové paniky a občanských nepokojů.
Íránská média koncem března uváděla, že americko-izraelské útoky cílily na vodní nádrž o objemu deset tisíc metrů krychlových v Haftkelu v jihozápadní íránské provincii Chúzistán. Tvrzení však nelze nezávisle ověřit.
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí už 7. března prohlásil, že Spojené státy zasáhly odsolovací zařízení na ostrově Kešm v Hormuzském průlivu, což odstřihlo od dodávek vody třicet vesnic. Trump tehdy popřel, že by o úderu věděl. K útoku se nehlásí ani Jeruzalém.
Kešm je největší ostrov v oblasti Perského zálivu a žije na něm okolo 115 tisíc obyvatel. Obyčejně patří k oblíbeným turistickým destinacím Íránců díky svému přírodnímu dědictví zapsanému na seznamu UNESCO.
Bahrajn následně 8. března oznámil, že Írán dronovým útokem poškodil odsolovací zařízení v zemi, ale že nebyly ovlivněny dodávky pitné vody. Teherán to označil za odvetu za útok na Kešm.
Koncem března pak oznámil další incident Kuvajt. „V rámci íránské agrese proti Státu Kuvajt byla napadena servisní budova elektrárny a odsolovacího zařízení, což mělo za následek smrt indického dělníka a značné materiální škody na budově,“ sdělilo v pondělí kuvajtské ministerstvo energetiky podle stanice al-Džazíra.
Teherán sice odpovědnost za tento útok odmítl a obvinil z něj bez důkazů Izrael, dříve ale pohrozil „nevratným zničením“ vodní infrastruktury v zemích Perského zálivu, pokud USA splní Trumpovu hrozbu a udeří na íránskou energetickou síť.
Klíčová role odsolovacích zařízení
Odsolovací zařízení přitom mají klíčový význam pro dodávky pitné vody ve vyprahlých oblastech Perského zálivu, kde se nachází málo řek a jezer a srážek ubývá. Přeměňují mořskou vodu na pitnou vodu odstraněním soli a dalších minerálů, většinou při procesu zvaném reverzní osmóza, uvádí Guardian s tím, že zařízení se nacházejí na pobřeží, hned naproti Íránu v Arabském zálivu, což z nich činí pro Teherán snadný cíl.
Během posledních dekád změna klimatu způsobila četnější a závažnější sucha, blízkovýchodní země tak častěji využívají odsolovací zařízení pro zásobování měst a obcí vodou. Katar, Bahrajn či Spojené arabské emiráty nyní na tuto technologii spoléhají ve více než polovině produkce sladké vody, píše NYT.
Odstavení jediného velkého odsolovacího zařízení by mohlo mít okamžité a rozsáhlé dopady na celý region, sdělil americkému listu environmentální inženýr Menachem Elimelech z Riceovy univerzity. Například závod al-Dur v Bahrajnu zásobuje denně vodou více než milion lidí, což pokrývá více než třetinu potřeb země.
Odsolovací zařízení jsou složitá a oprava rozsáhlých škod by se podle expertů protáhla. Zatímco se země jako Spojené arabské emiráty snaží vybudovat strategické vodní rezervy, analytici tvrdí, že některé zásoby by se vyčerpaly během několika dní.
„Reakcí by byla přeprava balené vody nákladními automobily, mobilní odsolovací systémy a voda z cisteren,“ řekl NYT David Michel z Centra pro strategická a mezinárodní studia. „Tyto dodavatelské řetězce existují, ale stále je to obrovská logistická překážka,“ podotkl expert.
Provoz odsolovacích zařízení mohou narušit i útoky na blízké cíle. Některé elektrárny odebírají vodu z moře, což zvyšuje pravděpodobnost, že znečištěná voda by mohla ucpat filtry nebo kontaminovat potrubí. „Řekněme, že by se vedle přívodu do odsolovacího zařízení rozšířila ropná skvrna. To by odsolovací zařízení prakticky zničilo,“ upozornil Elimelech.
V roce 1991 Spojené státy obvinily Irák z úmyslného vylití milionů litrů kuvajtské ropy do Perského zálivu s úmyslem ochromit kapacitu odsolování nebo zmařit případnou obojživelnou invazi. Vznikla patnáct kilometrů dlouhá ropná skvrna, která asi měsíc ohrožovala dodávky pitné vody pro polovinu populace Rijádu, připomíná NYT.
Odsolovací zařízení jsou navíc energeticky náročná a mnoho z nich je postaveno na místech sdílených s ropnými, plynovými a obnovitelnými elektrárnami. Pokud dojde k poškození nebo odstavení blízkých zařízení, hrozí jim ztráta proudu. Například saúdská metropole je zásobována vodou čerpanou stovky kilometrů od pobřeží. Poškození vodovodního potrubí by mohlo přerušit dodávky, i kdyby odsolovací zařízení zůstala v provozu.
Dopady na civilisty i průmysl
„Vyřazení elektráren z provozu by mělo značný dopad na civilní obyvatelstvo a mohlo by být účinným způsobem, jak způsobit utrpení v zemi bez přímých útoků na civilisty. Bylo by to také zničující pro průmysl, který je také závislý na vodě z těchto elektráren. Klíčová energetická odvětví Perského zálivu, včetně ropy a zemního plynu, jsou propojena s odsolováním vody,“ zmiňuje v analýze Guardian.
Země jako Emiráty silně dotují odsolenou vodu, což umožňuje její velkou spotřebu, to však brzdí investice do efektivního využívání vody a zvyšuje závislost regionu na odsolené vodě. Hovoří se rovněž o mezinárodním propojení systémů zásobování vodou. K tomu však dosud nedošlo kvůli regionální rivalitě a nedůvěře, kdy státy upřednostňovaly soběstačnost před sdílením, poznamenal Mahmúd z Institutu pro vodu, životní prostředí a zdraví při Univerzitě OSN.
Odborníci varují, že po válce se země budou snažit o obnovu a životní prostředí nebude prioritou. Důraz bude kladen na energetickou a vodohospodářskou infrastrukturu, výrobní závody a zařízení na výrobu potravin, míní Mahmúd. „Pochybuji, že se problém znečištění, zejména v zálivu nebo jiných vodních tocích, brzy vyřeší, a v některých případech vůbec,“ řekl AP vědec.
Masivní uhlíková stopa
Blízkovýchodní konflikt přitom může mít environmentální dopady přesahující hranice regionu, upozorňuje dále DW. Konflikty totiž způsobují obrovské množství emisí uhlíku, které oteplují celou planetu.
Platforma pro uhlíkovou evidenci Greenly odhaduje, že jen americká armáda vypustila během prvních šesti dnů války téměř dvě miliardy tun skleníkových plynů. To znamená, že skutečné množství vygenerované boji je mnohem vyšší, když se započítávají izraelské a íránské emise a škody na infrastruktuře, píše AP. Za celý rok se podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru uvolní po celém světě přibližně 50 miliard tun skleníkových plynů.
Pokud by světové armády byly státem, měly by čtvrtou největší uhlíkovou stopu na světě a podílely by se zhruba 5,5 procenta na globálních emisích, zmiňuje DW. Přesto se od zemí nevyžaduje, aby zahrnovaly vojenské emise do národních souhrnů, které vykazují jako součást svých závazků omezit globální oteplování podle Pařížské dohody o klimatu.
